Always Prodigy Never Prodigy

Nové album Prodigy už snad díky internetu má každý, koho zajímá, tento týden je konečně venku retail a po sedmi letech končí čekání na novinku kapely, která kdysi spojovala klubbery, pankáče i metalisty. Je to fuckin 7 let, které Liam patrně nestrávil v Tibetu, nýbrž odpovídáním na otázku: kdy bude nová deska. Je to hodně let, ale tehdy v roce 97 se všechno točilo kolem nich, po "Firestarterovi" a "Breathe" jim ležela u nohou nejen UK ale i USA. Byli vůbec první klubová kapela vzešlá z rave, která dokázala v Americe udělat číslo jedna albového žebříčku a vlastně to platilo o všech žebříčcich po celé Evropě a všude tam, kde mají rádia. "Fat Of The Land" nebylo tak dobré jako "Experience" a už vůbec ne "Music For Jilted Generation", ale betonovalo jejich status relevantní kapely. Byl na ní už ale slyšet zárodek všech symptomů nemoci taneční scény - čím slavnější hosté tím průměrnější hudba. Liam tlak po FOTL nevydržel a na nějaký čas se úplně stáhl, když nepočítáme mix "Dirtchamber Session Vol1." Rozpačitý comeback "Baby's Got A Temper" před dvěma lety rozhodně moc nepřesvědčil. OK, nové album není úplná sračka. "Girls" a "Spitfire" je slušná fúze electra s punkem, možná cesta, kterou se měl Liam vydat odvážněji. Desku ale táhne dolů kupa vaty. Liam pracoval tempem 1,4 nové skladby za rok nebo možná 0,5 dobré skladby za rok. Hosté jsou překvapivě nevýrazní (což se podařilo i Kool Keithovi, trestuhodné!) a maniakální dvojka Maxim a Keith tam prostě vůbec není. Vypadá to, ale že Liam si někde přiskřípl pupeční šňůru, která ho spojovala s ravevovou odvahou a zůstalo mu jen pár fíglů. Dlouhá práce ve studiu mu očividně nedělá dobře, věci se začnou komplikovat a ztratí to údernost. "AONO" se zatím setkává s naprosto odmítavými kritikami, což není zase až tak spravedlivé. Věci, které mu dříve procházeli, mu teď dávají kritikové sežrat. Liam si za to ale může sám, vystoupil z vlaku před pěkně dlouhou dobou a teď se veze jedním pěkně pomalým, který si popojíždí na slepé koleji.
Prodigy mají pořád ještě jméno. Internetoví headz neváhali a pripravili prvni ilegální remixove album "Always Outsiders, Never Outdone". Stáhnout si ho můžete pomocí bittorentu. Jde o neoficiální amatérské remixy nevalné úrovně, čas od času pokusy o zajímavé mashupy (docela se povedl kus, kde to je Missy Elliot "I Am Bitch" vs. "Medusa"). Bylo by asi jednodušší napsat, že remixová deska je lepší než originál, ale to není pravda. Na úvodní straně remixového alba stojí heslo "It's all about evolving...", což je citát z posledního Liamova rozhovoru pro DJ Mag. Dobře, že to všichni vědí, ale jak tristně to naplňují.

I love I love music

Diskuzní skupina I Love Music na ILX netu se mi poslední dobou stala něčím jako drogou. Hudební hypernadšenci tam řeší tak závažné otázky jako "nejlepší kapela s nejhnusnějšíma lidma" nebo "jak udělat z kachny soulového zpěváka". Jako na každé správně diskuzní skupině se po čase z přispěvovatelů vytvořila pěkná parta, ve které nechybí i celá řada věhlasných hudebních kritiků. Na konec srpna si vymysleli lahůdku, když vyhlásilu anketu o nejlepší album a skladbu první poloviny aktuální desetiletí. Aby to bylo ještě dramatičtější, začali před 14 dny odpočítávat každý den od stovky dolů s tím, že vítěz bude známý tuto sobotu. Výsledky jsou zveřejňovány v threadech, kde můžete skladby komentovat. Jedničkou ve skladbách se stalo "Hey Ya" OutKast, následováno "Get UR Freak On" od Missy E. a "Digital Love" Daft Punk. Mezi alby dominovali Radiohead s "Kid A", dvojka Daft Punk "Discovery" a třetí byli Avalanches "Since I Left You". Sakra, víte co mi právě došlo: v rámci ILM mám absolutně průměrný vkus! :)

Disco Demolition - 25 let

13. srpna uplynulo čtvrt století ode dne, kdy se v rámci akce "Disco Sucks" mezi dvěma fotbalovými zápasy na stadionu v Chicagu spálilo přes tisíc disco singlů a LPček. Všechno organizoval šokézní rozhlasový DJ Steve Dahl a ačkoliv nečekal, že vůbec někdo přijde, nakonec se objevilo 50 tisíc fanoušků (Dahl tvrdí 90), kteří si chtěli vybít zlost proti nenáviděnému stylu. Druhý fotbalový zápas byl nakonec zrušenm, protože disco-haters udělali obrovský nepořádek. Bylo v tom něco absurdního, něco rasistického a fašistického. Dahl byl oblečený ve vojenské
uniformě a pálení připomínalo fašistické vatry s nevhodnými knihami. 25 let poté Dahl vydává DVD a oficiální internetovou stránku památné akce a chystá se na DJské turné, které by mělo pokračovat v (podle Dahla spravedlivém) tažení proti disco music. Dahl není sám, kdo slaví. Přidávají se k němu i na této stránce, kde se můžete podívat na archivní fotky.

