Flop Album : The Notwist - Different Cars And Trains EP (Domino)

The Notwist z Mnichova představují pro mnohé dokonalé spojení emocionálního písničkářského rocku a precizní elektroniky. Jejich poslední album "Neon Golden" získalo nadšené kritiky a katapultovalo je mezi přední tvůrce nových rockových paradigmat jako jsou Radiohead, Sigur Ros nebo Mogwai. Lednové EP Different Cars And Trains má zkrátit čekání na jejich nový albový počin. Přináší čtyři remixové verze skladeb z "Neon Golden" (jde vlastně o sebrané remixy dvou singlů) a jednu úplnou novinku. První dva remixy si vzal na starost Martin Gretschmann alias Console, který je od poslední desky stálým členem skupiny. Zatímco na albu těžili The Notwist z jeho elektronických výbojů, remixy skladeb "Neon Golden" a "Pilot" se utápí pod rovným tanečním beatem, který postrádá jakýkoliv zajímavý moment. Hypnotický repetitivní rytmus zabíjí hlavně kouzlo intimního projevu zpěváka Markuse Achera a dělá z Notwist tuctovou zábavu pro taneční parkety. Dubová verze "Different Cars And Trains" pracuje s fragmentem skladby "Pilot" a jejím autorem je umělec skrývající se pod jménem Loopspool (společně s členy Notwist tvoří jazzové kombo Tied & Tickled Trio). Jemná instrumentálně-elektronická rozcvička "Red Room" je jedinou novou skladbou EP. Zní jako vypadlá z drážek náladového alba "Neon Golden" a nepřináší nic nového. Jedinou lahůdkou je předělávka "This Room" remixového Týmu snů proslavených projektů Four Tet a Manitoba, kteří jsou navíc kolegové Notwist na značce Domino. Jejich remix je nejlepším momentem EP a pohříhu jediným, který stojí za povšimnutí. Ovšem spíše než na Notwist upomíná na jejich výborná loňské albové počiny "Rounds", respektive "Up In The Flames". Toto EP rozhodně není nejlepší reklamou na to co The Notwist dokážou. Nezbývá jim nic jiného než stíny a rozpaky tohoto EP rozptýlit další studiovou deskou.

Pár zajímavých singlů

Jamelia - Thank You Urban pop od anglické divy, která snad konečně odstartuje směrem k vrcholu. Třetí singl z překvapivě dobrého alba stejného jména. R&B/hip pop, chytře šmrncnutý 2stepem. Jen takhle můžou v Anglii konkurovat hvězdám z druhé strany oceánu.

Sleepy Brown ft. OutKast - I Can't Wait

Kast vrací službičku Brownovi a oba se objevují v jeho debutovém singlu. Lehce zapomenutelný track, Big Boi je téměř neviditelný, Brown nepředvádí více než jen sladký refrén ala The Way You Move a králem show je Andre 3000. Nový funkový prezident rappuje přímo božsky a už se nemohu dočkat až zase vyjde album, kde nebude zpívat, ale pořádně si zarýmuje!

Hot Chip - Down With Prince

Minimalistický funk, který do tří minut našlápl chladné disco electro, na kterém Prince pracoval celý život. Nic o té skupině nevím a ani vědět nechci. Tohle je letošní "Your Woman" od White Town (pamatujete si? no tak! určitě!), dokonalý one hit wonder, bez tváře a bez mozku! A co je s tím Princem v názvu? Ten typas z Hot Chip zpívá: Mám už po krk lidí, kteří říkají, že mají po krk Prince. Super!

2 Play - So Confused
Prý garageový singl jara. No nevím. Eastend rapper Raghav má přinést trochu exotického východního feelingu, ale na mně je to prostě trochu příliš moc pop!

Usher - Yeah!
A't dělám co dělám, tahle novinka od mého nejoblíbenějšího napodobovatele M. Jacksona, se mi vůbec nelíbí. Na starosti ji má Lil Jon a je jasné, že půjde o špinavý jižanský crunk, který se mi k lesklému Usherovi moc nehodí. V radiové verzi ještě zbytečný Ludacris. Nuda.

It's a colourful world! Aneb Nejslavnější barevná alba

Svět je barevný, tak proč nenazývat desky podle barev. Bílé album The Beatles bylo první, ačkoliv sama skupina svému dvojalbu z roku 1968 dala jen bílý obal a nikoliv název. Každé další použití tohoto triku pak samozřejmě odkazuje právě na Beatles, například Weezer prostě nevěděli jak svůj debut nazvat a tak ho nenazvali nijak a podle modrého podkladu fotografie na coveru se mu začalo říkat "modrá deska" (Podobným případem je třeba Metallica). Jiné skupiny album přímo nazvaly podle barvy (viz. Dammned nebo Jay Z). Symbolika barev nemá jednotné schéma - černé album je zároveň "hříšné" (Prince), postoj "kašleme na název" (Metallica) nebo "afroamerické" (Jay Z). Tady je soupis těch nejzajímavějších barevných alb:

