RIAA remixuje (za vás)

Jako inverzní akci k Grey Tuesday ohlašují rozverní týpci z downhillbattle.org vydání alba speciálních remixů známých hitů, pod kterými není popsán nikdo jiný než proslavená organizace RIAA. Ti poslední dobou bojují pro mp3 dost levným trikem - šíří po p2p soubory s žádanými hity, ve kterých po dvaceti sekundách normální hudby následuje čistý white noise ala Merzbow nebo Napalmed. http://riaamix.com/ se rozhodla tyto speciální remixy vydat a oslavit tak kreativitu lidí v RIAA. Prohlašují, že se jedná o nový evoluční stupeň noiseové hudby, tzv noise-pop. Ke slyšení jsou třeba RIAAremixy Outkast "Hey Ya" nebo 50 Cent "P.I.M.P.". Výběr vyjde na bootlegu, který už je dnes objednatelný na jejich stránce. Samozřejmě, že se dá očekávat, že RIAA je zažaluje, čímž vlastně tuto uměleckou formu de facto legalizuje! Není to maso!!! Co se k tomu dá ještě dodat? Snad jen toto.

Černé album update....

the Black, Black Remixes, Black Jays, White, Brown, Magenta, Blue, Silver,
Red, Gold&Purple, Green, Snicka MoBlack MoBetta, Hatian, Black on Black on
Black, Jay-Zeezer, Slacka, Skamm Goodiez, JayZvsKennyG, JayZvsSpinalTap,
Even Blacker, Black is Back, Double Black, Black On Black, Jayz-Am,
McScottD, Black Album Encore - J-Hen, Black Haze - hendrix-jayz - Pix,
affiliated presents - soul album, blackest album - sol-kaliba, black album
unplugged - dj noodles, Purple Album - vsPrince, djreelluv, blue album -
astronote, & rage against the black album


Já vím, že tohle už asi nikoho nezajímá, ale tady je nejnovější genealogie remixů "Black Album" Jay Zho podle mailinglistu Macrosound (díky Dezovi!). Na konec si prosím ještě přidejte dnes ohlášené "The Slack Album" (Jay-Z + Slanted and Enchanted od Pavement), které bylo ohlášeno dnes. Uf, jestli někdo slyšel jen polovinu, tak má u mě panáka a hlubokou poklonu.

Vesmírné grotesky

Dostal jsem od Honzy Baluška (šéfa Musicserveru) vynadáno, jaktože jsem dal "Fly Or Die" 8/10, když jsem na Labu napsal, že je to vetchá deska. Víte co, když jsem ji poprvé uslyšel, napadlo mě, že ji pošlu zpátky do redakce, ať se ji ujme nějaký rocker. Pak mi to přišlo líto a začal ji poslouchat prostě jako rockovou desku. Nějak jsem začal mít pocit, že by se to rockerům mohlo líbit. Je to dost bezelstné, rádoby hluboké a velmi tupé. Možná jsem se mýlil, ale nekamenujte mě, poslední rockovou desku, kterou jsem poslouchal byly "Machines Of Gods" Smashing Pumpkins. Tam jsem naznal, že Corgan řekl všechno co kdy rocker říct mohl a začal jsem poslouchat Cypress Hill a Wu Tang Clan. Ale zpět k tématu. Samozřejmě mi to nedá a nad tou deskou pořád přemýšlím, k čemuž pomáhá hlavně to, že jsem ji těsně po odevzdání recenze někam založil a teď ji nemůžu najít. A koukejte co jsem vymyslel!! Nový odstavec, prosím.

N.E.R.D: ve světle seriálu Star Trek

Že mezi kapelou N.E.R.D. a seriálem Star Trek je nějaká spojitost je zřejmé. Podívejte se na obal "Fly Or Die" - Chad Hugo zdraví starým vulkánským pozdravem a jejich label se jmenuje Star Trak (ach, promiňte, to není překlep...). No a kdo se dívá na Star Trek - šprti (=nerd). Jenže těch spojitostí bude víc. Tak se na ně podívejme.

První deska N.E.R.D. "In Search Of" je jednoznačně první série Star Treku. Bez debaty - obojí je funky, maximálně zábavné, inovativní, lo-fi a zároveň bořící historii. Mám samozřejmě na mysli evropskou verzi alba, tu s programovanými beaty. Pharell je jednoznačně kapitán Kirk - šéf celé party, miláček žen a chlapík nebitý emocemi. Chad Hugo je pro mě velká neznámá, ale podle toho pozdravu na "Fly Or Die" nemůže být nikdo jiný než Spock osobně. Vypadá trochu jako nepozemšťan. Skromný odhad jeho etnického původu je: číňano-afroamerický mexikánec - tedy jedním slovem - Vulkánec! Chladný a logický (programuje beaty, zatímco Pharell melodie!) a vždycky celou posádku zachrání. Navíc neumí zpívat, což ho také pojí se Spockem, protože ten je podle znalců přímo hrozný zpěvák. Shay je Kostra, doktor. Vypadá možná trochu na amatérského gynekologa a funguje jako spojnice mezi hlavní dvojicí. V první sérii se Kostra pořád s Kirkem hádá a proto sedí, že Shay je v N.E.R.D. jediný čistokrevný rapper. A nezapomeňme na Kelis v "Truth Or Dare" jako černošskou superbimbo krasvici Uhuru. A Lee Harvey ("Lapdance") je zemitý sprostý prolét ze spodní paluby Scotty. (V ST má jinou uniformu, v N.E.R.D. je jediný běloch). Po třech sériích byl seriál s první posádkou stažen.

