Flop Singles - Eminem & U2

Eminem - Just Lose It.

Tak konečně je tu singl, kterým může kdokoliv dokázat, že Eminem je jen nafouknutá bublina. OK, nemyslím si, že by Em byl nafouknutá bublina, ale tohle se mu tedy VůBEC nepovedlo. Rádoby vtipný kříženec mezi "Without Me" a nějakým šmoulím hitem vyzní naprosto do prázdna. Tenhle hoch má sakra na víc!
Pokud někteří kritici obdivovali na "Eminem Show" rapperovy introspektivní vtípky střídavě na sebe a jeho alter ego, pak vrcholem vtipnosti Eminema verze 2004 je utahování si z Michaela Jacksona a prdění. Uvidíme, co předvede na "Encore", tohle je tak za čtyři mínus.

U2 - Vertigo

Ačkoliv U2 ala "All Things Must Go" opravdu nemusím, uznal jsem bez nátlaku, že "Beautiful Day" byl výborný singl. Irská čtyřka bude na novém albu "How To Dismantle Atomic Bomb" pravděpodobně pokračovat v konsensuálním neurážlivém a nudném poprocku minulého alba a jako ochutnávku předhazuje singl "Vertigo". Když napíšu, je to jejich zdaleka nejslabší první singl z alba a po boku BD, The Fly, Zooropa nebo Discotheque zoufale bledne, ještě to vlastně nic neznamená. Když ale napíšu, že je to skladba, kterou by s klidem zvládla kterákoliv průměrná česká kapela. Aranže jsou prvotřídní, Edgeovy kytary se zařezávají do masa, ale když dojde na refrén (už ten text je slaboučký: "Give me something I can feel") jaksi máte pocit, že poté, co jste vystáli dlouho frontu, vám místo prvotřídní zmrzliny dají jen upocený nanuk. Není to takový flop jako Eminem, ale ztracenou víru v moje někdejší hrdiny to rozhodně nevrátí.

Bomb Singles

S výbornými singly se roztrhl pytel, tady jsou další:

Lil Jon & The Eastside Boys ft. Lil Scrappy - What Yo Gon Do? - muthafuka Lil fuckin Jon did the shit again...OK, ono to fakt svádí mluvit jako on. Novinka krále crunku má jako vždy monstrózní beat (kickdrum je tak hutný, že je z něho zároveň basová linka), obskurní melodii z flétny a klasické Lil Jonovo vykřikování (sereme na ty děvky, přestaňte kydat sračky, atd.). Lil Scrappyho bych klidně vynechal, ale nějaký rap tam být musí, alespoň je maličko zvukově rozostřený, jako kdyby jste ho slyšeli na houbách. "Get Low" ani "Throw It Up" to není, ale americká hiphopová rádia nebudou celý podzim hrát nic jiného. A nejlepší na tom je, že tenhle track je online v sekci download Lil Jonovy oficiální stránky.

Snoop Dogg ft. Pharell Williams - Drop It Like It Hot Někde jsem četl, že tenhle track je "druhým příchod" The Neptunes. Neuvěřitelně minimalistický beat v duchu "Grindin'", část ho tvoří human-beatboxové parádičky a těžce syntetická melodie (melodie? Trochu silné slovo.). Neptunes umí využít osobnosti slick gangstera v lay-low náladě, Snoop exceluje jako obvykle, nerapuje, nýbrž vypráví jako kdyby vyprávěl pohádky ve Večerníčku. Od Milkshake neměli Neptunes takhle silnou hodinku, "Drop It Like Its Hot" otevírá další cestu ultraminimalistickému hip hopu, dost možná už brzy bude třeba Nas rapovat jen do metronomu, nebo do nějakého techna.

Smrt singlů? NME říká ano.

