čtvrtek, května 27, 2004

Hate 2 Love It (But I Can't Help Myself)

No tak, určitě je taky máte! Desky, které sice máte moc rádi, ale nijak se s nimi nechlubíte, nikomu je nevnucujete, dost možná je máte někde
schované v šuplíku. Běda, kdyby se o tom někdo dozvěděl, byli byste všem svým známým pro smích! V angličtině se jim říká "guilty pleasures", tedy něco jako "potěšení s pocitem viny" a daly by se přirovnat i k čokoládě nebo tvrdému alkoholu pro lidi, kteří o sobě tvrdí, že žijí zdravým životním stylem. (ne, probůh, já to zatím nejsem!).

Tak a tady je můj provizorní žebříček guilty pleasures:


1. Thomas Bangalter - Spinal Scratch / Trax On Da Rocks Vol. 1 - po pravdě dost úděsná kopa instrumentálního happy house od člena Daft Punk, která mi supluje nedostatek jiného materiálu od pařížských funkatýrů. Několikrát jsem opravdu hluboce přemýšlel, jestli Homem Christo je takový génius, když dokáže z Bangaltera u mixu dostat tisíckrát lepší věci než jsou tyhle. Jenomže stejně si to pak pustím a ...


2. Dillinja - Cybotron LP - dlouho očekávaná deska, která vyšla v době, kdy dnb už nikoho nezajímal. Ani Mr. Bass Destroyer už to nezachránil, Cybotron je jen slaboučký odvar jeho klasických singlů na Metalheadz, navíc absurdně ředěný vokály. Přesto, deska, kterou si z dnb pustím vedle Chemistry Dom&Rolland asi nejčastěji. Proč? Bůhví. Dodnes čekám s každým dalším Dillinjovým singlem, že znovu způsobí nějakou sonickou revoluci, i když je mi jasné, že je to více než marné.


3. 187Lockdown - The Album - jediné reulérní speed garageové album, kvůli kterému scéna splaskla stejně rychle jako se zrodila. Skoro to až vypadá, že kvůli této desce prostě všichni přišli na to, že speed garage je mrtvé rameno taneční hudby. A stejně, děsivý update "Kung Fu Fighting" mě vždy stoprocentně zvedne ze židle.


4. Ozzy Osbourne - Ozzmosis - tak tady opravdu nevím. Snad že to byl soundtrack k mým posledním středoškolským létům, sjížděný na klasické "polské originálce" pořád dokolečka. Dokone i nedávno, když jsem si ji náhodou pustil v autě, jsme s kamošem strávili hodinu před klubem poslechem celé Ozzmosis, samozřejmě i s patřičným karaoke doprovodem.


5. 2Live Crew - As Nasty As They Wanna Be nejsprostší rapová deska všech dob, primitivní asi jako Kameňák3 s rapem tak mizerným, že by se za něj nestylěl ani DJ Bobo. A vidíte, sjíždím si ji častěji než "Paid In Full" nebo "Illmatic". Nikdy bych nevěřil, že někoho může bavit hodinu rapovat (a někoho jiného poslouchat) hodinu vyprávění o nekonečných podobách orálního sexu.


6. Arfful Dodger - Its All About Stranglers - neskutečně vyhoněná a pak zase neuvěřitlně splasklá byla tahle deska prvních opravdových two stepových superstars Arful Dodger. Nakonec jim zlomila krk a já vlastně ani nevím proč. A vůbec, je mi to jedno, protože na ni nedám ni dopustit. Možná to není tak intelektuálské jako MJ Cole, ale pro mě je to něco jako hitový výběr fiktivní kapely, která zbořila svět.


7. TQ - The Second coming - něco vám řeknu. K R&B jsem se dostal přes tuhle desku. Když si ji pustím dnes, jasně slyším jak těžká sračka to je, ale navěky to bude moje první R&B album, které jsem si těžce zamiloval. Dost možná to bylo tím, že jsem neměl s čím srovnávat nebo jsem byl v nějakém podivném duševním rozpoložení, tak či onak mě to dost nakoplo. Občas si ji z nostalgie pustím, ale je to jako dívat se na fotku holky, kterou jste kdysi milovali, než jste zjistili, že to je největší omyl vašeho života. Ale občas mě baví snít o paralením vesmíru, kde by TQ byl popovým králem. Brrrr.


Tak a teď už znáte moje nejtajnější úchylky... a co vy? Jak jste na tom?

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Milí pánové, kromě toho, že naprostou většinu desek, o nichž Karl píše jako o svých "guilty pleasures", vůbec neznám, natož abych je za ně mohl považovat :), stydět se za Behaviour? Za nejlepší desku všech dob? Ale fuj... To já mám doma jinší kousky! Třeba se mi fakt líbí druhá deska chlapecké kapely A1, poslední deska Britney je povedená... U mě to funguje spíš naopak - jakožto u zapřísáhlého popaře lidi spíš udiví, že mám doma Ohm Square, Liquid Harmony (i dva singly...) a tak. Ale defacto se nestydím za žádnou desku, co doma mám. A proč taky, že jo :). JB

Karel Veselý řekl(a)...

Honzo, gratuluju! Dosáhl jsi hudebního osvícení!