Hlasuju proti! aneb Anti Hip Hop.cz

Tak, stránka Anti Hip Hop zatím vede v mém žebříčku o českou hudební stránku roku. Její autor, jakýsi Radegast na ní rozvádí, proč si myslí, že hip hop a repetitivní elektronika není hudba a je to urážka opravdových muzikantů. Ale ať vám to řekne sám: "Hip-hop, techno, rap či house není styl hudby. Nechci, aby byly tyto úchylné směry označovány jako hudba. To je nejen pro mě, ale i pro zástupy skutečných hudebníků ostuda." Jinde najdete seznam projektů, které nepatří do hudby (Adolf Hitler v reakcích to komentuje: "Na ja, zplynovat alles.") a nebo plamennou stať Co je skutečná hudba. Velmi poučné, opravdu.

Stejně si myslím, že Anti hip hop. cz je hurónský vtípek nějakého hudebního kritika a mlátím se do hlavy, že něco podobného nenapadlo mě. Po pravdě mi odkaz poslal jeden kamarád, který tvrdil, že mě dávno jako autora odhalil. Bohužel, ne. Třeba sekce o autorovi je brilantní: začínal prý v oi! skupině Orlice, pak působil v kapele Extra Heavy Metal, jazzových a swingových orchestrech (prý s Jaroslavem Ježkem!), ale také ve folkových kapelách a revivalu Ivana Mládka. To už je kariéra, která stojí za poměrně radikální názor, že syntezátory a počítače do hudby nepatří. Možná za stránkou stojí fiktivní Menšík osobně. Lamerská html by tomu nasvědčovala. A na závěr ještě jeden vzkaz: "Prosím hip-hopery, technaře a feťáky, aby mě ušetřili svých rádoby inteligentních keců, které obhajují jejich konzumní kulturu. (Ne)děkuji vám vřele, strčte si hip-hop do p......"

Duše bez poskvrny

Klipový režisér číslo jedna (maximálně dvě) Micheal Gondry už v USA promítá svůj nejnovější film Eternal Sunshine Of The Spotless Mind. Scénáristou je Charlie Kaufmann (tedy scénárista Spike Jonze na "V kůži Johna Malkovitche" a "Adaptace" a také Gondryho debutu "Zpátky na stromy") a autorský dream team doplňuje Jon Brion jako autor hudby. Film s Jimem Careyem v hlavní roli zatím v Americe sklízí nadšené recenze, my za oceánem si prozatím musíme vystačit se soundtrackem.

Tomu vévodí Brionova scénická hudba, mezi kterou je vtěsnáno i několik "normálních skladeb". "Mr. Blue Sky" ELO nemusím, o to více potěší Beckova novinka "Everybody's Gotta Learn Sometime", kterou produkoval právě Brion. Jde o coververzi hitu The Korgiz z 80.let a Beck ji přednese stylem smutného rozjímání ala Sea Change. The Polyphonic Spree přidají remix "Light & Day" a ačkoliv střízlivější albová verze mi byla o něco milejší, PS znovu servírují delikátní pohlazení. Slušný soundtrack, snad ho brzy uslyšíme i s obrázky v našich kinech.

Už žádná zakázaná hudba!

Projekt Banned Music, který válčí v dresu Downhill Battle konečně otevřel svoji stránku věnovanou downloadům zakázané hudby. První tři přírustky jsou nechvalně známé "The Grey Album", další Jiggův mashup - "Double Black Album", kde si to Mr. Fat Lip rozdává s černým albem Metallicy (až uslyším, popíšu. Jsem na ně moc zvědavý!) a do třetice výběr Illegal Art sestavený ze skladeb, které měly problém s copyrightem. Součástí stránky je pohodlný download applet pro BitTorent, takže stačí dvě kliknutí a jedna cesta na záchod / do lesa / do hospody (podle toho jak rychle stahujete) a zakázanou hudbu máte doma. Další nechtěné desky z hudebního sirotčince prý budou následovat.

Buzz Album: Usher - Confessions

Usherova "8701" je číslo jedna na mém seznamu guilty pleasures a "You Got It Bad" je moje ultimátní milostná balada (ačkoliv jsem se při ní s jednou dívkou rozcházel - sic!), proto se musím přiznat, že jsem se na jeho novinku třásl skoro jako na nové NERD nebo Streets.

