Em vs. Dubaya

Eminem vs. Dubaya

Už v úterý mají v USA volby a do zatím velmi vyrovnaného boje dvou hlavních kandidátů vstupují další hráči. Kerrymu přišli na pomoc bývalý prezident Clinton a hlavně Eminem. Jeho antiBushovský song "Mosh" (text) se začal hromadně šířit po internetu, teď čerstvě i ve formě animovaného klipu - k vidění zde. Skladba měla premiéru už v srpnu na Emově těžce politické mixtape "The Green Lantern", Em se do Bushe naváží značně drsně, je to v podstatě politický projev na podklad apokalyptických (bohužel monotónních a dost slabých) beatů. Super, k něčemu takovému byl hip hop stvořen. Teprve v klipu to snad ale docvakne úplně každému, protože je značně polopatický. V jedné chvíli to vypadá, že lidé jdou v marši na Bushe a snad ho chtějí i zabít, ale nakonec se ukáže, že se jen pochodují zaregistrovat k získání volebního lístku. A to je právě ten problém. Registrace skončila snad už před týdnem, několik dní předtím, než Em tenhle klip vypustil. V praxi to vypadá tak, že pokud jste laxní volič, který si řekl, že na volby kašle, viděli jste tenhle klip a řekli si: sakra, Dubaya už ne!, tak máte smůlu, protože volit stejně jít nemůžete. Eminemův timing jaksi selhal, teď už vlastně přesvědčuje jen v podstatě už dávno rozhodnuté voliče a vrstvy, které obvykle chodit nevolí a měly tyto volby rozhodnout, stejně pro Kerryho nezmobilizoval. Typicky Eminemovské, že? Být skandální, ale jen trochu. Být politický, ale jen trochu. Pokud Kerry volby vyhraje, pak se o Eminemovi bude mluvit jako o někom, kdo zvrátil volby (neprávem) a když zase vyhraje W, tak bude za totálního debila (po právu). "That we call our president, for the present, and mosh for the future of our next generation, to speak and be heard, Mr. President, Mr. Senator" bude znít z výborně se prodávajícího "Encore" jako pozdrav z nějakého šťastnějšího paralelního vesmíru.

John Peel R.I.P.

Dnes odpoledne zemřel legendární rozhlasový DJ John Peel. Zprávu a kratičké shrnutí jeho kariéry si můžete přečíst na Musicserveru.

Peela jsem znal nejdříve jen jako jméno, které se objevovalo u mých oblíbených desek. Jeden čas jsem hodně poslouchal EOST "John Peel Sessions", až mě napadlo, že bych se měl poohlédnout, kdo to vlastně ten JP je. Pak jsem ho dlouho poslouchal na BBC, i když jeho pořad často přerušovala české sekce zprávami. Vzpomínám, když jsem ho slyšel poprvé. Nejdřívě mě uchvátil jeho hlas, jeho suchý anglický humor a pak samozřejmě zcela neuvěřitelný tracklist. Během jedné hodiny zahrál nějaké old school punkýše, folk, hip hop a všechno to korunoval nějakým industriálním drum'nbassem. A samozřejmě vždy zahrál něco od svých oblíbených kapel jako byli Half Man Half Biscuit nebo The Delgados. Během čtyřiceti let na BBC uvedl Peel do Británie drtivou většinu hudební stylů - od dubu, přes hip hop až ke gabbě. Big Respect, někdo takový si prostě zaslouží velkou poklonu. A nemusím snad ani dodávat, jaký význam měly jeho studiové sessions, na které si zval zajímavé kapely z celého světa. Přemýšlím, že v mé Top 3 John Peel Sessions by asi byli - 1) EOST 2)Autechre 3)Clouddead, ale zase tak moc jsem jich neslyšel. Bohužel.

Peel byl srdcem indie rocker, když se kouknete na jeho all time žebříček, tak je jasné, jak bilo jeho srdce. Vždy ale dokázal poznat zajímavou hudbu a bylo jedno jaký to byl žánr. Celý život bojoval se zabedněnými rozhlasovými dramaturgy, kteří mu tvrdili, že nemůže v pátek odpoledne pouštět na BBC hardcore gabbu, ale Peel to vždycky ustál a vyhrál. Poučení pro všechny naše rozhlasové DJe: Jde to. Královna mu v roce 98 dala Řád britského impéria. To je kurva něco.