Mluví se o smrti klasického alba, teď to pomalu začíná vypadat, že příštích prá let nepřežije ani singl. U nás je situace jednoznačná, singly si kupuje jen hrstka, v UK je singlový žebříček pořád vysoce ceněný, ačkoliv i ti největší konzervativci musí přiznat, že počty prodaných singlů dramaticky klesly a stát se číslem jedna v UK Chart je podstatně jednodušší. Médium singlů pomalu ale jistě nahrazují tracks - tedy čistě skladby bez ohledu na médium, na kterém byly vydané. V USA singlový žebříček zmizel úplně a nahradilo ho monitorování airplay tracků. Tento týden bylo zveřejněno, že klasický hudební týdenník New Musical Express ruší rubriku singlových recenzí a nahazuje ji tracky. V době internetu logický postup, přesto se kdosi neubrání nostalgii. Vznik NME totiž umožnily právě popularita '45 singlů v 50. letech. Osobně v tomto kroku vidím další krok k postupné změně hudebního průmyslu, dva týdny poté, co v UK zavedli žebříček downloadů. Čas NME se možná chýlí úplně (připomínám, že jeho "dvojče" Melody Maker už to má několik let za sebou) a přichází doba pro jiné časopisy. Britský Independent v této souvislosti upozorňuje na časopis Rip & Burn, který má být vlajkovou lodí nového způsobu konzumace hudby - té, kterou pravděpodobně čtenáři Labu už dávno používají. Y' know what i mean... Na druhou stranu nevidím vůbec důvod, proč by Rip & Burn měl existovat jako papírový mag, koneckonců podobou práci už na webu dělají desítky webových magazínů - můj oblíbený Earplug nebo MusicBear.

Free MP3: Apparat Live in Barcelona

Výborný set z koncertu Apparat v Barceloně si můžete stáhnout přímo z domovské stránky projektu. 21.10 se v Praze máme na co těšit, Apparat přiváží agentura MuteMe v rámci svých live electronic sessions.

Hot like chocolate - Richard X

OK, Lil Jon je momentálně hot, ale akcie Richarda X jsou taky pěkně vysoko. Někdejší mashupový king (AKA Girls On Top) bryskně pronikl do byznysu, když jeho bootlegy Being Nobody (popoví sráči Liberty X) a Freak Like Me (popové divoženky Sugababes) získaly větší slávu než originály a nejen na internetu, ale i na oficiálních žebříčcích. Na rozdíl od jiných pirátů jako Tiga nebo Tim Ronston přežil nováčkovskou svěžest, i po roce se mu daří dělat zajímavou hudbu a pomalu se stává vyhledávaným popovým producentem absolutní extraligy. Album "X-Factor Vol.1" neudělalo takovou díru do světa, jak se čekalo, ale byla to jedna z mála tanečních desek loňského roku, která se dala poslouchat od začátku do konce. Letos Richard X vystupoval na hi-brow festivalu SONAR, objevil se na remixovém albu Depešáků s "Enjoy The Silence 04 (Richard X Remix) (bohužel jsem ještě neslyšel) a pomohl norské zpěvačce Annie k singlu "Chewing Gum". Co se mu ale obzvlášť povedlo je hitový singl "Some Girls" pro ex-S Club X superbimbo Rachel Stevens. Dost se mu povedl i zásah do alba "The Slickness" atlantského pikolíka Organized Noise - rappera Prince Po "Stop Dat". Masivní electro-techno hip hop dalece převyšuje většinu věcí, které Po na desku sebral a nemusím snad dodávat, že Rachel Stevens pod jeho rukama (obrazně) vyrostla v dospělou funky-dory (nejen přezdívka). Jeho stránka láká na připravovanou spoluprácí se zpěvačkou Mia a další skladby pro Annie. Na svém labelu Black Melody navíc vydává demonahrávky a ranné skladby jeho oblíbených electro-disco bohů Human League (eventuelně ještě jako The Future), ze kterých hodně čerpá. Jak mu zpívá Kelis "You da finest, da finest i've seen!".