1980 Dammned - The Black Album

Dvojalbum londýnských punkových divočáků, v jejich bohaté diskografii patří k těm průměrným

1980 Harold Melvin & the Blue Notes - The Blue Album

Jedna lehce zapomenutá deska krále philly soulu

1984 Spinal Tap - The Black Album

Album doprovázející slavný dokument o fiktivní metalové kapele "This Is The Spinal Tap", který si dělal srandu z metalových pózerů. Spousta lidí srandu nepochopila a stali se zarytými fanoušky skupiny, která pak opravdu musela začít vystupovat (tři ze členů se živili jako komiksoví autoři!). Prostě The Darkness své doby.

1987 Prince - The Black Album (allmusic 3 kv 3)

Black Album natočil Prince těsně po monumentálním dvojalbu Sign O Times, ale těsně před vydáním rozhodl desku stáhnout. Důvodem byla náboženská konverze, která ho přesvědčila, že desku natočilo jeho temné já. Místo staženého alba natočil rychle silně náboženskou "Lovesexy". Zbylo jen několik už vylisovaných vinylů, které se staly cenněnou raritou pro sběratele. Z BA se stala jedna z nejčastěji bootlegovaných desek, takže když v roce 1994 deska konečně vyšla oficiálně, už ji všichni měli. Patří k horším albům Prince, hlavně když ho srovnáme s deskami z té doby a navíc nedostála své pověsti hyperšpinavého a hříšného alba.

1988 Psychic TV - The Yellow Album

Jedno ze zhruba milionu desek projektu Genesis P Orridge a jeho hlukových bratrů.

1991 Metallica - The Black Album

Krok k komerčnějšímu pojetí metalu a jejich nejprodávanější album. Deska, která ke skupině přivedla miliony nových fanoušků, ale také dala zatlačila do pozadí jejich lepší starší alba.

1994 Weezer - Blue Album

Výtečný debut amerických indie rockerů. Letos vychází speciální DVD věnované této desce

1996 Seattle Men's Chorus - The Pink Album

Svérázné verze skladeb jako "Over The Rainbow" nebo "We Shall Overcome" (!) slavného gay chóru.

1996 Skankin' Pickle - Green Album

Ska partička z SF

1997 Primus - Brown Album

Divné, divné album funkových polobohů Lese Claypoola. První vedoucí k postupné zkáze kapely.

1998 The Simpsons - The Yellow Album

Deska oblíbených žlutých hrdinů, na které se kromě herců podíleli i P-Funk All-Stars. natočeno v roce 1993, do distribuce šlo až o pět let později.

1998 L.S.G. - The Black Album allmusic 2 kv n/a

Tranceové album německého mága Olivera Lieba.

1999 Jim the Band - Blue Album

Poslední album zapomenutých indie rockerů.

2001 Weezer - Green Album

Pokud o návrat ke starým časům "modrého alba", který vyšel.

2002 The Dits - The White Album

Dvojalbum experimentálních avantgardistů z města Illinoi, které obsahuje jen dvě skladby "Revolution Nein!" a "Hitler Skelter". s albem Beatles má společného snad jen to, že členové kapely se nikdy ve studiu nesešli.

2003 Jay Z - The Black Album

2004 DJ Dangermouse - The Grey Album

a na závěr ještě moje Barevná top 5:

1. Weezer - Blue Album

2. Primus - Brown Album

3. Dj Dangermouse - Grey Album

4. Jay Z - Black Album

5. Prince - Black Album

Bomb Album: Kanye West - College Dropout (Retail)

Tak dlouho očekávaný debut Kanye Westa je venku a ačkoliv jsem se už zařekl, že o něm nebudu psát, neodpustím si k "hiphopové desce roku" ještě jeden post. Prozatimní pointou je 440 tisíc prodaných kusů v prvním týdnu, West byl poražen jen Norah Jones a řekl bych že brzy jí to vrátí.