Je zvláštní, že mezi příznivci hnutí Disco Sucks! byli i někteří černošští teoretici, kteří vyrůstali na funku a disco jim připadlo jako bastardizace černošské hudby. Disco tak nebylo ani bílé ani černé, něco jako nechtěný potomek evoluce. K této kontroverzní události se vrací i můj oblíbený portál
Jahsonic, který cituje kritika Petera Braunsteina, podle kterého potřebovali rockeři dokázat svoji maskulinní převahu nad zženštilou kulturou disco. A jak jinak to mohli udělat než takhle barbarsky. Nezpomeňte, že disco bylo zároveň synonymem pro gay komunitu, a homosexualita bylo něco, co v tomto ohledu zcela konzervativní rockeři prostě nemohli spolknout. V roce 1979 už disco ovládla Horečka sobotní noci a z gay klubů se taneční bláznění šířili na pláže. Tato komerční odnož opravdu nestála za
moc, ale Dahl a spol. vylili s vodou z vaničky i dítě. Pořád se ještě vyvíjející undergroundová taneční scéna disco kolem roku 79 je rozhodně jedna z nejzajímavějších scén historie hudby vůbec a těžko říci, jestli se s ní paralelní rocková vůbec může rovnat. Jako důkaz výběry Mutant Disco (2003, Ze), Salsoul, Disco Not Disco nebo Black Devil - Disco Club. K tomu bych ještě přidal monstrózní poctu, kterou této hudbě složil Jason Forest na monstrózním mashupovém albu "The Unrelenting Songs Of 1979 Post-Disco Era".
Disco Demolition ovšem potvrdilo dominantní pohled na disco jako objekt pohrdání a z hesla a Disco Sucks se stalo něco jako mantra. Toto stigma se později přeneslo na techno a house, které zůstávají dodnes mezi rockery synonymem pro tupou hudbu pro tupé posluchače. Disco je v současnosti více živé než kdy předtím a Steve Dahl má nové (stylové) nepřátele. Bude na příštím večírku pálit desky Chromeo, Radio 4, DJ Hell, Kerrier District nebo Superpitchera? Nebo bude pálit něco jiného?

Drowned In Sound na papíře

Slušně zavedený internetový magazín Drowned In Sound se rozhodl, že chce víc a vypouští svoji papírovou verzi. A protože nás mají rádi, Drowned in Sound Magazine: Summer 2004 si můžete stáhnout ve formátu pdf zde. Je to ale časově limitovaná akce, takže pokud se chcete podívat, co se bude v jejich prvním čísle psát, spěchejte. Můžete se dočíst třeba roztomilý speciál "Desky, které by jste měli mít doma, ale pravděpodobně nemáte" nebo seznam "Nejlepších desek 2004 - zatím"

DiS rozhodně není první internetový mag, který se vrhl do značně riskantního podniku s přerodem na papírový časopis. Počítám, že v UK je to stejné jako u nás a trh s hudebními tiskovinami je více či méně naplněn a je dost těžké odhadnout, jak se mu bude dařit. Internet a papír je prostě jiná liga. Jen nevím jestli rozdíl je jako NHL a EHL nebo je to v něčem jiném. Pitchfork nebo Stylus bych si (být v Americe) možná kupoval i jako papírové časopisy, u DiS bych se asi dost rozmýšlel.

Šéfredaktor Musicserveru Honza Balušek se ve weblogu MS pustil do Rock&Popu, který by podle něj měl mít jako papírový magazín a tedy vyšší třída hudebních periodik jistou estetickou kvalitu. Tu by tedy rozhodně měly mít všechny texty, které chtějí, aby je někdo četl. V obou případech určitě platí neúprosné pravidlo, že čtenáři věnují peníze nebo svůj čas těm, kteří je neurážejí pravopisnými chybami a překlepy. Stejně jako v hospodě, kde vám čepují do špinavých sklenic.

Vím, že i tady u mě na Labu není občas čistý ubrus a záchody pěkně smrdí, ale snad mi to odpustíte. Ostatně, když Lemon přetiskoval některé moje posty, šlo to přes pečlivou dvojitou korekturu!

Kde jsou k**va letní hity?