Can't Get It Out Of My Head - Nelly&McGraw - Over And Over

Minulý týden jsem byl nějak náchylný na nakažlivé věci. Chytil jsem chřipku, ještě teď se z ní dostávám, ale také několik opravdu chytlavých skladeb do hlavy. Sotva jsem z ní vypudil Kryštofy (ač už jsem stár stále mladý nebo duši mou byť v konkurzu, odvážejí na burzu), hned se do ní chytl společný singl "Over And Over" Nellyho a Tima McGrawa. Včera večer jsem málem ani nemohl usnout, jak zběsile mi refrén rotoval v hlavě. Je to skoro dokonalá popová skladba, právě v tom, že je lepkavá jako med, refrén se točí doslova dokola a dokola (v tom název vůbec nelže), ale má v sobě tak jemnou melancholii (přesně tolik, aby to nebyla Tori Amos), že mu odpustíte. Spojení rappové a country hvězdy slibovalo tolik očekávaný mainstreamový country&hip hop crossover, ale nakonec je to jen pop. Ani Nelly ani McGraw totiž už dávno nepatří do svých žánrů, Nelly je hip pop a McGraw je country pop, přesto koňákova slide kytara a gangsterovo rapování nakonec ona očekávání přece jen alespoň trochu naplňují. Můj skromný tip je, že do tří týdnů to bude na čele většiny světových žebříčků. Co k tomu ještě dodat? Nelly by měl přestat předstírat, že je rapper a pokračovat přesně v tomhle.

Buzz Single: Kano - Ps & Qs

Všichni už znají Dizzeeho, Wiley už taky má jméno a teď právě nastal čas, aby se svět dozvěděl o londýnském rapperovi jménem Kano (Koukněte na jeho profil na RWDmagu). Do současného nejžhavějšího stylu londýnského undergroundu - grime promluvil výborným 12palcem "Boys Luv Girls", geniální peckou na Jammerův riddim "Vice Versa". Najít jste ji mohli na výborné Jammerově kompilaci N.A.S.T.Y. Crew, k jehož partě Kano patří. V den svých 19. narozenin Kano podepsal u 679, pomohl na výborném remixu "Fit But You Know It" The Streets a začal připravovat svoje debutové album. Na rozdíl od Rascala nedělá Kano beaty a tak mu za tracky stojí špička londýnských producentů. Zatím venku rotují "What Have You Done" s pozoruhodným východním feelingem (producent Wonder) a nejnověji i "Ps & Qs". To bude pravděpodobně jeho první oficiální CD singl a tady si ji můžete poslechnout (bohužel jen do 1.listopadu, pak to prý smáznou). Beat mu naservíroval jeho kolega z N.A.S.T.Y. Davinche a je podklad je tak dobrý, že i tak schopný MC jako Kano s ním musí pořádně zápasit. Na první poslech je za hradbami beatů skoro neviditelný, zatímco na "Boys Luv Girls" zněl trochu jako londýnský Snoop, tady se pořádně rozjede a je trochu drsnější.
Už jsem slyšel, že Kanovi chybí na "Ps&Qs" hooks, jenže tady je hlavní motiv ta masivní syntetická linka. Skladbu najdete i na kompilaci "Run To The Road", kde budou ještě dvě další Kanovy věci, což dokazuje, že 679 si ho pořádně hýčká. Těšíme se na celé album, snad prý začátkem příštího roku.

I'm in heaven: Kryštof - Stár

Celé album (Mikrokosmos) je výborné, ale speciálně tato skladba mě jaksi obzvláště chytla. Včera jsem náhodou viděl Krajča v černých brýlích v Medůze, vypadal trochu jako Tereza P. v době vrcholu své heroinové kariéry v Esu. V textech na novém albu a při promotion se situuje do role nepochopeného prokletého básníka s inteligencí puberťačky, ale co naděláte...genialita si vybírá podivíny a tady prostě sedla na lep. Kdyby mi dneska přišel hlasovací lístek do Anděla, tak to mají Kryštof v kapse.

MC Klouda rulez!

Český hip hop = nuda? Možná vás rozesměje svérázný MC Klouda, mistr hiphopové parodie. Jeho značně ujeté freestyle mixtapes na podklady známých klubových pecek najdete na jeho oficiální stránce. Nemusí to každému sednout, vzkazovník je asi tak půl haterz půl fellas, ale u jeho alb (mimochodem, vydává je rychlostí jedno za týden) těžko usnete nudou jako u některých...ehm...jiných domácích hiphoperů.

Jacques Derrida R.I.P.

Derrida dodekonstruoval, dopsal svůj text života a navždy pro nás zůstane jen pouhou stopou. 8.října zemřel nejdůležitější myslitel konce 20.století. Má to snad něco společného s hudbou? Asi ne, ale Derrida je pro mě klíčovým filosofem, jeho pojetí filosofie jako svého druhu literární kritiky dočista změnilo můj pohled na dějiny kultury a zaslouží si, abych si na něj vzpomněl. Neřekl bych, že nějak ovlivnil to, jak poslouchám hudbu, spíše to, jak se o hudbě píše, ale i to velmi vzdáleně. Pokud vím, tak Derrida se o pop music zmiňuje jen velmi okrajově a ačkoliv se jedna z jeho přednášek jmenuje "Odysseův gramofón". Nečekejte žádné turntablistické triky (ačkoliv to je dekonstrukce v praxi), spíše meditaci nad posledním slůvkem Joyceova Odyssea. Existují sice aplikace dekonstrukce na hudbu (zde interaktitvní dizertační práce Cobussena , ale jsou značně vratké. Derrida je dnes v Evropě podstatně méně populární než třeba Deleuze a Guattari, kteří na "negativním" Derridovi postavili "pozitivní" kulturní teorii. D&G jsou klíčoví myslitelé třeba pro Simona Reynoldse a na berlínský label Mille Plateaux si nejen půjčil jméno z jejich nejslavnější knihy, ale věnovali Deleuzemu celou kompilaci abstraktního techna "In The Memory Of GD: Folds & Rhizomes ".