Oproti verzi, která kolovala na internetu, přibylo několik zbytečných skitů - je to jediné, co z desky vyloženě nemusím, ale chápu, že drží pohromadě ústřední ideu alba "Odpadlíka z univerzity" - můžes se učit jak chceš, život tě nakonec naučí sám. "All Falls Down" jsem slyšel pod názvem "Sefl-Conscious" jako accappelu z jakéhosi básnického večířku (úchvatné, ale pro album samozřejmě nepoužitelné) a ve verzi se samplem Laureen Hill u unplugged session. Zlomený hlas drogami propláchnuté L. seděl do skladby více než Syleene Johnson, která předstírá, že je Mary J Blige. Jenže Miss Fugees sampl nepusitla z rukou. Třetí singl?? Bohužel to vypadá, že ano. Na desce totiž mnohem lepší lepší skladby. Co třeba "Jesus Walks?". "Spaceship" a "We Dont Care", která na bootlegu také nebyly, jsou výborné kusy, které patří na úvod alba. "Get Em High" je Westův pokus o drsnou gangsta pózu a probůh připomíná Method Mana a spol. pro Space Jam "Hit Em High". Talib Kweli a Common v druhé půlce zarýmují, ale překvapivě je hlavním rapperem skladby West. Bootleg končil s "Never Let Me Down" s Jiggou a Saulem Williamsem. Pro konečnou verzi Kanye zkrátil Saulův výstup (proč je podepsán jako J Ivy???), Jigga přidal ještě jednu sloku a hlavně skladba už není zavírákem. Tuto funki dostal dvanáctiminutový freestyle "Last Call", ve kterém West popisuje, jak album vznikalo. Jednoduše úchvatné, jiné recenze mluví o zbytečném tracku, ale mě tady West definitivně pokořil. Ve výběru nakonec chybí moje oblíbené "The Good The Bad The Ugly", které by mohlo pomoci začátku druhé půlky.

Tato deska zůstane v americkém žebříčku dlouhé měsíce. Věřte mi. West z ní může vydávat singly dva roky. Na 50 Centa a Eminema si už nikdo nevzpomene. Uvidíme, jestli s sebou na vrchol vytáhne i Commona, kterému produkuje novinku.

The Streets jsou zpátky!

Už asi víte. že Mike Skinner se už brzy vrátí s pokračováním "Original Pirate Material", které nakonec dostalo srandovní název "A Grand Don't Come For Free". Moje láska k The Streets jak už asi víte, je bezmezná a tudíž jsem se trochu začervenal, když jsem zjistil, že Mike zhruba před rokem poskytl na své stránce zdarma k stažení svůj DJský mix. A nebyl by to MS, aby na něj k dobrému neshodil prá rýmů. Skinner míchá svůj nejmilejší americký rap (hlavně The RZA a Dre-produced, ale i obskurní Iconz nebo DMX), občas ho opepří vlastními garageovým vskuvkami (Pure Garage, Irony Bootleg nebo notorické "Oi!" More Fire Crew) nebo remixy (vlastní garageové a nebo geniální remix "Judgement Day" Roni Size). Obzvláště zajímavé je sledovat, jak vstupuje svým birmingham/cockney akcentem mezi Method Mana a spol. Samozřejmě, že to není nic, co by vám nutně muselo chybět ve sbírce, ale jako čekání alespoň na první singl z jeho dvojky, se to hodí.

Fade to grey! (on Tuesday)

Nárazník hudebního metablogu Vozovna informuje o úterní protestní akci na podporu Šedého alba DJ Dangermouse. O cause jsem už několikrát psal zde i na MS 1, 2 a Adam Javůrek v posledím postu na Nárazíku celou problematiku vysvětluje tak podrobně, že vlastně ani nemám co dodat. Tedy dodat bych měl, že Karl Muzzik Lab se k úternímu protestu také zahalí do šedé. Možná jste si všimli, že side bar od dnešního večera už šedý je, což zatím ještě není žádný protest, nýbrž krok k zpřehlednění blogu :)