Končí nám léto a letní hity nikde. Zatímco loni éter na plážích protáčel Crazy In Love, Frontin nebo Mundian Ke Bach Jay Z Remix, letos je jaksi mrtvo. Nebo si snad pamatujete léto, ve kterém by v UK Chart vedl tak smutný song jako Dry Your Ears? Abych nebyl tak pesimistický, tady je pár songů, které by se dali s trochou fantazie považovat za hity letošního léta:

Shapeshifters - Lola's Theme mírně přeceňovaný house-disco track, který zachraňují výborné dechy. Van Heldenova My, My, My mi v tomto případě přijde mnohem zajímavější, ale obě skladby v UK Chart dělilo asi 60 příček.

Terror Squad - Lean Back Po Timbovi (Dirt Off Your Shoulder, Headsprung) minimalistický crunk zkusil i Scott Scorch a vyšlo to trochu lépe. Skladba připomíná stejně Dr. Dre jako Lil Jona a v její prospěch hraje neodolatelně přítulný beat ala In Da Club. Fat Joe ale nikdy nebyl mým nejoblíbenějším rapperem a na tom se nic nemění.

3 Of A Kind - Baby Cakes Vracíme se zpátky o tři roky, kdy UK Chartu vládl cheesy two step s fláky Out Of My Mind nebo Sweet Like Chocolate. Přesně tak, tenhle čerstvý UK Chart Number One je čistý two stepový kus podle staré formy a vůbec mi nesedí, že si ho britové léta 04 tak oblíbili. OK, je slušně chytlavý, ale v době, kdy vládne grime zní mírně archaicky. Nebo se snad situace změní a komerční two step zase ovládne kluby?

Trochu moc hiphopových časopisů na jednu malou zemi

Pomalu to začíná vypadat, že hiphopová kulturua je silnější než metalová, punková, případně soapoperová, protože už brzy budeme mít v češtině hned tři časopisy věnované hiphopové kultuře. Je tu Bbarak, vcelku zavedený, asi dobře prodávající a pomaličku se lepšící. Jeho pozici výhradního evangelisty hip hopu v Čechách narušil v červnu The Street. BBarak by se sice nechlubil článkem o OutKast na první stránce, ale jinak je to v podstatě amatérštější verze stejného. Možná trochu širší pojetí urban style s články o graffiti, skateboardu a hudebně širší rozhled. Zatím je venku jedno číslo s Wichovým mixem a Oficiální stránka má jen obal prvního čísla. Z The Street mám zatím dojem, že vydavatelství Imedia (Ultramix, Xmag, Hype) by se chtělo také svést na hiphopovém-urban style vagóně a na koleně dělaný Bbarak sramovat. Uvidíme, jestli se vůbec dočkáme druhého čísla. Novým hráčem na scéně bude časopis Boom Bap. Bude to papírová varianta velmi slušného internetového portálu o černé hudbě. Kromě hip hopu, se věnují hodně i R&B, což by měl dodržet i BB Mag. Tisková zpráva je tady a prozrazuje, že Boom Bap by mohl být maličko serióznější (rozuměl pro čtenáře nad dvanáct let). Jsem zvědav jak se s třemi časopisy poperou čeští headz a tedy český trh. Hiphopový teenager přece jenom musí kupovat kromě časopisů také fajnové oblečení, hulení, CDéčka a lístky na koncerty, což je na jedno kapesné až moc. Že všechny tři stejně vychytané časopisy vydrží naživu je samozřejmě značně utopická představa, moje bláhová fantazie je následující: zůstane jeden pro teenagery a jeden se bude profilovat pro dospělejší čtenáře. To se ale stane až současná generace maličko povyroste a získá trochu rozhled.

Tento post má jednu postskriptovou pointu. Od zářijového čísla najdete v The Street i moje články (narychlo před deadline tryzna za Ricka Jamese).

Grime Vs. Crunk

Když jsem na tomto místě rekapituloval loňský rok, konstatoval jsem, že na dvou stranách Atlantiku, rozuměj na dvou největších a nejdůležitějších hudebních trzích, se objevily dva styly, které přinesly něco radikálně nového a vyjádřil jsem nadějí, že jejich dominance se projeví v následujícím roce. Byly to východolondýnský grime/UK Garage/sub low a atlantský crunk. Oběma se podařilo prorazit do mainstreamu loni v létě, je tedy - rok poté - nejvhodnější čas srovnat si je.

CRUNK:
Crunk má mnohem starší podhoubí. Lil Jon, klíčová postava tétos scény, vydává desky už jedenáct let. Crunk přímo navazuje na těžce sexistický párty hip hop stylu miami bass a přivádí do extrému hédonistismus R&B scény. Zároveň je ale typicky jižansky zemitý a obhroublý a až punkově zuřivý. Lil Jon poprvé dokázal ve svém regionu už hodně populární scénu zviditelnit až v roce 2001 ("Bia Bia"), ale trvalo další dva roky, než měl Top 10 singl. Je třeba ještě dodat, že to všechno dokázal na nezávislých nahrávacích značkách, což je v Americe skoro zázrak.