Původní verze "In Search Of" byla stažena ještě před americkým vydáním. U obojího jasný důvod - bylo to příliš revoluční. Ostatně, to se prostě později opravdu ukázalo. Star Trek na chvíli spal, ale při neustálém opakování se z něho stal velký kult. A tak se začala s první posádkou točit animovaná série. OK! A to je americká akustická verze "In Search Of"? Nedosahuje kvalit původní nahrávky, ale je to úlitba trhu. Praví fanoušci nad oběma ohrnují nos. Tohle není to pravé .... (doplňte)!!

Tak a teď přichází nejlepší část. Nová generace! Do Enterprise nastupují Pickard (no, může to být snad někdo jiný než plešatý Pharell!!!), robot Data (chladný Chad) a zbylí členové, které si nikdy nemůžu zapamatovat (všimli jste si někde na "Fly Or Die" Shaye? Ne, nemyslím na obalu, myslí přímo na nahrávce? No vidíte, já taky ne!). Hlavní rozdíl mezi Kirkovou a Pickardovou posádkou je ten, že ti druzí mají všechno jednodušší. Může za to nano-replikátor - taková šikovná mašinka, která dokáže z jakékoliv hmoty vyrobit úplně cokoliv. (btw. ta hmota, ze které se vyrábí vše potřebné, je podle jednoho odborníka na ST tuhý odpad z palubních toalet.) Stačí přijít k mašince, navolit si co potřebujete a ona vám dle libosti spojí molekuly a šup - už to máte. Podobně N.E.R.D. měli při natáčení "Fly Or Die" všechno co chtěli. Jejich firma se do nich rozhodla velkoryse investovat a dala jim zcela volnou ruku. Tedy až na to, že od nich očekávají hity. "She Wants To Move" je něco jako film "Generations". Nějak máte pocit, že se tam objevují obě posádky N.E.R.D. - ta s Kirkem i ta s Pickardem. Bože, jak já nenávidím Pickarda, je to Francouz a moc přemýšlí. Bože, nenávidím Pharella na "Fly Or Die" - moc přemýšlí a vymýšlí pseudofilosofická moudra. "Wonderful World" je typický Pickard, meditativní, zamyšlený a utahaný. To Kirk by přišel a všechno by hned řešil pěstí (jako v "Rock Star").

Kam se tedy podle této teorie budou N.E.R.D. vyvíjet dál? Je možné že z nich bude "Deep Space", ale tady už se fakt moc neorientuju. Deep Space je podle mé přítelkyně návrat za první Enterprise, do doby kdy všechno bylo ještě moc těžké. Kéž by!!! Poté, co "Fly Or Die" propadne, vyhodí je od EMI, Star Trak zkrachuje a oni se ocitnou znovu na začátku. Ale úplně nejhorší bude, až se z nich stane "Voyager". Pharell se promění v útlocitnou a všechápající kapitánku Janeveyovou a další deska bude country symfonie a první singl duet s Garth Brooksem. Howgh!!! Nějaké připomínky?

Buzz Album: Wiley - Treadin On Thin Ice

Wiley je undergroundový beatmaker, který si prošel speed garage, drum'n bassem, two stepem i slavnou epochou UK garage. Jako vůdce jedné z nejlepších garageových crew Roll Deep byl přímým nadřízeným (někdo říká že i učitelem) Dizzee Rascala. Objevil se po jeho boku v jedné skladbě na "Boy In The Corner" a jeho vliv v beatmakingu je na desce hodně slyšet. Dizzee se nedávno s RDC rozešel ve zlém (Wiley vypouští na svého žáka diss "Happens For Reason"), ale jeho učitel mu může alespoň děkovat za to, že si no všimli v XL, podepsali ho a začali kolem něj dělat mediální humbuk. Předtím, než na garageové scéně vybouchl Dizzee R. si udělal v undergroundu jméno sérií singlů na svém vlastním labelu. Nejproslulejší z nich jsou fláky jako Ice Rink, Eskimo a Ground Zero. Sub low? 2step? Grimey? Wiley všechny nálepky odmítá a tvrdí, že vymyslel vlastní styl - "eskimo beats". Vyznačuje se minimalistickými beaty, lo-fi samply a robotickými electro efekty. Ačkoliv má londýnský underground v současnosti daleko hodně daleko do stavu nudy, Wiley si svoji pozici nejopěvovanějšího producenta scény zasloužil. Stačí to ale na to, aby jeho album prorazilo v mainstreamu?