Nerad bych tématicky předbíhal březnovém HIS Voice, který bude věnován problému copyrightů, leč rád bych přidal několik poznámek ke cause "The Grey Album". V žádném případě nejde o první problém, kterému některý hiphopový producent čelí. Důvod je jasný. Produkce hiphopových skladeb se řídí filosofií, která se dost podstatně liší od skládání rockové nebo popové skladby. Mnohem blíže má k jazzu a jeho reinterpretacím klasických standartů, ovšem ta není instrumentální nýbrž čistě restrukturalizační. Tu umožnily a podstatně zjednodušily nové technologie. Skládání hotových fragmentů skladeb do nové kvality od té doby střídavě je a není považováno za krádež. Když s podobnou technikou začali za oceánem v UK hiphopem odkojení umělci (The KLF - alias Kopyright Liberation Front :) a později i taneční scéna vzešlá z rave, stalo se samplování něčím co bez uzardnění lze nazvat největším hudebním vynálezem od dob elektrické kytary. Pro čtenáře Lyotarda je samplovací ráj 80.let důkazem toho, že postmoderna už nastala. Jak se z pop music stává mocnější a mocnější mašina na peníze (tedy v době, kdy velké firmy získávají vládu nad hudebním průmyslem) objevují se první případy použití zákona o autorských právech na poli hudby. Album Justified Ancients Of Mu Mu (AKA The KLF) "What The Fuck Is Going On?", které je sestaveno ze samplů Abby, Beatles nebo Jamese Browna, musí být v roce 1987 staženo z obchodů a všechny výlisky zničeny. O pár let později nastoluje za oceánem právní precedens případ alba hiphopových legend De La Soul. Jejich "3 Feet High and Rising" obsahovalo kromě stovky dalších samplů i fragment skladby skupiny The Turtles, kteří je za to zažalovali. Rozhodnutí soudu proti DLS znamenalo přelom v dějinách hip hopu i hudby obecně. Od té doby musí být na oficiální nahrávce každý rozpoznatelný sampl "vyčištěn" - tj. musí být jeho použití povoleno vlastníkem autorských práv. Na několik let se dokonce hiphopové skupiny vrátily k živým kapelám jako na konci 70.let. Z clearingu samplů se stal poměrně dobrý byznys, ale pro někteřé pozapomenuté hudebníky i možnost k návratu na scénu. Z mohutného samplingu svých skladeb těžil v 90.letech třeba James Brown nebo staré funkové kapely. Na stranu druhou sampl v Eminemově skladbě "Stan" upozornil a zrodil slávu i pro současnou nejprodávanější britskou sólovou zpěvačku Dido. S mashup a možnostmi internetu se v prvních letech nového tisíciletí zrodila paralelní hudební kultura, která na nějaké autorské práva kašle. Kromě prokazatelného krácení zisku hudebním magnátům a už o něco hůře prokazatelného "zubožování" muzikantů, přinesl tak internet návrat do svobodných let před "3 Feet High And Rising". V budoucnu se dost možná stane, že paralelní hudební kultura "pirátů" tu oficiální spolkne. Už pár let to naznačuje několik dobře viditelných symptomů. "Grey Album" bylo vylisováno v nákladu 3 000 kusů (a ne tisíc, jak jsem psal na MS). Několik se asi dostalo do rukou novinářů, pár jich má hrstka newyorských DJů, několik jich koupili fanové v malých hiphopových obchůdkách v Bronxu a dost jich skoupili sběratelé nebo spekulanti, kteří ho budou za pár let za těžké prachy prodávat na ebay. Dovedu si ale představit, že "Grey Album" v mp3 už v tuto chvíli stáhlo nebo zkopírovalo několik set tisíc lidí. A možná i milion. Možná už ho mají dva miliony, což je stejný počet, který vlastní "The Black Album" a zhruba polovina, kteří vlastní bílé album The Beatles. Dovedu si představit situaci, že o této desce budou psát v Time nebo ve Financial Times a album, které mělo náklad jen tři tisíce kusů se stane slavnější než Jiggův originál a zapomenuté bílé album Beatles. Žádné mp3 album zatím nemělo podobnou propagaci. Dost možná, že "Grey Album" bude klíčovým momentem v historii hudby. Nepředíhejme ale. Všechno je zatím před námi.

A ještě jeden aspekt celé causy mi přijde přinejmenším zábavný. Celý ten humbuk by asi nevypukl, kdyby v něm nefigurovalo jméno The Beatles. "Urkapela" hudebního popu, nedotknutelná modla a nedostažitelný vzor - The Beatles - totiž nikdy samplováni nebyli. Myslím oficiálně. Důvod? Jejich katalog kdysi v dobách své největší slávy skoupil Michael Jackson a ten za celých dvacet+ let nevydal jediné povolení použít hudební fragment Fab Four. Vzpomínám si, že kdysi u něj škemrali Beastie Boys, Liam z Prodigy (potřeboval jednu skladbu pro mix Dirtchamber Session) a určitě by se našli i další, ale Jacko byl neoblomný. A zatímco Jamese Browna, Parliament, Sly&The Family Stone, Girogio Morodera a další znají mladší generace hlavně ze samplů, Beatles zůstali v kolektivní paměti takoví, jací byli ve své době. Nedotknutelní. To, že Dangermouse toto tabu zlomil, píchl do vosího hnízda pevných tradic. "The Grey Album" je samozřejmě důkazem, že veškeré předsudky proti samplování Beatles jsou zbytečné, ale dovedu si představit, že zarytým nostalgikům může Jigga řádící na Lennových riffech dost vadit. Jenže tohle je prostě hudební vývoj. Pokud podporujete "The Grey Album", hoďte se v úterý do šeda. Tedy svoje stránky, myslím.