Zítra v Lidovkách...

...můj článek o černošské hudbě. V příloze Orientace se jménem "Černá hudba válcuje bílou." V podstatě shrnuje někeré témata, která jsem rozvíjel tady na blogu a pravděpodobně spoustu lidí pěkně naštve. V zítřejších LN hledejte stranu 13. Zítra sem přidám odkaz, pokud to bude online. Čekám na vaše reakce.
Nyní i online.

Country bez předsudků

Ne ne, country nechápu. Zkouším to, ale nedaří se mi to. Ale rozhodně na něm něco bude, když ho poslouchá tolik lidí. Country je momentálně v USA na postupu. Vypadá to, že se chystá velký souboj hip hop vs. country. Momentálně bych si - bez srandy - vsadil na country, protože se zdá, že stálice této scény produkují podstatně kohesivnější materiál než jejich rapoví kolegové. Ze souboje Tim McGraw vs. R Kelly odešel R&B superlover s těžkou porážkou, uvidíme za týden Alan Jackson (v druhém týdnu) vs. Nellyho dvě alba. Průvodním znakem vzepětí country jsou i alba, která se snaží rozšířit country do jiných hudebních stylů. Dvě desky poslední dobou vzbuzují značnou pozornost u kritiků a tak o country můžete číst na místech, kde by jste ho rozhodně nečekali. Country veteránka Loretta Lynn si k natáčení alba Van Lear Rose pozvala do jako producenta Jacka Whitea z The White Stripes, čímž samozřejmě rozpoutala buzz, který neobluesové Proužky provází už několik let. White zvuk přitvrdil, přidal syrové kytarové riffy, jenomže Loretta pořád zpívá svým Neshvillským zajíkavým ječákem, až vám to celé připadne jako nějaký nepovedený mash-up white stripes a country. Deska mimochodem momentálně vede pořadí hodnocení kritiků na metacritics, ale pro někoho, kdo má country spojené s otřesnými kotlíkáři a Michalem Fatman Tučným (tedy já) je to pořád španělská vesnice. Moc jsem si chtěl tuto desku zamilovat, ale nepovedlo se mi to. To platí i o albu "Horse Of a Different Color" dvojice Big & Rich. Fúzovat rock a country je solidní nápad, jenomže to nesmí znít jako Metallica předělávající Whisky In The Jar s dementním zpěvem. Má to být "country bez předsudků", ale spíše to zní jako parodie na hypotetický country & rock (rock'n'western? country'n roll?) hraná country instrumenty. V "Rollin' (The Ballad of Big & Rich)" zaslechnete i rap, ale je to spíše pokus. O desce se píše už i česky na CountryWorld.cz (Mají u mě bod.) Na rozdíl od Lynn vzbuzuje rozporuplnější reakce, na StylusMag získala 9 hvězdiček z deseti, PopMatters ale dává výstavní nulu. V tomto případě ale berete moje názory značně s rezervou, protože jak říkám, country opravdu nechápu.

Nu singles

Destiny's Child - Lose My Breath

Vokální dívčí trio se vrací a ve velkém stylu. Rodney Jerkins se pochlapil nevídaným stylem a nechal Beyoncé&comp zpívá do sofistikovaně synkopovaných beatu pochodových bubnů, což je divné (=zajímavé) asi jako Harrisonovy funky trumpety z "Crazy In Love". Jerkins asi nepopře, že se snažil naprogramovat něco na způsob "Milkshake" Kelis (The Neptunes) nebo "Pass The Dutch" Missy (Timbaland), přesto well done, boy! Všimněte si, jak se urban music více a více minimalizuje, kdyby Richie Hawtin dělal pop, tak právě takto. Se vším tím hlukem kolem nové desky DC by to mohl být celosvětový singlový soundtrack k pozimu.