Zvukoví revolucionáři obvykle nemají na růžích ustláno a po pravdě, garage ala Wiley přenesená z undergoundu (mixtapes, beefs, kluby) do mainstreamu (BBC, NME, Top Of The Pops) ztrácí většinu svého kouzla. Chladné beaty jsou tam kde mají být (moc se mi líbí instrumentální podklad "Pies" nebo "Goin Mad"), ale ani jediná nová skladba nepřekonala jeho klasické pecky (Avalanche, Eskimo, (Happens For) Reason i Ice Rink na desce najdete v albových editech, z Ground Zero se stala rappovaná "Doorway"). Wiley navíc z donucení nebo z vlastní volby vystupuje poslední dobou hlavně jako MC. A to je hlavní problém "Treadin On..". Nevyhnutelné srovnání s Dizzee Rascalem bohužel dopadne pro bosse Roll Deep tragicky, není sice úplně wack, ale stačí si vzpomenout na jediný rým z "Boy In The Corner" a Dizzeeho sbíječka jeho flow okamžitě rozbije. A to ani nemluvím o textech. Tam kde se s Rascalem octnete přímo uvnitř velkoměstské bitvy o holé živobytí ("Sittin Here", "Cut Em Off"), tam Wiley The Cat medituje o tom, jak by se měl jmenovat jeho producentský styl ("Wot U Call It?"), tam kde Raskie vypráví příběh znásilněné feťačky ("Jezebel") nebo nechtěného těhotenství ("I Luv U"), tam může jeho konkurent nabídnout jen slaboučký dopis do seznamky o tom jak by měla vypadat jeho holka ("Thats What I Need"), maximálně pseudohlubokou proklamaci životního probuzení "Pick Ur Self Up" nebo "I Was Lost" (Dizzeeho "Do It" zní tisíckrát přesvědčivěji s polovinou slov). OK, možná jsme od toho chlapíka čekali trochu moc, pořád je to pro východolondýnskou garage scénu deska číslo dvě, mimozemská hudba, která nezní jako nic co jste kdy slyšeli a pokud máte pocit, že vás v hudbě už nemůže nic překvapit, tak plně doporučuji. Co ale rozhodně nedoporučuji, je pustit si ji back2back s "Boy In The Corner".

Bomb Album: Felix Da Housecat - Devin Dazzle And The Neon Fever

Já vím, že to má vyjít až v květnu (UK 24 May/US 30 June) a neměl bych se chlubit tím, že to mám, ale nemůžu to vydržet a musím křičet:

bože, tohle album je neuvěřitelně fantastické!

Jestli jste milovali "Kittenz & Thee Glitz" (jako jsem je miloval já), tak toto album je ještě o krok lepší. Předně: je to koncepční album - bloudíme společně se superfunkydopelicious pimpem Devinem Dazzlem po Hollywoodu a užíváme si totální dekadence konce světa - bary, kluby, filmové hvězdy, porno, drogy a především disco. Devin si to prímově užívá, ale v poslední skladbě mu jaksi k ránu dojde pára a začne křičet "i wanna be human". Morální ponaučení? A nebo je Devin robot, však kdo by taky tohle všechno mohl přežít!
Felix jako kdyby se vrátil do jistého okamžiku v 80.letech, kdy umřelo disco a na jeho hrobu se začalo tancovat. Na večírku je i James Murphy z DFA v monstrózním electrofunku "What She Wants" a Tyrone "Visionary" Palmer, Kate Wax a hlavně dívčí punková skupina The Neon Fever v electropunkových peckách (“Rocket Ride,” “Short Skirts,” “Everyone is Someone in LA,” “Hunting Season”). Každý track jde trochu jinou cestou, ale deska ani na chvíli nezvolní. Felix si užívá bohatých stylových větví post-punkové epochy a konečně mám pocit, že se trefil do hudebního zeitgeistu a ne před něj jako s předchozími deskami. "Devin Dazzle" je monstrózní popová deska, pokud jste ovšem dost dekadentní. A nebo je to monstrózní taneční album, které tu léta chybělo. Na obalu pózuje jako funkový král a v tuto chvíli jím bez debaty je!
A já znovu a znovu křičím: Viva la Felix!!!

Nanoru a jeho smrt(i)

Při nedělním obědě u rodičů vždycky probrowsuju MF Dnes za celý týden a co jsem tentokrát nenašel v sobotním vydání článek Revoluce už není to co bývala Michala Nanoru o konci hudby a jejího průmyslu. Redaktor Živlu (dobré živobytí, když Živel vychází stylem - jedno číslo za dva roky) snáší různé důvody, proč si myslí, že hudba jako taková (a nejen její průmysl) je mrtvá. Trochu nesourodé myšlenky elegantně rozhazuje do krátkých kapitol, kde vyjmenovává různé smrti hudby - od smrti českého metalu (respektive jeho kutilského ducha "Český fanoušek může vypadat jako Iron Maiden, stačí když zajde do obchodu), smrti hudební revoluce (všechno se opakuje :opěvování White Stripes jsou jen recyklovaní ranní Rolling Stones, mashup už tu byl v hiphopu 80.let - na pomoc přispěchá domácí hiphopový veterán - publicista Rodrigez "já to dělal taky") až ke smrti klasické distribuce (není to snad zároveň počátek něčeho nového?). Necháme stranou několik maličkých omylů (Darkness jako garážová kapela???, "bílé album" The Beatles je přeci "bílé dvojalbum") a klasický (i když pro MF trochu umírněný) Nanorův styl, na který James Brown řekl: "talkin laud but sayin nothin", a dovolím si nesouhlasit s trochu pesimistickým tónem celému článku. Jistě, decentralizace a detotalizace, které jsme svědky v kultuře posledních let znemožňuje velké kulturní revoluce a totální zlomy, ale řekl bych že to je spíše pozitivní změna než něco, nad čím bychom měli plakat. Malé revoluce se dějí a jejich nemasovost je jejich kouzlem, spíše než vadou. Hudba neumřela, hudba se pořád děje. Těžko ji může něco nebo někdo zastavit, klást překážky ano, dusit ji konzervativismem ano, ale zabít nikdy. Dost možná, že celý článek má být o smrti našeho předního hudebního textotepce Nanorua osobně. Když vám totiž připadne, že všechno kolem vás je mrtvé, je to pravděpodobně tím, že jste mrtvý vy sám. Osobně se bojím chvíle, kdy se častěji místo do budoucnosti začnu dívat do minulosti a dobře vím, že ta chvíle přijde. Pak je asi lepší přestat psát, koupit si houpací křeslo a teplou deku.