Ve snu s Radůzou

Věřte mi nebo si dělejte co chcete, ale v noci ze včerejška na dnešek se mi zdál zvláštní sen, ve kterém sem se potkal se zpěvačkou Radůzou (ne, vůbec ji osobně neznám!). Nějak jsme se k sobě nachomýtli v jakémsi špinavém baru a protlachali celou noc (až do ranního zvonění budíku). Vše samozřejmě v naprosté počestnosti, tak abych se nemusel červenat před svojí snoubenkou, které ten budík patřil. Naštěstí jsme si ještě stihli s Radůzou dát sraz na předávání Andělů. No a aby tomu nebylo dost, ten samý den mi přišel dopis s vyhlášením druhého kola hlasování od APH. Oslím můstkem se tak dostávám k druhému tématu tohoto zápisku. Nejsem sice nějak oddaným fanouškem Radůzy (probůh, vždyť v její hudbě nejsou ani žádné beaty :) ale přesto ji s radostí prohlásím za zázrak na domácí hudební scéně a se stejnou ji udělím svoje hlasy ve druhém kole Anděla, stejně jako jsem to udělal v prvním. (Snad není ovlivňování ve snu proti pravidlům! Pokud ano, tak jsem vinen!) Mým druhým favoritem jsou Monkey Business, ačkoliv s Mathew Rupertem ani Romanem Holým se mi sen zatím nezdál (a asi by to nebylo tak příjemné jako s Radůzou) a ti dostanou moje další hlasy, čímž po pravdě řečeno výčet projektů, které za loňský rok v české pop music za něco stály, končí. Ale přesto se na předávání Andělů těším. Proč? No, nenapsal jsem to už...

Britové se zbláznili!

Letošní Brit Awards jsou rozdány. Pokud ještě neznáte výsledky, tak je najdete třeba zde. Absolutním vítězem se stali rockoví klauni The Darkness s třemi vítězstvími a zakončili tak stylově velebídný rock brítské mainstreamové hudby. Už jsem se nad touto kapelou, která oživuje heavy metal 80.let v jeho nejstrašnější podobě (nakulmované vlasy, ječkáky, nekonečné sóla), rozčiloval dost a věnoval jim zde místo a čas, který mohli dostat nějakcí opravdoví hudebníci, takže jen dodám, že se budu těšit na sžíravé reakce britských hudebních publicistů.

Další ceny dostali královna průměru Dido, umělohmotní rebelové Busted a jako zpěvák i popový tragéd Daniel Bedingfield. Radiohead ani Dizzee Rascal nedostali nic, nejlepším tanečním projektem jsou - díky bohu! - Basement Jaxx. Probůh, kdo je vůbec v Britské hudební akademii. Lidé, kteří tráví svůj čas sledováním soutěže Pop Idol a čtením Mirroru? Nominace na naše Anděly sice nevypadají o moc lépe, ale s touto bídou bude domácí scéna (jakkoliv bídná) těžko soupeřit. Ale dost nářků. Vždyť je to jen taková hra. Jdu si pustit pořádnou britskou hudbu z minulého roku - i taková - věřte nevěřte - existuje!

Hot stuff aneb na co se těšit v únoru a březnu

Jaro se zdá být nejlepší dobou pro zajímavé nahrávky. Co na nás čeká až/než roztaje sníh?

únor
!!!/Outhud - split EP - dvě žhavé punk funkové party na společném EP, to zní hodně dobře!

El-P with the Bllue Series Continuum High Water (Mark) - dlouho očekávané jazzové album hiphopového producenta

Lambchop Aw Cmon / No You Cmon [2 CDs] - čerstvá dávka (a dokonce dvojita) Kurta Wagnera a jeho emotivního country metalu.

březen
Brandy - zatím bez názvu - Mr. Timbo ukuchtil celé! album pro zapomenutou (?) divu. Timbaland ještě než opustí hip hop (jak slibuje), asi hledá novou Aaliyah.

cLOUDDEAD - ten - nejdivnější elektronika/hip hop z divných

N.E.R.D. Fly Or Die - pište si do kalendáře - 23.březen - The Neptunes se vrací se svým "rockovým" projektem

a trochu dopředu - 4. května vychází noví Beta Band a The Streets.

Šedé album ná smůlu

DJ Dangermouse má smůlu a s ním i my. Bootleg roku, hyperambiciózní mashup Bílého dvojalba The Beatles a The Black Album Jay Zho "The Grey Album" byl zařazen na listinu pirátských nahrávek s nulovou šancí k oficiálnímu vydání. EMI, která spravuje autorská prává Fab Four se vůbec nelíbilo, že instrumentální podklad je tvořený čistě z ukradených samplů jejich klientů. Nařídili hiphopovému producentovi, aby stáhl všech tisíc zatím vylisovaných kusů, které rozeslal kamenný i internetovým obchodům a slíbili mu, že pokud tak učiní, nechají ho jejich právníci na pokoji. Škoda, že v EMI nepochopili tenhle vynikající hudební vtip, ale chápu, že pokud by na plný clearing samplů kývli, byl by to čin, který by vrátil situaci s autorskými právy zpátky před "Three Feet And Rising" a "Paul's Boutigue". Nikdo z nás by asi nic nenamítal, těžko by se to ale líbilo těm, kteří mají v hudebním byznysu peníze. "Grey Album" se tedy vrací tam, kam patří - mezi bootlegy, na p2p a pirátské internetové stránky. Po pravdě řečeno, její (už tak nemalé) kouzlo tak ještě roste.