Hned na úvod moje zpověď: Zamiloval jsem se pilotního singlu "Yeah!". A to tak, že převelice. Lil Jon shodí monstrózní syntezátory ala Human League a crunk beat, Usher božsky zapěje refrén a zakřičí svoje Yeah jak to umí jen on a tenhle minimalistický kolotoč protáčí do omrzení (do tracku zaskočí ještě Ludacris, jehož guest spoty by měli zakázat speciálním dodatkem k americké ústavě!). Kouzelná a hlavně naprosto originální pecka (v jedné lize s Grindin nebo In Da Club), kterou Usher boří na obou stranách oceánu kluby. Jinak je vidět, že Usher hraje nejraději na jistotu. "Throwback" je Just Blazeova odpověď na Kanye Westovu "You Dont Know My Name", "Confessions pt. II" je sice jistý budoucí hit, ale těžko zapře, že to má být "Ignition verze 2004". Druhý singl "Burn" snad Dupri okopíroval z "You Got It Bad" a tak další opravdu povedou věcí je až "Caught Up" s funky beatem, který Usherovi dovoluje rozehrát svoje rytmické bohatství. Zbytek desky je převážně ve znamení jeho klasických balad a táhne ho k zemi nepřečkatelná délka. Ale Usher je singlový umělec a tady je dost materiálu na další rok Usherovských singlů. Co dodat? Pop Ya Collar muthafucka!

O čem se píše jinde

Stylus Magazine vyhlásil pořadí nejlepších alb všech dob číslo 101 - 200. První stovku ať si každý sestaví sám, radí, my vám říkáme, co by v ní mělo z nějakého důvodu chybět, ačkoliv jsou to zatraceně dobré desky.

Slovenský i-mag Zion otiskuje každý týden pravidelný sloupek Františka Dezorza All That Dez. Minulý týden zajímavý článek o nu (fuj!) jazzu, a toto pondělí velmi kontroverzní recenzi na východoslovenské hudební performery Chiki Liki (kdo neměl zatím čest s hitem "Laska moja de si", tak doporučuji velmi opatrný přístup). Ke článku neodělitelně patří i reakce čtenářů.

Is It Jazzy? č.2

Díky Pavlu Smutnému (no tak, to není vtip! Ten člověk opravdu existuje!!! a psát si s ním na lince Znojmo - Sydney je mi velkým potěšením) mohu rozšířit svoji sbírku jazzových coverů aktuálních hitů urban music. A také musím přiznat, že jsem trochu změnil na tyto verze názor. Jednoduše a prostě, je to pekelná zábava, takže ať se smějete interpretům, nebo s nimi, hlavní je, že se smějete.

Anglický Superstar Pop Idol Will Young si na BBC s chutí zazpíval svoji verzi "Hey Ya" OutKast a tady je v archívu. Udělal z ní uplakaný gospel-popový cajdák, což je poloha, která písni svědčí přinejmenším textově. Klobouk dolů před odvahou a hlasovým zvládnutím písně, možná to není takový kretén, jak jsem si myslel. Komu to nestačí, tak svoji verzi "Hey Ya" má i animovaný Snoopy z Peanuts a spol. tady a Sadám Husajn. Ale to už patří do jiné kategorie.

Ještě srandovnější je řízný rockový cover "Crazy In Love" od Snow Patrol. Dokázali přemutovat hyperfunky fanfáry ala Chi-Lites do kytarových riffů a funguje to minimálně stejně dobře. Cover je to tak dokonalý, že v něm nechybí ani rap ala Jay Z. Moc pěkné, moc chytré a moc zábavné. Tak co, kdo bude další!

Být na Andělích a umřít nudou

Byl jsem na letošních Andělech a třebaže mi trochu lichotilo snobské prostředí Kongresového centra (cítil jsem se svinsky důležitě, snad popáté ve svém životě!), rozhodně jsem z ceremoniálu byl víc ospalý než odvázaný. Když jsem byl malý, tak jsem si představoval, jaké by to asi bylo sedět na nějaké televizní estrádě mezi diváky a tleskat Menšíkovi a Bohdalové a Orchestru Gustava Vlacha, prostě být přímo v centru veškerého dění hurónské zábavy. Teď, ve svých 27 letech, jsem to konečně zjistil. Ten večírek byl tak nudný, že na můj článek o něm na MS nepřišel jediný ohlas. Jinak - není se o co hádat, není co řešit, není co komentovat. Tak proč zatrax píšu vůbec tenhle post? Možná jako rekviem za ztracený sobotní večer.