Teď nevím, jestli jsem o tom už psal, ale nedávno se do Nanorua v ZionMagu opřel Dezorz. Pod jeho názory se můžu s klidem podepsat. Nanoru sice píše moc zábavně a pekně, ale jaksi to přestává být hudební žurnalistika a začíná to být fejetonování. Pokud vím, tak na dobře rozehraný novinářský beef nijan neragoval. Škoda.

Nechtěný Usher

Usher vládne už skoro měsíc žebříčkům v Americe a Británii, ale v Čechách nikoho nezajímá. Pravděpodobný nástupce Michaela Jacksona na trůnu popového krále u nás jako kdyby neexistoval. A nejhorší je, že neexistuje ani pro svoji firmu - na webu BMG zeje v kolonce Uhser prázdno. O Usherovi psal u nás jen Blesk Usher slibuje budoucí přítelkyni více sexu. Kromě Musicserveru.cz (ehm, já osobně), si nové desky všímá už jen BoomBap, Muzikus a z těch menších čerstvě znovuzrozený specialista na černou hudbu SoulFlow. Těžko hartusit na kolegy novináře, americké R&B je přece jen u nás pořád přehlížené, ale svoji vinu na tom nese i bídná propagace BMG. Ti sice desku u nás vydali, ale vůbec ji nepropagují. V promo materiálech, které BMG rozesílá hudebním novinářům stojí: Media: články a recenze v hudebních, teenage a společenských magazínech a v denním tisku. Singl Yeah! nasazujeme na rádia, klip do TV. Prd! Musicserver ani žádné periodikum "Confessions" na recenzi nedostal, nikde se o něm nedočtete - ergo Usher neexistuje. Dalo se čekat, že surreálný crunk superfunk "Yeah!" zabednění dramaturgové do playlistů nepustí, ale už další singl "Burn" je balada, kterou by rádia hrát mohla. Zdá se, že multimilionový prodej po celém světě není dostatčnou zárukou úspěchu a BMG má patrně jiné komerčně úspěšnější koně. A nebo si ho ještě nevšimli. Vždyť jim trvalo půl roku než si všimli, že mají v katalogu OutKast. Trvalo jim to vlastně až do chvíle kdy se začalo v rádiích hrát "Hey Ya" a sbírali Grammy.

A na závěr ještě článek Zlaté řetězy a Gucci z ihned.cz, na který jsem narazil při pátrání po Usherovi. Dlouho jsem chtěl napsat o spojení urban music a průmyslu životního stylu, až mi to vyfoukli v Ekonomu (tedy spíše v WirtschaftsWoche, odkud to okopírovali).

It's the return of the sampler...

Posledních pár měsíců se mi zdá, že hip hop se začal vracet ke svým starým pardigmatům a znovu oživil sampling jako hlavní způsob beatmakingu. Po období, kdy černé hudbě vládli Timbaland a The Neptunes s programovanými beaty, studiovou alchymií a zvukovým futurismem se s Kanye Westem a Richem Harrisonem vracíme zpět do éry samplingu starých desek.

Od samotných počátků se v hip hopu střídají éry, kdy se sampluje (funk, soul) a nebo programuje (electro). Střídají se asi tak jako si normální člověk střídá ponožky, jednou mají navrch jedni, další druzí. Zažraní fanoušci hip hopu obyčejně nikdy nepřenesou přes srdce, že rappeři rýmují i na něco jiného než na samply Jamese Browna, ale i utras musí uznat, že z milióntého použití "Funky Drummer" se těžko zrodí nějaká inovace. Zhruba od přelomu tisíciletí ovládli hip hop kybernetické beaty Timbalanda a electrofunk Neptunes (plus jejich copycats Swiss Beatz, Rodney Jerkinse, Shakes'era atd.), ale letos se zdá, že tato éra je u konce. Ze současné špičky už programuje jen Lil Jon, zatímco za druhou stranu kopou hlavně Kanye West a Rich Harrison.

