Jackson Day

Fakt nevím, co to do mě vjelo, ale dnešní den jsem strávil ve společnosti desek Michaela Jacksona. (Mimochodem, zítra slaví narozeniny... Happy B-day 2U, Michael!!!!). Vynechal jsem ranné věci před Off The Wall a nedostal jsem se k Invincible, ale musím přiznat, že když si odmyslím Jacksonovu velmi zvláštní osobnost, jeho hudba je produkt čisté geniality. Off The Wall a Thriller (loňské reedice) nemají slabší momenty, dokonale fůzují funkovou výbušnost (Jacko má podobně dynamitní hlas jako James Brown!!), hypnotickou taneční extázi diska a soulové balady. No a navíc bezchybná produkční práce Quincy Jonese!!! Bad bez Quinciho má už i slabší momenty (ovšem na druhou stranu Dirty Diana a Smooth Criminal jsou velké pecky). Dangerous je první album, které jsem opravdu zažil (a fandil Nirvaně, aby Jacksona navždy vymazala z hudební mapy :)). Možná až trochu moc vykalkulované, rozhodně je to jeho neslabší deska, kde je slyšet jak vykrádá sám sebe. No a ačkoliv HIStory je považováno za největší Jacksonův podvod na posluchače, druhé CD (tehdy) nového materiálu je podle mého alespoň na začátku návrat do staré formy. Stranger In Moscow byla skladba, kvůli které jsem si kdysi všechny Jackovy desky sehnal a dodnes je to můj oblíbený kus. Invincible jsem už poslouchal jako hudební kritik. Vzpomínám si, jak jsem si z něho dělal srandu ve svém první velkém článku pro Novinky.cz, ale třeba "Speechless" je zase balada ve velkém stylu. Bůh ví, jak dlouho budeme čekat na další Jackovu desku. Možná to bude více než devět let čekání na Invincible. Jacko by se měl dát dohromady, angažovat konečně Neptunes, Timbalanda, Missy Elliott a nebo Autechre (ha, ha!) a zase natočit něco pořádného!!! A pak konečně vstoupit na nebesa!!!

čtení o psaní o hluku

Právě píšu recenzi na split album japonského krále noise teroru Merzbowa a českých Napalmed "Crash Of The Titans". Srandovní je, že musicserver.cz dostal desku snad jako jedno z posledních "vážných" domácích hudebních periodik, takže jsem se zhruba ve dvou třetinách rozdělané práce koukl, jak se poslechem 70 minut zvukového terorismu vypořádali moji kolegové.

Nejlépe dopadl metalový veterán Alex Švamberg pro &musiQ (pochválil ho i Radek Napalmed Kopel osobně), který alespoň ví, co to je noise hudba.
Recenzent Marty na FobiaZine se očividně zapotil a chudák technař Apokalypsa na musicway si alespon vzpomněl na hodiny literatury na střední škole a vyplodil kratičkou esej na volné téma. A strýček Google nám také prozradí, že zmíněné album vlastní v počtu jeden exemplář i Okresní knihovna v Mostě! Mimochodem, v zahraničních periodikách má deska snad třicet recenzí. Ten můj snad už také brzy na www.musicserver.cz.

Audio Bullys live set

Zatímco naš Karlík na svém mopedu objížděl festivaly a okukoval teenage girls, já jsem se musel spokojit s tím co jsem našel na netu a nebylo to zase tak špatné, třeba takový živý set Audio Bullys z Amstru stojí za poslech.

Reporty z Creamfields a HHK

Váš Karlík byl na letošních Creamfields a HHK. Co není v reportech? Třeba jak jsem v Creamfields čekal dvě hodiny na Andy Fucking Fletchera, nafoukaného mizeru z Depeche Mode (stejně jsem je nikdy neměl rád). Nebo jak jsem se na Hip hop kempu těžce nudil a pozoroval teenage girls v prímových plavečkách. No, ty reporty snad stači, ne...

Big Album: The Polyphonic Spee - The Beginning Stages Of...