Moje recenze na "The Grey Album" vyjde v březnovém HIS Voice.

Počítače vs. živí hudebníci

BBC informuje, že odbory hudebníků Newyorské opery si vynutily smlouvu, podle které nebude vedení upřednostňovat počítače před živými hudebníky. Členové opery tak reagovali na použití strojů v loňském provedení "Kouzelné flétny" a "Figarovy svatby". Krok je oslavován jako "vítězství živé hudby, talentovaných hudebníků a posluchačů". Otázkou zůstává, na jak dlouho. Technicky vzato jsou počítače místo hudebníků levnější, jednodušší a pro diváky v podstatě nepoznatelné. Jsou opravdu hudebníci v symfonických orchestrech (tedy vlastně svého druhu roboti hrající každý večer to stejné) jen zbytečným luxusem a druhem k vymření. Tak tady si raději odpovězte sami.

Bomb Album: Franz Ferdinand - selftitled

Chcete rockovou desku, která vám spálí boombox? Někoho, koho byste mohli bezmezně milovat a znovu kvůli nim vytáhnout svoji starou koženou bundu? Franz Ferdinand jsou ze Skotska a po výtečných singlech "Dart Of Pleasure" a "Take Me Out" vytahují celohrající eponymní debutové album.

FF plně zúročují disco rockový revival loňského roku (The DFA, Rapture - "Darts Of Pleasure" je snad ještě lepší než "House Of Jealous Lovers"), návrat syrového rocku (Strokes, White Stripes "This Fire", "Take Me Out"), novou rockovou ironii (Pulp) i klasický wanna-be-Beatles britpop s frackovským postojem (Oasis - "Tell Her Tonight"). A třebaže to vůbec nezní, všechno to míchají s obrovským přehledem do chytlavého/chytrého rockového koktejlu. Zmiňované dva singly jsou nejlepší rockové skladby od "Modern Age EP" Strokes a pokud se nepletu, tak hitová šňůra bude pokračovat (Auf Achse, Come On Home). Už teď je v UK doprovází těžký hype (české slovo, prosím!), který ovšem úročí v OPRAVDOVÝCH hitových singlech v Top 5! Nebojím se, že by je to nějak vzalo, v Lonýdně prý už teď s klidem válcují jeden klub za druhým.

Ta deska je dobrá. Opravdu dobrá. "This Is It" to není, ale stejně jsem ji sedl na lep (ale až po více posleších, jak to má být). Možná, že Alex Kapranos není takový machr jako Casablancas (i když mají podobný jména :)) - a to ani vokálně ani textově. A vůbec mají hodně ujeté jméno a nevypadají moc jako rockové superhvězdy jako třeba Strokes a jsou to Skoti, což jim taky na coolovatosti moc nepřidá. Uvidíme, co na ně řekne Amerika. Každopádně tento týden oficiálně venku další velká deska letošního roku. (A navíc vychází ve stejný den jako na druhé straně oceánu další letošní bomba Kanye West - College Dropout.) Začali jsme pěkne zostra!!! A tak to má být!

Shit Album: Norah Jones - Feels Like Home

Když se občas některému svému známému svěřím, že mám rád jazz, štítivě se odtáhne a přemýšlí, jak by se mne nejraději zbavil. Když to neudělá hned, možná časem zjistím, že jsem byl svědkem tradičního nedorozumění. Jazz totiž opravdu není ta pekelně nudná hudba, kterou poslouchají lidé, kteří si dávají záležet na tom, co poslouchají, spíše než na poslechu samotném, jazz není to, co se hraje v luxusních barech nebo to, v čem se rozplývají teenageři, když je opustí jejich milovaný. Jazz, jak se dnes rozumí, je mrtvá, ve formaldehydu naložená hudba, kterou drží při životě jedna zvláštní sorta lidí, kteří chtějí hudbou "vybavovat svůj dům jako nábytek". A přesně pro ty je Norah Jones a její poslední deska. Nečekaný úspěch jejího poměrně slušného prvního alba se dá přičíst kupě různých věcí (od šoku ze 11/9 přes malou konkurenci v roce 2001, zajímavý životní příběh až k dokonalé náhodě), teď je tu však její dvojka "Feels Like Home", pro kterou je úspěch věcí prestiže posluchačů jazzu. Jde o nebetyčně nudné album, zatížené nepřekonatelnou sentimentalitou, kterou navíc táhne k zemi jakýsi nepochopitelný návrat k řepácké country. Přiznám se, že při druhém poslechu jsem náhle začal přemýšlet o světě, ve kterém se tato deska bude prodávat po milionech a následně i o sebevraždě. Bohužel Norah není sama. Británii v současnosti sužuje vlna vokálního jazzu (Katie Melua vede žebříček, další jsou v závěsu), na Ameriku patrně ještě čeká a u nás patrně marketingoví specialisté také nenechají nic náhodě. Někteří kritici se chtějí zalíbit masám a novou desku slečny Jonesové vynáší do nebe, Guardian to rozhodně nedělá a velmi moudře pojmenovává symptomy hniloby této desky.