O Kanye Westovi už tady byla řeč několikrát. Nemusím snad opakovat, že sampluje a zrychluje dřevní soul a funk. A že jsem jeho velký fanoušek, sehnal jsem si bootleg "Further Behind The Beats of KW" s originálními ukradenými tracky. A musím přiznat, že jsem nevěřil svým uším. Stejně
jako Woebot nebo
Simon Reynolds musím konstatovat, že "Through The Wire" nebo "Takeover" (moje velmi oblíbené skladby) dluží originálům od Chaka Khan a The Doors mnohem více než jen nějaké poplatky za samply. Bože můj, je to jako kdyby West vzal oba tracky a jen je rozstříhal, slepil a rappoval do nich (nebo je poskytl Jiggovi v případě "Takeover"). Simon dokonce tvrdí, že zmíněný bootleg úplně změnil názor na Westa a tenhle druh samplingu nazývá nepokrytou krádeží (a nebo rovnou pirátským mash-upem). Co dodat?
Počítám, že drtivá většina z nás má diskografii Mottown a Stax naposlouchanou podstatně méně než West a tedy nám to může být docela jedno. Je pravda, že West vlastně udělal originálům svérázné remixy a oživil je pro novou generaci posluchačů a dělá to s rozhodně větším citem než podobní sampleři minulosti (viz. P Diddy a jeho posedlost art-rockem 70. let). To Rich Harrison sampluje s trochu menší RAM pamětí (haha, vtípek!) a do svých tracků pumpuje hlavně
oldschoolový funk. Zatím nejlépe se mu to povedlo v bombastickém "Crazy In Love" (sampl Chi-Lite), ale za povšimnutí stojí ještě před Beyonce "Can't Nobody" její kolegyně z D.Ch. Kelly Rowland (sampl Trouble Funk) nebo "Beautiful Ones" Mary J. Blige (samploval hitovku April Fools D. Warwrick). Udělal i šmoulí "So Simple" pro Alicii Keys a naposledy ukuchtil Usherovi jednu z nejlepších věcí jeho poslední desky "Caught Up". Malým škraloupem je mizerné album Amerie "All I Have", kde napsal všechny tracky, ale vymluvit se může na to, že je vesměs produkoval někdo jiný. Nemám zprávy pro koho Harrison produkuje v současnosti (jeho spolupráce s Janet Jackson padla a ejhle: "Damita Jo" těžce sucks. Harrison není tak vidět jako West (zatím nerapuje), ale určitě o něm ještě hodně uslyšíme.

Punk?

Koukám na slavný dokument "Decline Of Western Civilization" (rok 1979 a jeden z prvních detailních pohledů na punkovou kulturu) a večer mi kamarád řekne "Dneska je to všude samý punk. Dám na to, že se tenhle styl zase vrací do módy". Dobrá, možná že se zdá, že punk je všude, ale je to punk při kterém by se Sid Vicious v hrobě nejen obracel, ale rovnou hlavou bušil do náhrobku. Před deseti lety se praví punkýšové v undergroundu ošívali nad spojením jejich hudby s Green Day nebo Offspring. Dnes by ti osvícenější tyhle kapely s radostí vzali pod svoji ideovou ochranu, protože jestli jsou dnešní punk Pink (nepíše snad pro ní Tim Armstrong z Rancid?), Busted, McFly nebo snad probůh Avril Lavigne (propagační materiály BMG cintají něco o punkové rebelce), tak God save us. Mladá rebelie se prodává výborně a věděl to už Malcom McLaren, tak proč by nemělo platit i 27 později. Pokud si praví punkýši někdy mysleli, že jejich hudba je opravdovější než opravdová a nikdy se nemůže znemožnit, tak věřte, že za pár let ještě můžeme na Busted vzpomínat jako na docela dobrý punk.

Co ale tuhle pop-punkovou vlnu provází je nový zájem o post-punk. Ono jde spíše o logický důsledek hudebního návratu do osmdesátých let, respektive snahy jít ještě hlouběji než jen k blyštivému disco. Ač se to moc nezdá, postpunková vlna zrodila taneční hudbu a dávno před The DFA nebo Scissor Sisters spojila bílý rock a černošský funk/disco. I v této souvislosti platí, že bude hůř - ehm, vlastně - lépe! Simon Reynolds může oprášit svoje staré myšlenky (které v post-rave éře nikoho nezajímaly) a už má napsanou knihu o post-punku (název hledá společně se čtenáři svého blogu. Co mu taky zbývá, když kritici popisují stohy papírů (kilobitů) o Throbbing Gistle a (můj oblíbenec) Felix Da Housecat natáčí desky "Devin Dazzle And Neon Fever", které zní jako z roku 1982. Už se těším až se budou na internetu hádat, jestli je to punk house, post punk house nebo electro punk. Mimochodem doporučuji jeho kolaboraci s Jamesem Murphym (DFA, LCD Soundsystem) "What She Wants".

Židovský rap a paranoid marš pro androidy, Aneb je to bizardní svět!