Lil Scrappy - No Problem

i20 ft. Ludacris&Lil Jon - Break Bread

Lil Jon vypouští svého dalšího crunk-pikolíka, Lil Scrapy se neblíží Davidu Bannerovi ani na míli, ale kvůli vokalistům crunk neposloucháme (Lil Flip kdo? Lil XXX kdo? Ciara kdo? tedy právě až na Bannera). Lil Jon natahuje elastické hranice svého žánr, když zkouší, kolik toho dokáže kombinace jednoho syntetického snare, jeden kick a zvuk, který jsme s jedním kamarádem přezdívali "whee" (nedivil bych se, kdyby byl v původní zvukové bance Rolandu 808). Lil Flipův "Game Over" se samplem z videohry je o krapátek zajímavější.

"Break Bread" oproti tomu zapojuje do hry hypnotickou basovou linku, kterou si vypůjčil z nějakého anglického hardcore techna kolem roku 1990. Ludacrise nemám moc v lásce, ale udělal solidní refrén, i když v souboji s basovou linkou prohrává.

Usher w Alicia Keys - My Boo

Nelly duetuje s Christinou, Jay Z s Beyonce, Nas s Kelis, na Ushera zbyla Alicia Keys. Nadějné spojení se ale propadá pod nekonečným Usherovým lkaním. Možná to bude jeho čtvrtý hit číslo jedna v řadě, ale hošan v klobouku umí víc. Keys je bohužel hodně nenápadná, mezi Usherovými refrény nemá moc místa. V jedné alternativní verzi, která koluje po p2p zpívá Beyonce a Usherovi to pořádně natře. Nedivím se, že skladba nebyla zařazena na "Confessions", protože je to slabota. Kdo teď udělá duet s Britney? Můj tip - Ludacris nebo Lil Jon.

Kelis & Bjork - Oceania

Výborný joint, něco na způsob mash-upu nahraného přímo ve vlhkém snu. Přecitlivělá Bjork dostává ránu od sexuálního torpéda Kelis ve verzí její olympijské skladby "Oceania". Aphextwinovský beat zní mnohem lépe než na albové verzi (připomene Pluto z Homogenic) a rudovlasá divoženka válcuje Bjork na celé čáře. Má v hlase vše, co sterilní Bjork obětuje hladivé melancholii. Ostatně, psal jsem už, že na posledních dvou albech je bohužel nejfádnějším elementem hlas naší milé Gudmunstrinové? Tuto verzi bohužel na zahájení Olympijády pustit nemohli, lidé by po chvíli začali mlátit hlavou do televizní obrazovky a následně by (ti kteří přežili) řecké pořadatele zažalovali za hudebně-estetický šok.

Nejlepší tracky postavené na samplech Jamese Browna

Psát o tom, že samply Jamese Browna živily hip hop a taneční hudbu dlouho před programovanými beaty je jako hledat soul na deskách Queen - tedy zbytečné. The Breaks.com mají solidní seznam skladeb, které samplují Browna. Je krutě dlouhý, ale rozhodně není kompletní.

Cypress Hill's "Insane in the Brain" (Say it Loud, I'm Black and I'm Proud)
Eric B & Rakim's "Paid in Full" (Hot Pants)
Nas's "Get Down" (Get Down)
Public Enemy's "Don't Believe the Hype" (Escapism)
DJ Shadow's "In/Flux"- "Never Can Say Goodbye"
Beastie Boys's "Hey Ladies" (Aint It Funky)
Public Enemy's "Welcome to the Terrordome" (Cold Sweat)
Peshay's "Psychosis" (Soul Pride )
Peshay's "Vocal Tune" (Soul Pride)
De la Soul's "Me, Myself and I ("The Little Groove Maker Pt I")
Coldcut's "Say Kids, What Time is It?" (Sex Machine)
Cypress Hill's "How I Could Just Kill a Man" (Escapism)
TLC's "Ain't 2 Proud 2 Beg" (Escapism)
Public Enemy's "What Kind of Power We Got?" (Soul Power, Pt.1)
Blackstreet's "No Diggity" - Blind Man Can See It"
Massive Attack's "Protection" (The Payback Intro)
Alicia Keys - Fallin (It's a Man's, Man's, Man's World)
Janet Jackson's "That's the Way Love Goes" (Papa Don't Take No Mess)
Public Enemy's "Fight the Power" (Funky President)
Beck's "Diskobox" (Get up Offa That Thing)