Producent: Lil Jon (+ zatím nevýrazní epigoni jako Don P., Joe "Da Bingo" Bing)

Jména: Ying Yang Twins, David Banner, Bone Crusher, 36 Mafia, L’il Flip, Petey Pablo, Young Bloodz, Trill Vill, Lil Scrappy

První žebříčkový průlom: Lil Jon & Eastside Boys ft. Ying Yang Twins - Get Low (květen 03, číslo 2.)

Největší žebříčkový úspěch: Usher ft. Lil Jon & Ludacris - Yeah! (číslo jedna)

Další úspěšné singly: Youngblodz ft. Lil Jon - Damn!, Ying Yang Twins - Salt Shaker, Lil Scrapy - No Problem, Petey Pablo - Freak A Leek

Další doporučený poslech: Bone Crusher - Never Scared, Trillville - Some Cut, 8Ball & MJG - Look at the Grillz, Lil' Flip - Game Over, Pitbull - Culo

Nejdůležitější kompilace: VA - Certified Crunk, VA - Crunk Classics, VA - Crunk & Disorderly

Nejlepší deska: David Banner - Mississippi The Album, Kings of Crunk Lil Jon & The Eastside Boyz - Kings Of Crunk

Extra credits: crunk přineslo remixérskou techniku screwed & chopped, po delší době znovu oživil nezávislý hip hop.

Mínus: crunk zabíjí klasický rapping. Pro crunk nepotřebujete rappera, stačí nějaký ožralý fotbalový fanoušek, který dokáže do úmoru skandovat. Crunk má díky své přísně hedonistické filosofií pověst tupé hudby pro tupce, přičemž přinejmenším ta první nálepka není spravedlivá. Lil Jon si vybudoval crunk jako svoje impérium a až mu dojdou nápady, crunk pravděpodobně zemře. Crunk se navíc zdá být na definitivním koncem evoluce dirty south s nulovou šancí na další stylové variace. Už má i svoji komerční podobu viz. Chingy nebo Houston.

GRIME
Grime je dalším evolučním stádiem britské podoby garage. Po vycíděném 2 stepu vrací zvuk garage do ulic, do podzemních klubů a spojuje ho s hiphopově sveřepými postoji teenagerských gangů. Jedněmi je grime oslavován jako opravdová britská odpověď na mohutnou vlnu zaoceánského hip hopu, druhými zase jako další kapitola ve vzrušujícím dobrodružství ve světě rytmů. Spojením s MC získalo grime tvář(e) a nabralo na popularitě. Inkubační doba grime byla kratší než u crunk, v roce 2001 se zjevily singly jako Bound 4 Da Reload Oxide&Neutrino, Oi! Platinum X & More Fire Crew, Boo Sticky ft. Ms Dynamite nebo Oh No! So Solid Crew, které předznamenaly obrat v garage směrem k drsnějšímu zvuku. Léto 2003 s sebou přineslo kromě Dizzeeho velkého průlomu další variace - minimalismus 8 baru (Musical Mob - Pulse X), sub-lo (Jon E Cash), dubstep (Horsepower Productions) nebo eski (Wiley).
Grime perfektně sedí do doby, kdy v UK roste zájem o urban music, ten se dá připsat jak neúprosné politice pirátských stanic, tak i zájmu oficiálních míst o novou černošskou hudbu (Jay Z & B na návštěvě u Prince Charlese, peníze které tečou do 1Xtra, nové stanice BBC věnované čistě urban music. Trochu sarkasticky lze říci, že kdyby za takového situace žádný takový podzemní styl nevznikl, byla by to až ostuda.

Jména: Dizzee Rascal, Wiley (of Roll Deep Crew), Kano, Donaeo, Dawinche + desítky dalších

Producenti: Wiley, Jammer, Plasticman + desítky dalších

První žebříčkový průlom: Dizzee Rascal - I Luv U (1.6. - číslo 29)

Největší hit (?): Dizzee Rascal - Fix Up Look (17.)

Další hity: DR - Jus Rascal, Wiley - Wot Do U Call It, Shystie - One Wish

Extra credits: Grime ve spojení revolučních rytmů a MCs konečně zviditelnil i nakopl britskou hiphopovou scénu (Ty už má nominaci na Mercury Awards). Po spoustě a spoustě let (uf, tady zcela selhávám) má konečně pouliční londýnská scéna své mluvčí (opravdové z masa a kostí a ne jen nasamplované).

Nejdůležitější kompilace: N.A.S.T.Y. Crew Mixed By Jammer, Streat Beatz 2CD Mixed by Femme Fatale & Slimzee, Lord Of The Decks 1 & 2, Garage Rap Vol. 1, VA - Grime.