Četl jsem v novinách, že dnes začal židovský svátek Pesah a připomnělo mi to CD singl, který mi věnoval kamarád, který pracoval v pražském Židovském muzeu. Vydalo ho holandské Joods Historisch Muzeum a nese název Max De Matze. Ani nevím jestli je to název skladby nebo skupiny či rappera, každopádně obsahuje dvě verze jedné skladby, která oslavuje maces, tedy nekvašený chléb - hlavní jídlo právě pesahu. Jedna je v angličtině, druhá v holandštině a je o dost lepší (moje přítelkyně říká, že holadština je více jidiš :) Je to trochu neumětelský hip hop s levnými klávesy, které připomínají g(angsterský) funk Dr. Dre někdy kolem roku 93 a dokonce v refrénu je něco jako Nate Dogg. Ale stejně - tohle pěkný důkaz globální síly hip hopu!*Radiohead se pomalu stávají největší kapelou na světě (paradoxně ve chvíli, kdy jsou zdaleka nejméně zajímaví, ale tak už to chodí, že?). Když jejich opus "Paranoid Android" předělá parta bubeníků z pochodové kapely University v Massachusetts v emocionální marš s takovou přesností, že až tajíte dech. Ostatně tady můžete posoudit sami. Těším se až stejný remix udělá i vídeňští zelináři Gemusseorchestra.

Flop Album: Funkstorung - Disconnected

Na allmusic.com popisují Funkstorung jako německé Autechre. Možná to platilo po pekelném debutu "Appetite for Disctruction" v roce 2000. Jenže teď už je na posledním místě letopočtu čtyřka a na jejich nové placce na K7 "Disconnected" usilovně pracují na tom, aby jsme tuto nálepku změnili na německé Sneaker Pimps".
Deska zna jako tuctové album nějakého průměrného elektronického producenta, který dostal od velké firmy peníze, aby si mohl zaplatit slavné vokalisty. Tedy postup, který zcela zničil triphopovou scénu (R.I.P. Tricky, U.N.K.L.E., A Guy Called Gerald, Massive Attack). A nebo ještě jinak - jako album narychlo spíchnutých remixů kapel, které chtějí zoufale zůstat in. Beaty jsou podprůměrné a jestli jste si mysleli, že desce hodí záchranné kolo hosté za mikrofony, tak to byl špatný tip. Album na kterém se objeví Niels Peter Molvaer a Louise Rhodes (Lamb) snad ani nemůže být dobré. A vidíte, je to tak!

Buzz Albums: Blockhead - Music By Cavelight & Skalpel - Skalpel

Tak tu máme dvě čersvé novinky u Ninjů. První je dlouhohrající věc od Blockheada - newyorského producenta za beaty Aesop Rocka, jednoho z rapperů Def Jux. Ohlašován kritiky jako nový DJ Shadow, finální mix "Music By Cavelight" ho staví do zvláštního světla: dělá z něho Shadowa průměru. Jistě, všechno krásně sedí - podivné samply, chytré melodie, zrychlované vokály v refrénech, cit pro dramatické pauzy a mezihry, atd. Jenže všechno je to těžko snesitelná nuda bez výraznějšího překvapení. Něco jako mátový čaj po čtvrtém zalití. Tedy v našem kontextu: abstaktní hip hop osm let po "Entroducing". Značné zklamání.

To Skalpel je trochu jiná káva. Zajímavé pro nás je předně fakt, že tahle dvojice producentů pochází z Polska, kde už pár let sbírají ocenění i zlaté desky. Všiml si jich DJ Vadim, který je přivedl pod ochranu samurajů z Ninja Tune. Otázka, která visí ve vzduchu je jasná: mohlo by se něco takového stát i s nějakým našim projektem? A odpověď je nasnadě - těžko. Skalpel jsou o míle vepředu před podobnými českými projekty (ZKA4T nebo Radium.nfo), vychází z jazzu, ale jak je zvykem, roubují ho na broken beats nebo hip hop. I když pepří jen střídmě, vlastně znějí hodně staromilsky. Připomínají stájové kolegy Jaga Jazzist nebo Dynamic Syncopation a ze všeho nejvíce asi Cinematic Orchestra (ovšem mínus filmovou hudbu). Musím zase po dlouhé době vyhrabat staré výběry českého jazzu 70. let Third Eye - Czech Jazz Fusion na Cosmic Sound, abych se při poslechu Skalpel tak strašlivě nestyděl. Jinak samozřejmě, blahopřání našim severním sousedům! Debut Skalpel ve velké hudebním světě se opravdu povedl! A na závěr ještě doporučení pro domácí producenty - nastudujte domácí jazz z jeho zlaté epochy 60. a 70. let a pak zkuste něco takhle chytrého.

Bomb Album: Madvillan - Madvillany

Ani se nechce věřit, že všechna ta chvála, která se na "Madvillany" snáší může být vůbec pravdivá, jenže je to prostě tak. Bylo to tak, že jsem na chvíli vypnul Ushera a strčil tam toto nejočekávanější "album undergroundového hip hopu od Wu Tang Clan Forever." A dobře jsem udělal. Beatmaker Madlib (rozplýval jsem se tady nad jeho "Shades Of Blue", jeho kolaborací s Jay Deem aka Jaylib a to pomlčím o jeho alteregu Quasimotovi) a MF Doom (nekorunovaný král podzemního hip hopu a MC s více identitami než má Luděk Sobota fanoušků, check out jeho loňské "Take Me To The Leader" nebo "Vaudeville Villain") stvořili vynikající desku, která naplnila sliby dema "Doom and Madlib Are Madvillans", které loni putovalo po p2p. Nenechte se zmýlit, tohle samozřejmě není "Enter 36th Chamber" ani "Octagonology", ale je to nebezpečně blízko. Zahoďte předsudky vůči undergroundovému rapu, zapomeňte na to, že Madlib a Doom na vás shlíží z aktuálního vychytej pravej rap Bbaraku a užívejte.