PS: Celý večer mohla rozbít ukřičená Radůza, ale do KC se nedostavila. Podle její sestry za to mohla chřipka, ovšem nechci být špatným prorokem, ale Radůza minulý i tento týden vesele koncertuje (nejblíže ve čtvrtek v Karlových Varech - konání mi potvrdila její manažerka), takže to spíše vypadá, že to na ní byla příliš snobská akce. Nakonec trochu prkený Nohavica se tam taky necítil dvakrát dobře, navíc když ho Akademie odeslala do Síně slávy mezi mrtvé a vyhlaslé.

Staré dobré časy...

Proč jsem tak naivní? Pořád čekám na nové desky takových kapel jako N.E.R.D., The Streets, Beta Band a čekám, že zopakují kouzlo svých předchozích nahrávek, ba že ho ještě překročí. Pak to přijde a já jsem zase a znovu zklamaný. Asi si za to můžu sám, když chci vrátit včerejší euforii do zítřejšího šedivého dne, ale asi už se nikdy nepoučím. Proto tedy moje silné rozpaky nad novými singly The Streets a Beta Band a deskou N.E.R.D.

O N.E.R.D. právě píšu pro Musicserver a nebylo by moc košer prozrazovat něco před vydáním recenze, takže jen na okraj utrousím, že černoch a rocková hudba jde k sobě asi jako běloch a černá hudba a že hiphopoví producenti hrající rock je přesně tak špatný nápad jako když bílý seladon dělá urban music. Že to Justinovi Timberlakeovi jakžtakž vyšlo? No, protože měl za zády právě Neptunes. Bohužel N.E.R.D. aka Neptunes neměli za zády někoho jako Justina.

Beta Band na svém novém singlu "Assessment" chvíli zní jako U2, ale než se začnete popadat za hlavu, začnou zase připomínat Radiohead, kteří se chtějí vrátit k rocku, ale neví jak. Refrén je zase klasický betabandovsky ujetý s psychedelicky vrstvenými kytarami, které se na konci promění v "in uterovskou - kobainovskou" riffovou kakofonii s trupkami. Nějak jsem si myslel, že se z nich stanou noví Beach Boys a oni se z nich zatím stali noví Soundgarden. No, přes všechny výhrady to zase tak zlé není, alespoň je v tom kupa zvukových nápadů, pro které stojí tento singl poslouchat.

To Mike Skinner aka The Streets na "Fit But You Dont Know It" nápady někam založil. Primitivní ska rytmus, třísekundový sampl metalové kytary a čas od času jakési dubové efekty. Refrén stojí za velké kulové (připomněl mi Orlík, probůh!), pokud máte oloopovanou, dvacetisekundovou první promo verzi s refrénem a riffem, která putovala po p2p minulý týden, tak věřte, že finální mix toho moc nepřidal. Skinnie to alespoň trochu vylepší svým směšným rapem, ale stejně to celé zní jako nějaký napůl podařený gag z Hala a Pace.

Buzz EP - Junior Boys - High Come Down EP

Jako v nebi (nebo někde poblíž) se musí cítit hudební kritik při poslechu druhého EP Junior Boys. "High Come Down" má všechno, proč stojí poslouchat hudbu. Zašmodrchané beaty (za svůj vzor považují Timbalanda a jeho stop-start beaty), procítěný zpěv Jeremy Greenspana ala emo rock, funkové basové linky ala nějaké klubové R&B a zádumčivé elektronické ambientní plochy. Řekl bych, že chlapíci z téhle kapely dělají přesně tu hudbu, kterou by každý hudební kritik chtěl dělat. Sexy a chladnou zároveň, trendy a zároveň vytvářející nové vlny, chytrou a zároveň ass-shaking. Prostě všechny ty pravé ingredience, které se čas od času spojí, ačkoliv se to zdá být zcela nesmyslné. Pro obyčejného posluchače (omlouvám se) to prostě nemá takové kouzlo, takže se bojím, že tito kanadští hoši zůstanou oblíbení jen u takových notorických podivínů jako jsem já. A přesto. Titulní "High Come Down" je čistý popový briliant, vybroušený do všech stran, nikde nic nepřečuhuje, nikde nic nechybí. Kdybych byl dost odvážný, tak napíšu, že je to nové "Try Again". Kdyby to zpívala krásná zpěvačka, už by to hráli na MTV pětkrát za hodinu. Dalších pět tracků tohoto EP (jeden je remix) před jasnou a-stranou bledne. Zní jako b-strany Radiohead, zajímavé, ale... jen jako b-strany. Vůbec se nevyvedl remix "Birthday" Manitoby. Škoda, tak nějak jsem si myslel, že toto EP odstartuje zcela nový přístup k vydávání hudby - směrem od dlouhých nudných desek k pětipísňovým maxisinglům. Nevadí. Celé album JB už je prý hotovo a vyjde brzy brzičko. Tam se teprve ukáže!