Nejlepší desky: Dizzee Rascal - Boy In The Corner, Wiley - Treadin On Thin Ice

Mínus: Popgrime/popUKgarage skupiny jako Blazin Squad nebo Big Brovaz, vyrobené gramofonovými firmami, které vyčištěnou UK Garage prodávají teenagerům, kterým stačí umaštěné trička a drsné pohledy. Hojná emigrace někdejších hvězd grime scény do komerčně přijatelného R&B. Pro Craiga Davida i Ms. Dynamite byla UK Garage jen epizodou a jejich přestup do R&B se dal snést, protože si uchovali svoji originalitu. Dnes jsou pirátské stanice nejen líhně nadějí, ale hlavně místo, kde si headhunteři z velkých firem hledají příští loutky. Důkazem jsou slaboučké
desky členů So Solid Crew, vyráběné na rostoucí R&B trh a teď to samé přišlo s Shystie a pravděpodobně se stane i s Donaeem.

Teď k tomu, co oba styly spojuje. Jak crunk tak i grime v sobě odráží zeitgeist svých konkrétních lokálních situací. Crunk je vypovídá o post-911 Americe více než se zdá. Je o užívání si život na sto (i více) procent a nestarání se o budoucnost. Grime chybí tato (a)politická aktuálnost, jen odráží deziluzi v chudinských čtvrtích východního Londýna a stává se mluvčím nové generace. Co naopak oba styly spojuje je jejich posedlost energií. V taneční hudbě to není nic neobvyklého, grime může stavět na celé řadě stylových předchůdců, kteří dopilovali k dokonalosti energické kopance synkopovaných rytmů. Big beat kdysi vystřídal drum'n bass, který se začal utápět v potvrzování své umělecké nadřazenosti pseudojazzových experimentů, právě proto, že lépe vystihoval touhu po hudbě, která má v sobě energii. Crunk (novotvar vzniklý spojením slov drunk a crazy) je podle Lil Jonovy definice "stav vyšší energie" . (Lil Jon už dokonce prodává i energy nápoj nazvaný (chvíle napětí) Crunk!!!. (další definice crunk a podle stejného zdroje i grime. Podle této definice je grime synonymem špíny (přečtěte si poslední definici) ať už je to špína hudební nebo pouliční a nemusím snad dodávat, že crunk je součástí širšího hiphopového proudu Dirty South. V obou směrech je zřetelný punkový postoj - nejen v DIY postoji (obě scény operují na koleně mimo velké značky) ale také v hudební neúprosnosti. Oba reagují na popularitu smooth R&B a hip popu (Nelly, Black Eyed Peas) a svými specifickými prostředky vytváří alternativní pouliční kulturu. Hudebně mají podobný zdroj v electru 80.let (u crunku je to posloupnost techno->electro->miami bass->bounce->crunk u grime techno->electro->garage->speed garage->two step->grime). Není snad žádným překvapením, že ani jedna scéna nepotřebovala ke svému průlomu pomoc mainstreamových hudebních vydavatelství nebo médií. Ani jednu zatím showbizz nepohltil.

Jak grime tak i crunk za uplynulý rok zatím nepřekročili stíny svých "inauguračních" desek (Kings Of Crunk a Boy In The Corner) a zatím čekáme na velkou odpověď. (Druhé album Davida Bannera nebylo příliš podařené a Wiley také BITC nepřekonal). Nemusím asi dodávat, že osobně fandím grime, které má pro mne mnohem větší kouzlo a také z něho (bez debaty) vzešlo podstatně více zajímavých projektů. Na druhou stranu, grime letos nevyprodukoval nic, co by se jen na dohled přiblížilo Yeah! nebo Culo a jeho pozice na britském trhu je nulová (narozdíl od ATLcrunk, který dominuje americkému žebříčku).

Buzz single: William Shatner - Common People

Nejobskurnější letní singl? Nejrozmýšlejte dlouho, už je tu. William Shatner alias kapitán Kirk z lodi Enterprise z prvního dílu Star Treku předělal Common People od Pulp. Nevěříte svým očím? Brzy nebudete věřit svým uším, je to pravda pravdoucí!