Hned první opravdový track sotva dvě minuty trvající šperk jménem "Accordion" vás chytne pekelným samplem harmoniky (překvapení?) a Doomovým smutným přednesem. Stejnou gramatiku čekejte od zbytku alba, roztomile oldschoolově primitivní beaty a střídmě sázenými samply. Tohle je Madlib at his best (Doom produkoval jen skity). Tohle opravdu není futurismus, spíš pekelné hiphopové retro, které ale kašle na to, že nevýmýšlí nic nového a užívá si všechny ty klišé. Někdy jsou samply trochu víc profláklé, třeba stařičké hlášky o marihuaně z praskajících vinylů jsem už slyšel na sto jiných deskách a prostředek alba plný skitů je trošku hlušší, ale když Doom i Madlib vytahují svoje vedlejší postavy jako jsou Quasimoto a Victor Vaughn, tak jim musíte odpustit všechno. "America Most Blunted" je pekelná hulící hymna a "Strange Ways" má v sobě zabijácký R&B refrén a Doom tam rappuje s přídavným motorkem. A nenechte se zmálit, druhá půlka desky je ještě hutnější než ta první. Jediné co na této desce nechápu je fakt, že vyšla v době, kdy se zásoby hulení nebezpečně tenčí, nebo jsou už dočista nulové. Takhle raději doporučuji vrátit se k desce zase až pěkně na podzim po sklizni.

A ještě jednou Fenneszův koncert

Ačkoliv jsem koncert trestuhodně propásl, dovolím si několik poznámek k debatě mezi Martinem a Pavlem, která se dle mého názoru dotýká hlubších problémů než jen komentář k jednomu koncertu (byť velmi významnému).

Stojím si za názorem, že laptopová hudba, clicks n beeps, experimentální elektronika nebo jakkoliv chcete stojí na spojnici mezi klubovou taneční hudbou vzešlou z rave přelomu 90. let ("komerční" větev) a avatgardní vážnou hudbou vzešlou z music concrete (Cage, Xenakis, Stockhausen). Jsou to dva módy jediného technologického vývoje, který změnil hudbu. Z obou kategorií se rekrutují nejen autoři, ale hlavně jejich posluchači. Fennesz s "Endless Summer" nebyl první, komu se podařilo překročit hranice obou větví. Před ním už byli Aphex Twin, the Orb, Plastikman, Autechre nebo Black Dog Productions, kteří tak definovali inteligentní taneční hudbu (IDM - stylová škatulka hlavně amerických kritiků). Fenneszova deska ale udeřila na hlavičku zeitgeist hřebíku, doby totální krize klubové scény, proto ta rána.

Pražský koncert Fennesze a Jelinka byl jednou z prvních příležitostí ke střetu dvou posluchačských skupin, z nichž jedna se chce bavit (rozuměj klubeři) a druhá přemýšlet (rozuměj intelektuálové) - což je samozřejmě velmi zjednodušující pojetí obou scén. Zatímco jedněm přijde hudba těch druhých jako onanie, druzí zase počastují ty první za bezduché roboty. U nás zatím tyto skupiny existovaly odděleně s minimální šancí střetnout se, řekl bych že jinde ve světě už jsou přece jen o něco dále. V době, kdy klubová taneční hudba pomalu odumírá na vyčerpání ideí, je její infiltrace novými myšlenkami z druhého pólu životodárná (a platí to i naopak). A proto jsou tak důležití všichni ti Fenneszové a Jelínkové, protože bez nich by klubová scéna dávno zemřela nudou. Tento průnik je udržitelný autorsky a je samozřejmě skousnutelný i posluchačsky, tedy za předpokladu, že jedni či druzí ustoupí ze svých zajetých myšlenkových kolejí.

Tím se dostávám k v minulém příspěvku zmíněné nostalgii. Pavel Klusák ve skutečnosti své "Sbohem" napsal a to do meziřádků v několika recenzích v HISVoice, kde si pochvaloval, že laptopová hudba se dá následovat bez jakéhokoliv postraního balastu stylových ideologií (oblečení, chování, kánon doporučených desek) a že nyní jí hrozí postupný konec v zapletní do standartů pop kultury. To, že počet fanoušků této hudby roste, je nepopiratelný fakt a já se bojím, že staří fanoušci laptopové hudby se zachovají stejně jako třeba v posledních letech fanoušci hip hopu, kteří reagují na popularitu mainstreamového hip hopu uzavřením se do neprostupné, rigidní a bigotní náboženství připomínající komunity, která odmítá cokoliv, co nesouhlasí s jejich pojetím starého dobrého, pravého, autentického a nekomerčního stylu. Možná je to nutná fáze evolučního vývoje každého hudebního stylu (podívejte se, co se stalo s drum'n bassem, ale třeba i s jazzem nebo metalem), který se v určitém okamžiku přestane vyvíjet a jeho fanoušci začnou práci na jeho konzervaci. Teprve to by byl opravdový konec laptopové scény. Děkujeme tedy MuteME, že podobné znepokojivé situace jako byla ta v úterý pořádají a udržují naživu všechny ty, kteří by raději pokojně umírali.