+ speciální žebříček pro beat z "Funky Drummer"
1. Dr. Dre's "Let Me Ride" (Funky Drummer)
2. LL Cool J's "Mama Said Knock You Out" (Funky Drummer)
3. NWA's "F--k tha Police" (Funky Drummer)
4. Public Enemy's "Bring the Noise" (Funky Drummer)
5. Sinead O Connor "I Am Stretched on Your Grave" (Funky Drummer)

Mr. Dynamite Special

Zítra je v Praze James Brown a já mám nutkání něco o tomto koncertě napsat. Přirozeně se těším na žijící legendu soulu a funku, chlapíka, který rozhodně patří mezi největší osobnosti historie populární hudby minulého století. Přiznám se ale bez mučení, že vůbec netuším, co Brown může ve svém věku předvést. Několik lidí už mi dokonce řeklo, že vůbec nevěří, že Brown ještě bude zpívat. Hardest workin man in shobizz se narodil 3.5.1933 a letos mu tedy bylo 71 let. Požehnaný věk, ve kterém těžko bude po podiu křepčit jako když mu bylo třicet. Dočkáme se pravděpodobně podobné show, kterou předvádí jeho souputníci Maceo Parker nebo George Clinton. Velký funkový band (ve kterém hraje i Brownův syn) s několika zpěváky prostě čas od času uvede za mikrofonem i Mr. Dynamite (prý občas hraje i na klávesy). Funkové pecky budou pravděpodobně střídat soulové balady, ostatně obojího má Brown na skladě na dvacet takových koncertů. Většina Brownových koncertů z poslední doby netrvá déle než hodinu, možná i proto před ním zahrají hned dvě předkapely. Guločar i Žáha rozhodně mají potenciál, aby publikum pořádně zahřály. Sakra, čím víc o tom píšu, tím víc se na to těším.

Brown je hlavně singlový umělec a jeho neslavnějším albem je - paradoxně koncertní záznam ze slavného klubu Apollo "Live at the Apollo" z roku 1962. Nedá se tvrdit, že by byl v dějinách populární hudby přehlíženou postavou, každopádně nelze říci, že by byl nějak přeceňován. Fráze jako "klíčová postava v dějinách černošské hudby" zní klišovitě, ale je pravdivá. S oblibou říkám, že na Brownových zádech leží polovina současné hudby...a to ta lepší polovina. Rhythm and blues a soul by nebylo bez Browna, o funku samozřejmě ani nemluvím. Brown patří i mezi první "rappery", jeho extatické výstupy zrovnoprávnily gospel a pop, důraz na rytmus vypustil džina taneční hudby (od disco music až po two step garage), rytmické postupy v jeho písních sloužily jako podklad pro první hiphopové tracky, později si s nimi hráli jungleoví a drum'nbassoví producenti. Raveová patička LA Style sice křičela "James Brown Is Dead", a ačkoliv Brown na naplnění tohoto hesla sám na začátku 90.let dost tvrdě pracoval, pravda to nebyla. Posledních několik let se sice o Brownovi píše hlavě v souvislosti se soudními procesy, které se s ním táhnou od černých 80.let, ale i když už dvacet let neměl hitový singl, pořád je to žijící legenda, která se narozdíl od jiných podobných (Rolling Stones, Pink Floyd) nikdy totálně neztrapnila (dobře, možná v době, kdy zkoušel disco, ale i to zvládal docela s grácií).