Is it jazzy?

Nezbývá nám, než přiznat, že Norah Jones je zodpovědná za mohutnou vlnu jazz popu. Zatím zmítá žebříčky hlavně v Británii a podle mne je jen otázkou času, kdy se přidá Francie, Německo a zbytek Evropy. Katie Melua vede v UK už měsíc albový žebříček a její kolegáček Jammie Cullum je hned v závěsu a mladičká Joss Stone je vzývána jako nová superhvěda na obou stranách oceánu. Přiznám se, že hudebně to jde dost mimo mě, ale nemohl jsem si nevšimnout, s jakou vervou se jazz pop prokousává do kulturního mainstreamu. Kromě všudypřítomných televizních reklam nebo znělek to má i světlejší stránku - odvážné coververze, kterými nám noví jazzoví vokalisté patrně chtějí dokázat, že jejich hlas dokáže lámat nejen skály ale i stylové konvence. Škodolibě se mi líbí filosofie, že v každé písni je schováno něco, co při opatrném rozmontování lze naroubovat na smooth jazzový podklad a přizpůsobit pravidlům rozhlasové dramaturgie stanice Praha. Naštěstí některé skladby tomuto postupu úspěšně vzdorují. Je to příklad třeba "Fell In Love With A Girl" - původem bluesové sbíječky The White Stripes, kterou zkusila přezpívat Joss Stone. Když se přeneset přes trochu nucený pokus zpěvačky o to být co nejčernější (netušil jsem, že Mary J Blige má tolik obdivovatelek!) a jiný pokus producentů být co nejvíce funky (instrumentální podklad je asi z banky "funky" nějakého japonského syntezátoru), tak vám vlastně nezůstane skoro nic. Tedy až na vetchý vtípek, že skladba se teď jmenuje "Fell In Love With a Boy". Kanye West by to mohl pustit na 45 otáček a z refrénu si udělat vcelku ucházející sampl, jinak je to o ničem. To Jammie Cullum si vyzkoušel předstírat, že je Pharell v značně oldschoolové coververzi "Frontin'". Cullum překvapivě Pharella nepřekonává v kvalitě hlasu, ale spíš v šířce emocí, které se do skladby snaží dostat. Chvíli úpí, chvíli chce být hot a chvíli cool. A široko daleko žádný Jay Z, aby skladbu zachránil (místo Jiggy je tam klavírní sólo ala Theleosius Monk). Co přijde dál? Bopová verze "Crazy in Love?" nebo rovnou klavírní remix "The Black Album"? A co kdyby ho natočil rovnou Jan Malásek?? U toho být nemusím.

Koncerty: Fennesz, Jan Jelínek, Lali Puna, Alias nebo Mum

Tak se nám to nějak sešlo, hudební jaro bude pro fanoušky kvalitní hudby velmi zajímavé. MuteME přivezou po japonských laptopistech tentokrát jejich kolegy z německy mluvících zemí - nekorunovaného krále laptop music Fennesz z Vídně a německý click'n jazz'n houseový bůh Jan Jelínek. 30. březen v Roxy - NOD. 5. května v Akropoli zazní německá partička Lali Puna, která je hudebně a částečně i personálně spřízněná s The Notwist. Před nimi uvidíme rappera Alias ze slavné experimentální hiphopové sestavy/labelu Anticon. A aby toho nebylo dost, tak nás ještě 20. 5. svojí přítomností oblaží islandští elektroničtí malíři Múm. Z dalších zajímavých koncertů ještě připomínám 8. dubna u nás ne příliš známí (chyba!) British Sea Power a 23. stejného měsíce breakbeatový mistr Freq Nasty v Roxy.