Pavel Klusák o koncertu Jelinka a Fennesze

Na Martinův post o koncertu dvou laptopových bohů reaguje Pavel Klusák. Můžete to brát jako základní kámen případné budoucí diskuze, jestli je laptopová scéna naživo nuda nebo ne, případně jestli je konec jedné hudební éry.

Ad Jelinek a onanie: myslím, že od dojmu z jednoho koncertu je daleka cesta k posuzovani cely live-processed hudby, nebo jak tomu říkat. ten koncert byl problematicky prezentovanej, dávat si vestoje v plný místnosti pomalej meditativní film, to by v kině taky moc lidí nezbylo, nemluvě o těch, co se přišli POBAVIT... - dvě živá vystoupení z dřívějška, co jsem zažil, byla obě lepší, a navíc - u těch se dalo chodit, sedět, odcházet k baru (kterej byl vzadu v téže místnosti) atd. Myšlenka hudby jako ambientu (prostředí, v kterým lze být a dělat si svoje, včetně občasnýho pozornýho poslouchání) je u těchhle věcí namístě, zdá se mi. Set, kterej měl Jelinek pod širým nebem na žižkovským kopci Parukářce (2002?), byl pro mě hudebně naprosto přesvědčivej. Produkovanou hudbu nestrkat do jednoho pytle - stoprocentně záleží na autoru a jeho taktikách, který navzájem nemusí mít nic společnýho. Koukat na laptopistu není nudnější než koukat na varhaníka, ne? atd.

ad nálada koncertu: je to pro mě velká nostalgie: konec éry, kdy jsem měl pocit, že mám tuhle hudbu jen pro sebe a neserou se mi do ní trendaři, povrchní pisálci, zmatení vypravěči z rádia jedna předstírající, že důvěrně znají něco, o čem si špatně přečetli jednu tiskovou zprávu, lidi, kteří nafoukle vyslechnou tři minuty a odejdou přesvědčeni o tom, že je to další důkaz, že novou hudbu nemá cenu poslouchat, protože zní jinak než ta stará atd. nakonec jsem byl mile překvapen, potkal jsem tam docela dost neokázale kreativních lidí, od webumělkyně baňkové až po českou tlumočnici dalajlámy... chtěl jsem o tom napsat text SBOHEM, ale mezi dvěma miminama to nestíhám

Live Session - Jan Jelinek & Fennesz 30.3 Roxy

Tak na tenhle koncert jsem byl zvědavý, na ani tak na muziku, která se moc nelišila od toho co je slyšet na CD, ale spíš na to jací lidi na koncertu budou. Akce měla začít v sedm večer v Roxy. Na místo jsme došli v osm. Překvapení bylo, že se akce konala v Roxy nahoře a ne dole. To asi způsbilo totální přeplnění postory a nedostatek lístků. Příště by možná nebylo špatné akci přesunout dolů. Jelinek nastoupil jako první, 2 laptopy. Kombinoval ambientní pasáže a rytmičtější skladby ve stylu Farben. Projekce dobře dokreslovaly co se v muzice dělo a udržovaly pozornost obecenstva. Po krátké přestávce nastoupil Fennesz ("ten němec s mastnýma vlasama co stál za mnou ve frontě na pivo"). Na jeden laptop (s krásně zářícím logem apple) a místy kytaru. Ten už se z nějakou melodií nebo rytmem nepáral. Kdo slyšel jeho Live in Japan asi vím o čem mluvím. Drsné hlukové stěny mi v některých momentech drásaly uši. V některých pasážích hrál živě na kytaru, většinou přes filtry/krabičky. Celkově byla jeho část kratší a hudebně zajímavějsí. Nejméně polovina přítomných si dělala poznamky/fotky, to byli kritici/novináři, druhá polovina byli vesměs intelektuálové (nebo rádoby). Pořád nevím jestli produkovaná hudba má skutečně hodnotu, nebo jen nikdo nechce napsat, že to je o ničem, aby nevypadal, že je "hloupý". Taková intelektuální onanie. Pořád o tom s Karlíkem vedeme spory. Když si Jelinka pustim doma při práci je to OK, ale na koncertě to vystihla jedna moje kamarádka větou "poď na pivo, mě bolí nohy". Jsou tam zajímavé pasáže, ale všechno jako bych už někde slyšel a koncert bez žádného živého prvku si můžou dovolit jen úplní mistři. Náladu na místě vystihnul kousek věty který jsem zaslechl cestou na WC u stánku s CD v předsálí "ten je víc konformní se západním stylem života, víš obchoďáky, rychlý auťáky atd...". Napsal jsem docela kritickou recenzi. Pokud jste ale neuvažovali o tom kdo co poslouchá a proč a přisli jste jen poslouchat muziku/hluk, uděli jste dobře. Doufám že brzy u nás uvidíme další přestavitele laptopové scény, ať je co porovnávat.