Ve své osobní diskografii mám asi dvacet Brownových desek, velká většina z nich jsou výběry. Ze studiových alb dám ruku do ohně kromě nezpochybnitelné klasiky "Live At The Apollo", i soundtracku k "Black Ceasar" (i když Hayesův "Shaft" i Mayfieldova "Superfly" ze stejné doby je podstatně lepší) nebo přelomové funkové desce "Papa's Got A Brand New Bag". Nejradši ale stejně mám výběry "The Big Payback", "Funky President" a nebo "Grandmaster Of Funk" a když mám náladu na Browna, pustím si je. Pokud někoho Brown zajímá, možná by si mohl zkusit sehnat i jeho autorizovanou autobiografii (JB, Bruce Trucker - JB - The Godfather Of Soul - Sidgwick&Jackson Ltd, London 1987). Není to sice tak explozivní čtení jako podobné vzpomínání Milese Davise a někdy je vidět, jak si Brown minulost maličko převrací, ale dozvíte se tam spoustu věcí o jeho životě.

Moc jsem se těšil na osobní rozhovor s Brownem, bohužel nevyšel. Pokusil jsem se přes pořadatele alespoň o emailový, ale ani na ten mi zatím James neodpověděl. Jestli je na téhle zeměkouli někdo, kvůli komu bych do noci čekal před východem z T-Mobile arény, pak je to rozhodně právě Brown. Make it funky, man...

Startuje UK Download Chart

"History in makin'" jak říká Jigga. V UK včera poprvé vypustili oficiální žebříček legálně stažených skladeb z internetu a možná tak zahájili novou éru hudebních žebříčků. Od včerejška už pravidelná středeční Download Chart je v UK zatím benjamínek (v USA už funguje dva roky), ale za pár let už možná bude důležitější než ten, který počítá počty prodaných singlů. Když se podíváme na pořadí zjistíme, že z hlediska hudebního obsahu zase tak velký rozdíl od singlového žebříčku nenajdete. Je dost tristní, že si historie bude navždy pamatovat jako prvního vítěze zrovna Westlife, ale s tím se prostě nic nenadělá. Při bližším pohledu nějaké rozdíly přece jen objevíme. Zatímco singlová žebříčková hra měla jednoznačně daná marketingová pravidla - jedna písnička se otáčí v rádiu, v klipu a následně vyjde na singlu, v Download Chart se odráží fakt, že lze stahovat kteroukoliv skladbu. Samozřejmě, že klasické singlové skladby jsou zvýhodněné, ale nevidím důvod, proč by se v žebříčku neměly objevit i album tracks, jako je to třeba v USA, kde klasické singly už z většiny nahradily promo singly pro rádia a žebříček není o prodeji CDsinglů, ale o hratelnosti v rádiích. V budoucnu bude Download Chart s předstihem indikovat velké hity v UK Chart, tak, jako je třeba teď už skoro jasné, že Westlife budou mít v hlavním žebříčku další číslo jedna.

Prozatím všechno OK. Download Chart by mohla rozbít trochu diskutabilní singlovou politiku, kde se všechno vsadí na jednu skladbu a otevřít hudbu i odvážnějším postupům a kouskům, které se singly dělat nedají. Je otázkou času, jaké nové taktiky nám firmy vymyslí. Výraznou nevýhodu Download Chart zatím vidím v tom, že shromažďuje velmi omezené informace o stahování. Seznam Official Downloads Sites i pohled do kolonky label v žebříčku prozradí, že majors (velké nadnárodní firmy, které ovládají trh) mají zatím náskok. Malé labely jako třeba Warp nebo Ninja Tune (u nás Indies) už prodávají skladby několik let a giganty hrající na novém trhu jako iTunes nebo nový Napster vlastně nepotřebují. I kdyby se nového singlu Squarepushera přes Warpnet prodalo dvakrát tolik, co Westlife, v žebříčku ho nenajdete. V tomto případě ovšem jakýkoliv žebříček ztrácí smysl.