Shatnerova verze Common People se nese v duchu jeho desek, které vydával v 70.letech. On a jeho první důstojník z posádky Federace vulkánec Spock, tedy Leonard Nimoy měli vedle Star Treku (ostatně první posádka nevydržela v televizi déle než čtyři roky, další kariéra je čekala až ve filmech a následně v objíždění nekonečných startrekovských conů) i pěveckou kariéru. Zatímco Spock-Nimoy měl v žebříčcích tématickou píseň "Highly Illogical" (vysoce nelogické), Kirk na svých albech střídavě četl shakespearova monolog z Jindřicha Pátého, zpíval (ehm) Dylanova Tambourine Man a pro hippies generaci, která ho vždy milovala měl svéráznou coververzi Lucy In The Sky With The Diamonds. Pro opravdu zažrané fanoušky doporučuji jejich společný a tudíž bezpečný výběr best of "Spaced Out". I když mám trochu strach, že pro naši generaci, která viděla Star Trek s velkým zpožděním a navíc ještě česky nadabovaný, ztrácí tato podivnost svoje kouzlo. Shatner patrně chystá comeback (ať už to v jeho případě znemaná cokoliv) a jeho verze slavného tracku Pulp poutá pozornost webových hudebních serverů, které se nebojí hrát si s popkulturními přesahy. Pro ironiky v nás má tato píseň hned několik rovin. Elitní kapitán vesmírné lodi čte part londýnského páska, který popisuje setkání s bohatou holkou, která chce "žít jako obyčejní lidé, spát s obyčejnými lidmi". Teprve díky Shatnerovu přednesu jsem si všiml, že ta holka je z Řecka (říká se to na úvod písně a Jarvisovi tam není moc dobře rozumět), což trochu mění můj pohled na tuto píseň. Už to není sociální kritika znuděné zbohatlické mládeže, kterou vede chlapec z dělnické třídy, ale prostě jen taková příhoda o tom, co se Cockerovi stalo jednou cestou do supermarketu. Shatner (a jeho hlas taky) je naštěstí stejně charismatický jako Jarvis, takže píseň ustane. V pasážích, které recituje Jarvisův nový objev, je výborně znuděný. Závěrečnou zpívanou pasáž už ale musí odtáhnout kdosi Joe Jackson. Shatnerův comeback? Těžko říct, pro mne spíše comeback "Different Class" do mého přehrávače.

Bída festivalového léta

Stejně jako každé léto i letos mají hudební fanoušci možnost navštívit několik festivalů. Zdá se, že ještě pořád je to pro jejich pořadatele výnosný obchod, jinak si nedovedu představit jak je možné, že tak malá zemička jich unese tolik. Chození na hudební festivaly se stalo pravidelným letním sportem, součástí prázdninového programu. Bylo to tak i pro mě, letos poprvé jsem si ale řekl NE a excelentní zážitek s brouzdáním odpadky, debatováním s opilými a zfetovanými troskami a močením do odporně špinavých toitoi budek jsem si letos odpustil. Aby nedošlo k mýlce, všechno to k festivalům neodmyslitelně patří a vlastně se mi po tom trochu i stýská. Možná už stárnu, ale posledních pár let jsem jezdil hlavně kvůli hudbě. Je dost dobře možné, že nás takových je už jenom pár, jinak si nedovedu vysvětlit, že přes prachbídé line-upy na festivaly ještě vůbec někdo jezdí. Letošní léto je navíc zdaleka nejbídnější za poslední roky. Vezměte si třeba Creamfields, které vždy přivezly někoho zajímavého a letos v lineupu najdete Junkie XL, Golfrapp (v UK už je patrně nikdo nechce, tak jezdí sem), Panjabi MC (typický one hit wonder, po kterém už rok po Mundial Ke Bach nešťěkne pes) a jako vrchol Public Enemy, kteří už v Čechách několikrát byli. A navíc, jak jsem si dnes všiml na oficiálních stránkách zbylo z PE už jen Flavor Flav Of Public Enemy. Holy shit, Flav je sice legenda sám o sobě, ale hvězdou PE je přece Chuck D a Flav je jen jeho sidekickem. A mimochodem, nikde žádné vysvětlení proč Chuck nepřijede. Největším letošním festivalem tedy zůstává Colours Of Ostrava. Natasha Atlas, Bob Geldof, to že jsou nějaké hvězdy?
Co si budeme nalhávat, jsme hudební prdel Evropy a naše festivaly sbírají (kromě konečného počtu českých kapel, které hrají úplně všude) jen odpadky. Neúprosná finanční matematika k nám těžko pustí opravdu zajímavé projekty, naše šance je v tom, že na západě brzy zapadnou a pak se teprve (s velkým humbukem našich pořadatelů) objeví u nás. Na Colors Of Ostrava si alespoň dali práci se zajímavými evropskými kapelami, takže to snad zase taková nuda nebyla. Protože world music není můj cup of tea, tak mi zbyly jen oči pro pláč. Třeba proto, abych oplakával Sedloňův zkrachovalý Open Air Festival. btw. Čím to, že ty nejzajímavější a nejprogresivnější festivaly mají největší problémy - viz. letošní Planet Festival? Nebude to tím, že lidi prostě novou a zajímavou hudbu na festivalech ani nechtějí...