Abych se ještě vrátil k začátku tohoto postu a vysvětlil co, je pro mne jazz. Jazz je hudba s ohněm v srdci, revoluční, bořitelská, jejíž jméno vzniklo z černošského slangového slova "šukat". Hudba, která je špinavá, výbušná, náladová, přemýšlivá a která mění svého posluchače. Tedy taková, jaká byla v podání Milese Davise, Coltranea, Monka, nebo jak ji dnes představují Mathew Shipp nebo Cinematic Orchestra. Ano, jaksi odmítám přijmout, že jazz už je definitivně mrtev. Mimochodem, existují i teorie, že jazz jako hudební postup se prostě jen převtěluje do každého dalšího hudebního stylu, který hledá nové cesty. A tak je pořád živý. Desky jako "Feels Like Home" prostě nejsou jazz, je to hudba pro lidi, kteří se bojí opravdové hudby.

And Grammy goes to...

Tak máme za sebou letošní Grammy. Jsem trochu rozespalý z toho nočního maratonu, leč rád bych dodal pár věcí.

Letos to byly co se týče cen nejlepší Grammy co pamatuji. Kromě kupy cen pro márnice a lazarety (Jak jednoduše získat Grammy? Stačí s velkým humbukem zemřít nebo mít těžkou nehodu a s velkým humbukem se zotavovat!) patřil večer černošské hudbě. Otevřela ho královna večera Beyonce (přeceněná deska, ale za hity si všechny ceny zaslouží) s Princem, zválcovalo funkové komando Earth, Wind & Fire/Parliament&Funkadelic/OutKast a zakončil Andre3000. (Všimli jste si, jak všechny celebrity v prvních řadách při "Hey Ya" vytáhly "polaroid picture" a podle textu s ním třásli? :)) Akademie se možná zalekla a afroameričanům vzali cenu za skladbu roku. (Neříkám ale, že Coldplay s "Clocks" si ji nezasloužili také.) Letošní ročník se zapíše do dějin jako první, ve kterém si nejprestižnější cenu za album roku odnesla hiphopová skupina. Bylo načase a těžko si ji někdo mohl zasloužit více než OutKast. Měli ji dostat už za předchozí dvě alba, ale v tomto případě není nikdy pozdě.

Hudební vložky byly vynikající. Vyšlo spojení Chica Corea a Foo Fighters, Beyone a Prince, George Clinton a jeho band nepřekonali legendární vystoupení s Red Hot Chili Peppers, ale také nadchli. Mírně zklamalo vystoupení upomínající na 40. výročí se Stingem a Pharellem za bicími a totálně vosková a umělá Celine Dion.

Přenos bohužel přerušovaly reklamy, řekl bych dokonce že zhruba polovina z těch tří hodin a něco padla na nich. V přenosu na ČT2 tak bylo nejčastěji vidět jen logo. Komentující Jan Rejžek byl profesionálně dokonalý, projevem ovšem někdy trochu uspávající. Smekám klobouk před jeho znalostmi (neudělal chybu - od Cashe až po OutKast, vše na jedničku. Snad jen na úvod spletl "Please Please Me" za "I Saw Her Standing There") A když nazval "Speakerboxxx/The Love Below" Sgt. Pepperem 21. století, tak jsem mu tleskal za odvahu. Full respect!!!

Microhouse is in da house!

Vznik žánru jménem microhouse je krásným příkladem toho, jak vznikají hudební proudy. V roce 2001 napsal do The Wire DJ Philip Sherburne článek o německých producentech, kteří spojují prvky minimalistického techna a objemných (syntezátorových) ploch deep house a click'n beepovými podivnostmi. Názvu, který scéně dal (tedy microhouse) se chytli ostatní a začali ho používat. Ačkoliv scéna se od té doby posunula jak hudebně (směrem k nekompromisnosti techna) jak geograficky (Finsko se zdá být v tomto ohledu nejúrodnější zemí posledních let), její jméno zůstalo. Loni, zdá se, zažila asi nejlepší rok. A to i přesto, že největší houseový vizionář současnosti (Mathew) Herbert vydal pod svým jménem pseudoswingové (!!!) album "Goodbye Swingtime", které ukazuje jak se dá dělat klasická hudba s novátorskými přístupy. Herberta (jeho "Bodily Functions" je masterworkem žánru stejně jako Isoléeho "Rest") nahradili obstojně jiní.