Menšík is alive!

Možná jste si všimli, že minulý týden přibyl v sidebaru odkaz na stránku mensik.webz.cz. Jde o zajímavý projekt člověka, který si říká Menšík a očividně je zcela posedlý funkem. Na stránce jsou zatím ke stažení dvě mp3 alba (bohužel netuším jestli nová nebo staršího data) značně podivného hudebního materiálu (sám svůj styl nazývá fekal funk) a první kapitola jakési povídky na pokračování (možná románu). Podle všeho jde o příběh z alternativního socialistického Československa, ve kterém se generální tajemník Gustav Husák rozhodl sestavit funkovou kapelu a udělat s ní funkovou revoluci. Říkáte, že je to pěkně ujeté? No, máte pravdu. Kapitoly mají přibývat každý týden, takže uvidíme jak to celé dopadne.
Menšík je na informace značně střídmý, ale pokud čas ušetřený hraním si s html a psaním o sobě věnuje svým projektům, pak je to tak správně! Check 'im out!

Stvořte si vlastního Jay Zho

Z Jiggy a jeho rozlučkového alba se stává něco jako nová panenka Barbie, Pokémoni nebo Furrby. (Tím ale nechci říct, že je toy!) Teď si i vy můžete ve svých pokojíčcích hrát se svým vlastním Jiggou. Typasové z této stránky pro vás udělali CD Rom "Jay Z Construction Set". Obsahuje devět (! sakra a já myslel, že mám všechny) dosud realizovaných remixů, accappelu "Black Album", kupu oldschool i nu school samplů a software. Je to samozřejmě pirátovina jako p...se, takže na světě je jen pár CDček a data z nich jsou už na netu (zatím jen na p2p serverech). Celé to má ale přes 600 mega, takže se při stahování trochu zapotíte. Škoda, že Vánoce jsou daleko, mohl to být krásný dárek.

Bomb Album: Cee Lo Green - Is Soul Machine

Bývalý člen atlantských bohů "špinavého jihu" (tisíce let před Lil Jonovým přisprostlým, macho hip popem) Goodie Mob a občasný spolupracovník OutKast (nechyběl na žádném jejich albu a společně si vystříhli podivný side-project Dungeon Family) Cee Lo Green se vrací s druhým albem "Is Soul Machine". Jeho sólový debut "Perfect Imperfection" zněl jako electro synthový revival Jamese Browna z nějaké vzdálené planety, se všemi ups and downs to byla jedna z nejlepších h/h desek roku 2002. Pro svoji novinku Lo získal producenty nejvěhlasnějších jmen (Neptunes, Timbaland, DJ Premier) a já měl strach, že se najednou vytratí jeho svérázná ujetost, která dominovala debutu. Ani náhodou. Cee Lova osobnost je silnější než nějaká nerdovský kick/snare. 'Tunes, Timbo i Primo nakonec museli přidat dvojnásobnou porci funku, aby rapperovi stačili a stejně lehce zapomenete, kým je to "produced by". Z jiné strany: tenhle tučný mutherfucker udělal ukrutně zajímavou desku, kde doslova září jeho verzatilní flow (něco mezi šíleným kazatelem, Jamesem Brownem a Big Boiem). "Is Soul Machine" zní trochu jako dvojalbum OutKast. Na první půlce komerčnější věci a budoucí možné hity, na druhé straně (tedy pokud jste si to koupilu na kazetě) p-funkové pecky a soulové kázání. Co dodat? Po "Speakerboxxx/The Love Below" další výborné album z téhle části Ameriky. Atlanta forever!

Buzz Album: El P - High Water (Mark)

EL P, doposud známý jen jako hiphopový beatmaker, dokazuje, že by se uživil i jako jazzový aranžér. "High Water (Mark)", které nahrál s newyorskými jazzmany kolem Mathewe Shippa, určitě překvapí ty, kteří znají jeho tvorbu pro umělce z Def Jux. Desce vévodí posmutnělá atmosféra, ale snad to s jazzovou deskou ani jinak být nemůže. Musím říct, že je to velmi povedené album. Bohužel většina skladeb bledne před sílou epické kompozice "Sunrise Over Bkln". Na tuto dvanáctiminutovou minisymfonii jsem už pěl ódy a bohužel se splnilo, co jsem tvrdil tehdy, že tohle bude El Pho životní jazzový kus. I když "Intriguering House Of India" s pro jazz netradičním umělým rytmem také moc pěkně sedí do nálady alba a je slyšet, že El P se s pomocí hiphopových rytmů dokáže pořádně vyřádit. Ve srovnání s podobnými projekty jako Cinematic Orchestra nebo jazzovou deskou Herbalizer, jde EL P hlouběji, pod líbivý povrch, ale chybí mu trpělivost a absolutní kontrola nad hudbou, které má třeba J Swinscoe. Pro El Producta to asi bude jen one-shot, pro Shippa a spol. další plus do kolonky crossoverových počinů.