Album u kterého budou i nejdrsnější tvrďáci plakat a nejmelancholičtější temňáci vykřikovat: život je přece tak krásný!! A není? Když rozjede 40 zpěváků naplno svoji imitaci lehounkého svěžího soundu The Beach Boys a černošského radostného gospelu, pak ani nevadí, že nahrávka byla původně jen demem a skupina příležitostnou atrakcí. Tohle je nejnečekanější album roku, které si dovedete představit. Zákopčaník už to říkat nemůže, já ale ano: poslechněte si Polyphonic Spee a mějte slunce v duši!!!

Je libo hudební blivazj?

Ne, to není reklama na novou desku Michaela Davida, ale jen připomenutí, že mi dnes na musicserveru vyšel článeček o hudebních muschupech. Ke čtení jeste zde.

Buzz Single: Blue Cantrell ft. Sean Paul - Breathe

Ten trombon v úvodu... kde jsem to jen??... aha Dr Dre a Eminem na "What The Difference" z Chronic 2000!!!! Není se co divit, i Breathe is produced by Dr Dre. Dre se rád s oblibou recykluje (ale kdo ne?), ale tady to trochu přehnal. Kolik mu mohlo komponování tohoto kusu zabrat? Dvě hodiny?? Bez Blue Cantrell bych se klidně obešel, Sean Paul je ovšem tradiční špičkový - pomalu se cpe na Jay Zho pozici nejlepšího hostujícího rappera pro ženské vokalistky :) A co ten diwali rytmus o kterém se pořád mluví? Pěkný, ale na Paulově Get Busy, notabene na Bustově Make It Clap je mnohem lepší... Že je dancehall budoucnost R&B a hip hopu? To snad už každý ví, ne?

Dizzee, Coldplay, Radiohead pro Mercury Award

Dizzee Rascal dostal za svůj převýborný debut zaslouženou nominaci na Mercury Award. Jeho šance jsou ovšem spíše symbolické. Dizzee je příliš extrémní případ pro takovouto cenu, i když - kdysi dávno dostal i Roni Size a Reprazent za New Forms, Talvin Singh a naposledy Ms. Dynamite. Britští bookmakeři věří nejvíce dvojici Radiohead (nominace za zatím jejich neslabší desku?) a ještě pochybnějším nominovaným Coldplay, ale je to spíše o tom, že další jména v nominacích nikomu nic neříkají. Mercury Award by měl dostávat - alespoň se to tak zdálo v začátcích - umělec, který přináší něco nového, což v případě dvou jmenovaných skupin je spíše výsměch. Kromě Dizzeeho by cena z nominovaných slušela i anglické R&B dvojici Floetry, která je mnohem populárnější na druhé straně oceánu než doma, ani poslední Lemon Jelly nejsou zlí (ale novátorští?? což platí i o The Darkness) a zajímavá je také deska Martiny Topley-Bird (známá z Trickyho prvních tří desek). Ostatní nominované bohužel neznám (tradičně zastupují i další menšinové zánry - jazz, interpretace klasiky nebo folk). Cenu obvykle dostane ten, o kterém se to nejméně čeká, takže až do začátku října (kdy se dozvíme vítěze) žádné další komentáře.

Big Album: The Bug - Pressure

Pokud chcete zkusit něco opravdu JINÉHO, pak si pusťte toto album. Kevin Martin se už pustil do experimentálního ambientu, space jazzu a hip hopu (taky jsem to nevěděl, ale vyčetl jsem to z chytrých zdrojů!), Bug je ale jeho nejnovější přezdívka a podle odborníků je prý Pressure zdaleka nejpřijatelnějším počinem od chlapíka, pro kterého stylové pojmenování illbient prý sedí nejlépe. Pressure je masivní fúze dancehallu, ragga a hip hopu, miriáda hostů - mezi nimi i Toastie Taylor z New Flesh nebo Daddy Freddy a jiní klasičtí dancehalloví vykřikovači - činí každou skladbu trochu jinou a hlavně - všemu vládne BASOVÁ LINKA na kterou by měl být vydáván zbrojní pas. Sonicky inventivní, illbientně bolestivé a zároveň po jamajsku brutálně vypohodované. Že to není dost dobře možné? Na Pressure ano! Dobrá rada: poslechněte co nejdříve, ať se nemusíte na konci roku u nejrůznějších anket stydět, že jste ještě neslyšeli!!!