Přiznám že sílu microhouse jsem naplno pochopil až po poslechu singlu "Easy Lee" Ricarda Villalobose (narodil se v Chille, vyrůstal v Německu). Sice jsem znal už Farben, Herberta i Akufen, ale teprve tady mi svitlo. Je to přesně ten track, u kterého ani desetiminutová stopáž nestačí - maximálně hypnoticky efektivní, stejně funky jako je temný a chladný (přísahám!). Villalobos je geniální v hraní si s paranoidními náladami, dovedu si představit, že jeho zdeformovaný hlas ve zmíněné skladbě přifetované tanečníky na danceflooru děsí echem budoucího ranního motáka a stavu drogové kocoviny. Žádná oslava sexuálních radovánek, žádné vzývání spirituálních sil nebo psychotropních bohů. Kraftwerk spíš než Shamen, Welsh spíš než fucking McKenna nebo fucking Leary.

Nebudu dělat chytrého, vždyť rovné beaty nejsou moc moje parketa a odkážu zájemce na encyklopedické heslo v Jahsonic a podrobný článek ve Village Voice. A ještě doporučím Luomovo "The Present Lover" a "Salmiakki" Sami Koivikka.

Bomb Album: Shadow Huntaz - Corrupt Data

Spojit hip hop a "advanced" elektroniku už zkoušeli mnozí. Teď jsou tu Shadow Huntaz, kteří sklízí nadšené recenze kam se podíváte s jejich prvním LP "Corrupt Data". Jde o monstrózní počin abstraktního hip hopu, na hony vzdálený intelektuální onanii beep hopu, divný a ještě divnější, přitom našláplý street feelingem. Na "Corrupt Data" je asi nejzajímavější fakt, že deska vznikala po internetové ose Nizozemí (beaty - producenti Funckarma) USA (tři MCs z tří různých měst). Podle legendy se prý nikdy neviděli, jen spolu komunikovali po ICQ a posílali si nedodělané skladby. Já vím, že se to určitě už stalo tisíckrát, ale tady je to rozhodně výhoda, spíše než nevýhoda. (Jak by to asi dopadlo, kdyby se opravdu potkali ve studiu???) Chybová hláška v názvu odkazuje tak trochu na občasné problémy při přenosu souborů, ale také trochu na "chybovou" click'n beep instrumentaci. Když vás opustí nadšení z opravdu interesantní desky, možná vám dojde, že instrumentální podklad je o třídu lepší než rap a že Anti Pop Consorcium dělali něco podobného už před třemi lety - jejich level ujetosti ale byl nastaven ještě o pár příček výše. Přesto výborné album, které by s trochou štěstí mohlo otevřít oči lidem z obou stylových stran.

Nejlepších dvěstě desek posledních 13 let podle Ultram:xu

Redaktoři domácího hudebního časopisu Ultram:x si dal tu práci a sestavili seznam dvou set nejlepších alb od doby, kdy většina z nás začala vůbec hudbu vnímat (no, alespoň pro mne to platí a těch obskurních "posledních třináct let" prostě sedí přesně na můj hudební "věk"). A seznam je to překvapivě dobrý na časopis, který si dal v lednu na obálku Nelly Furtado (Futrado? Fucktado? who cares) a masturbuje nad novou deskou Lamb. Můžeme se trochu červenat, když mezi nimi najdeme i pár českých, kvitovat osvícenost nebo se zlobit nad některými pozapomenutelnými. Nejvíc ovšem doporučuji zastavit se před vedlejším seznamem nejhorších nebo nejbizardnějších desek. Pro nás, co Ultram:x nekupujeme, je moc pěkné, že seznam ve formátu pdf najdeme i na jejich webu. Pokud se budou u nás poslouchat alespoň takovéto desky, pak to rozhodně nebude špatné.

Buzz single - Dilated Peoples ft. Kayne West - This Way

Tak nevím, nevím jak tenhle singl rozdýchají ultraradikální hardcoreoví fanoušci hip hopu u nás doma (takoví ti, co nenávidí komerci a jsou "for real"). Jejich undergroundové modly Dilated Peoples se spřáhli s !!komerčním!! producentem Kayne Westem a natočili tenhle gospelem našláplý track. Pohříchu by to mohla být jedna ze skladeb "College Dropout", protože ani Babu ani Evidence a Rakaa patrně neměli na skladbě větší podíl a v radio version se objeví asi až v půlce, poté co si West postěžuje, jak se mu hroutí život. Odpovědí je mu samozřejmě mohutný gospelový chór, který navíc žene melodie z flétny. Simply beautiful! Na novince DP "Neighborhood Watch" je skladba zařazená až na úplný závěr, takže tenhle hitový singl patrně bude jen ústupkem přání jejich firmy Captiol, prodat co nejvíce desek. ( I když je to jedna z nejlepších skladeb, které DP kdy natočili). Přesto, očekávejte v nejbližší době četné sebevraždy mezi čtenáři Bbaraku, kteří budou mít s tímto selháním těžký problém.