HIS Voice 2/2004 na světě

V mé schránce asi až zítra, na internetu alespoň obsahem a několika články už dnes večer - druhý HIS Voice tohoto roku. Téma je velmi svůdné "Koláž, citát, plagiát" a podle obsahu se znovu naklání směrem k současné elektronické hudbě. Uvnitř najdete například vynikající článek "Aký požičaj, taký vráť!" Františka Dezorze o dějinách samplingu nebo dva moje skromné recenzní příspěvky. Ten o Šedém albu a "Combat" Mochipeta je přístupný i online.

Buzz Single: Wiley - Wot Do U Call It?

Když rappeři za oceánem rýmují o tom, jak jeden druhého zastřelí, stěžovali jste si na nudu! Ale co řeknete na to, že Wiley rappuje o tom, jak by měl kdo nazývat jeho verzi UK garage? Odborníky bedlivě sledovaný undergroundový producent, spolupracovník Dizzee Rascala a člen Roll Deep Crew podepsal XL Rec. a ti z něho chtějí udělat stejnou hvězdu jako z Dizzeeho, Basement Jaxx, Prodigy nebo White Stripes v UK. "Wot Do U Call It?" je první singl z dubnového alba "Treading On Thin Ice". Wiley Kat na něm rozprostírá svoje typicky syrové (eskimo) beaty s fíglem s hi hatkou, který už použil v "Ice Rink" a zmíněné deklamace typu: "Do you call it garage (pozor, rýmuje se s "porridge"), do you call it grime, do you call it 2 step, no call it eskimo". Tuhle práci by měl Wiley příště raději nechat pro Simona Reynoldse a vzít si k srdci Dizzeeho radu: "MCs should start chattin on whats really happenin here". Jinak, rozhodně to není "I Luv U" pro letošní jaro, mnohem spíše "Babys Got A Temper". Snad mě Wiley zalepí hubu celým albem.

Buzz Album: Scissor Sisters - selftitled

U nás se o nich zatím moc nemluví, v UK a USA jsou z nich ale už pěkně pobláznění. Vo co de? Partička newyorských flinků (nevím, ale asi půjde o studenty umění, jak už to bývá) chtěla složit poctu tak trochu trashové hudbě 70. a 80. let a nenapadlo je jak to lépe udělat než postavit kapelu. V jejich letošním albu bez názvu každý slyší trochu něco jiného. Někdo Eltona Johna na speedovém koktejlu, jiní Donnu Summer po operaci na změnu pohlaví. Většina jsou z nich ale dočista unešení. A já do tohoto klubu také postupně vstupuju. Veleúspěšný singl "Comfortably Numb", který je postavený na stejnojmenné skladbě Pink Floyd, ale využívá i elementy "Stay Alive" Bee Gees a kombinuje je s housem, je povinnou výbavou klubů, které chtějí být in. Zpěváci předstírající, že jsou Barry Gibb, by měli povinně mučit poslechem všech 50 CD Merzboxu, ale SS by mohli dostat výjimku.

Scissor Sisters jsou Katapultem punkfunkové scény, Helenou Vondráčkovou pro The DFA. Ale nějak mi to nevadí. Jistě, jsem úchyl (ještě jste si nevšimli?), ale tohle je prostě královská zábava. Další tracky jako "Tits On The Radio" nebo "Filthy Gorgeous" jsou taneční pecky, které slouží jako teleport do Horečky sobotní noci (a nebo rovnou do Garage Paradise). Doporučuji vhodně kombinovat s reedicí Black Devil Disco Club na Warpu.

Ale prosím, nenoste mi domů desky Bee Gees se slovy: "tohle si poslechni, je to fakt dobrý!". Neposlechnu.

Nebo možná jo.