Karl vs. Hip hop - 10 yrs

Věřte nebo ne, ale tento týden je tomu přesně deset let, kdy jsem začal poslouchat hip hop. že jsem na to výročí přišel je dílem náhody. Při nějaké příležitosti jsem zjistil, že na začátku srpna mám přesně deset let svůj řidičský průkaz. Chvíli jsem vzpomínal na dobu, kdy jsem ho skládal zkoušky a to mi připomnělo dobu, kdy jsem poprvé slyšel na Rádiu Hády Sabotage a Get It Together od Beastie Boys a následně si od kamaráda kamaráda sehnal kazetu Ill Communication. A už nebyla žádná cesta zpět. Shodou náhod mi ten člověk nahrál na druhou stranu kazety Black Sunday od Cypress Hill, což je deska, ke které mám dodnes značně rozporuplný vztah (střídavě si o ní myslím, že je to totální nuda a totální bomba). Netrvalo dlouho a sehnal jsem si i další desky Beastie Boys a tři hoši z New Yorku mne natrvalo připoutali k hip hopu. (Ačkoliv stejně odvařený jsem byl z modrého alba Weezer nebo Parklife Blur.) Shodou okolností jsem tentýž týden, kdy jsem dostal řidičský průkaz, četl v Bangu (!) nadšenou recenzi na Nasův Illmatic (od té chvíle si pamatuju, že když něčemu dají v Source pět hvězdiček, tak je to velká událost :), ale desku samotnou jsem slyšel poprvé až loni v létě. Abych trochu deset let své hiphopové posedlosti oslavil, sestavil jsem kratičký list desek, které mne během té doby zásadně ovlivnily (a neříkám, že to musí být nějaké klasické kusy, prostě jsem jimi byl ve své době zcela subjektivně zasažen).

Karl's hip hop trek 1994-2004

Beastie Boys - Ill Communication (načež Paul's Boutique a Check Your Head samozřejmě následovaly)

DJ Krush - Kakusei (japonský wizard a jeho minimalistické hrátky. Můj soundtrack pro poslední noc minulého milénia. Dodnes mě z toho mrazí.)

Wu Tang Clan - Enter The Wu Tang (chvíli mi trvalo, než jsem přijal beznadějnou temnotu desky, abych se v ní pak málem utopil)

Doctor Octagon - Octagonology (vtipné, pornografické a divné. Co víc jsem si tehdy mohl přát)

Dj Shadow - Endtroducing (vytvořil most mezi milovaným trip hopem a Amerikou. Teprve později jsem pochopil, proč Shadow tvrdohlavě každému tvrdil, že je to hip hop)

OutKast - Stankonia (první mainstreamový hip hop, který mne dostal)

Jay Z - Vol. 2 Hard Knock Life (a brzy následovalo další)

DJ Q-Bert - Wave Twisters (wicked!)

Peneři Strýčka Homeboye - Repertoár (jediná deska českého hip hopu, kterou můžu poslouchat od začátku do konce, aniž bych se za to nemusel stydět)

Roots Manuva - Run Come Save Me (trochu jiný hip hop, který mi otevřel britskou scénu)

Missy Elliott - Miss E So Addictive (Timbalandovy neuvěřitelné beaty)

N.E.R.D. - In Search Of European Version (Neptunes at their best, ačkoliv tohle už je spíše funk než hip hop)

The Roots - Phrenology (připomenutí zvláštního podzimu, kdy jsem se seznámil se svojí manželkou)

na místě je poslat velké

big up

Gandalfovi a Quidovi, kteří mne hip hopem vždy hojně zásobovali a naučili mě ho poslouchat.

Amazon se brání

Prodejní portál Amazon je pro některé internetové uživatele skoro náboženstvím. V absolutním čele mezi podobnými projekty je hlavně díky propracované struktuře čtenářských ohlasů, která dává uživatelům (a potenciálním kupujícím) pocit, že jsou tak trochu součástí velké nákupní komunity. Kdosi Amazon popisoval jako velké obchodní centrum, kde si můžete snadno mezi nákupy nad kafem pokecat s kamarády, případně si od neznámých lidí nechat poradit, jaký je jejich názor na věc, kterou se chystáte koupit. Od prvního srpna Amazon ztratil část svého kouzla, komentáře, názory a rady už teď mohou vkládat jen lidé, kteří se mohou identifikovat číslem své kreditky. Ukázalo se totiž, že někteří autoři si pod anonymním loginem chválili své knihy a snažili se tak přesvědčit zákazníky Amazonu, že zrovna jejich dílo jim chybí k životu. Blíže k tomu na postu magazínu Reason.

Country snižuje vaše IQ! Aspoň tak to vyzkoumali.

Na co všechno vědci nepřijdou. Country music oblbuje vaše děti, vzkazuje Dr. Solett ve své vědecké studii, o které informuje WWN, nebo naše MFDnes.
Doktorův tým studoval 500 dětí, jejichž rodiče poslouchají doma nebo v autě country a vyšlo mu, že tyto děti mají nižší IQ než děti rodičů s jiným hudebním vkusem. Vědátor Solett své výzkumy shrnuje do následujícího excerpta, které jsem nepřekládal, abych neponičil jeho jemné kouzlo:
"Now what's the difference between rock and country? It's just wild people banging on drums and strumming guitars in both cases. Lots of howling. Lots of noise. The only difference between rock and country is that country is stupid - the lyrics, I mean.

Pro fanoušky country tak zbývá jediná naděje - přestěhovat se do nějaké země, kde je IQ vyšší než jinde( tady seznam) a doufat ve změnu.

Its a showtime...for Dizzee

Dočkali jsme se. Dizzee Rascal má hotové druhé album Showtime a nedočkavci už ho klidně můžou najít na netu patnáctitrackové promo, které rozesílá XL. Přesně tak, právě prosáklo. Oficiálně to bude venku za měsíc. Prvním singlem je Stand Up Tall (v produkci Youngstar), který si můžete prohlédnout a samozřejmě i poslechnout (http://www.smugglersite.com/dizzee/) . Je v něm slyšet, že Dizzee se hodně nechal inspirovat americkým rapem, ale pořád je cockney garage jako vyšitá. Track bohužel není tak mindblowing jako I Luv U, ale to mu snad nebudeme věčně vyčítat. Další tracky na Showtime jsou vesměs velmi podivné, dominuje jim mohutná dubová basa (Graftin vás přimáčne ke zdi!) a lo-fi produkce. Trochu je slyšet, že Dizzee neměl ve studiu takový přetlak jako při BITC a proto jsou tracky promyšlenější na úkor zuřivé syrovnosti jeho debutu.
Nejdivnější je Dream, Rascalova verze Nasovy I Can s jakýmsi muzikálovým samplem. Možná povinný track pro rádia. Počkejme si na plnou verzi alba a zatím si dejme mix tape Roll Deep Crew, která je ke stažení tady: http://www.dizzee-rascal.biz/showtime/Roll_Deep_Crew_-_Creeper_Mixtape_Vol.1-Retail_CDS.rar

Liars napodruhé

Koncert Liars nenecháme ještě na chvíli spát. Požádali jsme o vyjádření jednoho z trojice bandy AM 180, která ho spáchala. Štěpán Bolf ochotně odpověděl a my jeho dopis přetiskujeme. Zatím ho nechám bez komentáře, Štěpán ale otevírá celou řadu černých skříněk českého hudebního průmyslu a rozhodně spoustu nápadů k diskuzi.

Ahoj Karle,
je pravda, ze spoluprace s MUTE, ktera je dnes soucasti majoru EMI,
nezafungovala. Vidim to tak, ze na ceskym EMI brutalne podcenujou LIARS jako
kapelu, o kterou z jejich pohledu nema takrka vubec vyznam se starat kvuli
udajny neprodejnosti (prej se v Cechach jejich posledni desky od vydani
prodaly vsehovsudy 3 kusy...)
Podle me je takovy uvazovani mylny a chybny a ubira se uplne opacnym smerem
nez by melo: problem neni v tom, ze by to tady lidi nezajimalo (viz narvana
Sedmicka) ale prave v tom, ze MUTE/EMI nemaj a ani nechtej mit kapacitu a
penize na to, aby progresivni, "nestandardni" nezavisly veci typu LIARS
dostavali k lidem pres media a do obchodu. Pohodlne se spolejhaj na tradicni
mainstreamovy jmena, ktery vsude radi odprezentujou... Zaroven je to i tak,
ze v mediich (ted myslim v tech velkejch, vlivnejch) pracuje naprosty
minimum (asi dva :) ) lidi, ktery se o tyhle progresivni nezavisly veci fakt
zajimaj, rozumej kontextu v jakym vznikaj a sledujou scenu. to je smutny,
ale je to tak. vetsina hudebnich novinaru si veci, o ktery se zajimaj,
vybira podle pravidel, ktery radsi ani nechci znat.
mensi nezavisly media pak major labely odepisujou a naprosto si
neuvedomujou, ze prave tyhle typy zdroju informaci maj svoje pravidelny a
verny okruhy ctenaru, kteri se o hudbu fakt zajimaj a sou ochotny si koupit
cedecko a prijit na koncert...
Takze kdyz to tady vypada takhle, nezbejva nam jako nezavislejm promoterum
nez propagovat koncert cestama, ktery sou pro nas dostupny (...sprizneny
servery, par tistenejch medii, radio 1, cilenej roznos nekolika tisicovek
letaku...tvuj dojem, ze slo o utajenou akci, teda nesdilim - kdo vi kde
hledat, najde...ale tak je to u nas i s kvalitni hudbou....) Ze to i tak
muze zafungovat, je dobra zprava (viz narvana Sedmicka), ale myslim, ze by
se timhle MUTE/EMI nemeli uspokojovat. Liars sou totiz natolik dobra kapela,
ze si nezaslouzej, aby se k nim jejich firma (navic kdyz je to major
label!!!) chovala takhle macessky. A to i kdyz je to "jen" ceska pobocka...
tot asi teda vse.
mej se
Stepan