Žádný label se po Derridovi nejmenuje (počítat se dá snad jen britský Deconstrucion)
a písní, které zmiňují Derridu je pramálo. Jedna, přímo nazvaná "Jacques Derrida" je k nalezení na albu "Songs to Remember" welšské neo-wave kapely Scritti Politti. Jejich šéf Green Gartside o Derridovi kázal ještě v době, kdy jeho popularita byla v plenkách. Píseň si můžete poslechnout zde, v textu je něco jako "I'm in love with a Jacques Derrida. Read a page and I know I need to Take apart my baby's heart. I'm in love".
Derridovi svoje rok staré album věnoval japonský skladatel Riuychi Sakamoto, při bližším zjistění zjistíme, že jde o soundtrack k americkému dokumentárnímu filmu stejného jména o JD.

V době, kdy jsem hltal "Gramatologii" (tedy spíš v angličtině "Of Grammatology", v češtině to nevyšlo) nebo "Psaní a difference" jsem si s ním spojoval hlavně avantgardní breakbeatovou scénu (Aphex Twin, Squarepusher, etc.) ale vlastně ani nevím proč. Možná protože mi rytmická smršť připomínala Derridovo myšlenkové bombardování, od počátku jednoznačně neuchopitelné a nebezpečné. Podobně jako Aphex Twin se dokázal Derrida opájet myšlenkovým ambientem a ve chvíli udeřit. K Derridovi se hodí i "elektrický" Miles Davis desek jako "Bitches Brew", "Pangaea", "Agharta" nebo "On The Corner". Poslech těchto desek je stejně spletitý a "obtížný" jako Derridovy texty a přitom podobně osvobozující v okamžicích, kdy konečně začne všechno zapadat do sebe. Způsob jakým Derrida psal mi navíc připadne velmi podobný Davisovu hře na trupku. Je to tvorba, která vypadá víceméně jako mimochodná, přesto je ale geniální.

Derrida je jedním z nejdůležitějších a také nejnenáviděnějších filosofů. Jeho haterz si s jeho smrtí asi příliš neodpočinou, na to zanechal příliš velkou šlápotu v dějinách filosofie. Kdybych měl jednou větou shrnout dopad, který měl Derrida na mě, tak by to asi bylo takto: "Naučil mě myslet jinak."

Time Is Over...nad albem "Time Is Now" Wiche

OK, tak je to venku. DJ Wich - Time Is Now. OK, dobrý název. Možná až příliš dobrý.

Český hip hop na tuhle desku čekal jako na spasení, Wich o ní mluvil dobrá dvě léta, měla nakopnout undergroundovou scénu a ukázat, že tři roky po "Repertoáru" je Wich ještě pořád král. Nakonec, "Time Is Now" je něco jako "Kdo je kdo v českém a slovenském hip hopu", příručka k rozpoznávání rapperů. Wich bohužel svůj stín nepřekročil. A vlastně asi ani nechtěl. A to je velký problém této desky.

Ta deska není zase tak zlá, křivé slovo o ní nemůžu napsat. Bohužel ale nepřináší pro český hip hop nic nového. Po pořádku. Sestava za mikforonem se čte jako guestlist narozenin nějaké hypotetické hiphopové babičky pražské scény. Jsou tam Orion, Wladimir (PSH), Indy, La4 (Indy&Wich), Supercrooo i "český R Kelly" David Čokoláda, slovenské jedničky Kontrafakt, Vec, Čistychov (Názov Stavby) či pěvule Tina. Aby to nebylo málo, tak i současné polské hvězdy WWO a americký podprůměr K-Otix a nějací holandští wankeři. (Jo a taky Katka "Extáze" Winterová). Rapeři se elitnímu domácímu producentovi hlásí jako skautíci při ranním nástupu: Jsme jedna parta a táhneme za jeden provaz a ty jsi náš kapitán. Málokomu dochází, že tato hiphopová národní fronta mladé (a malé) domácí scéně více škodí než pomáhá. V podstatě pořád platí, že kdo chce v českém hip hopu něco znamenat, musí patřit do Wichovy party. Ten sice dokázal v podstatě vlastními silami přiblížit český hip hop polskému nebo maďarskému (a to je sakra výkon), ale od "Repertoáru" PSH se jaksi zasekl a svůj styl už jen piluje a piluje. "Time Is Now " nepřekvapí vůbec ničím, Wich dokazuje, že to umí udělat hard i soft, ale to už přece všichni víme. Nepochybuju, že na "Time Is Now" si nepřečtete špatnou recenzi. Wiche poplácají po zádech jeho kamoši z pražské scény (ostatně je to jako kdyby se plácali po zádech sami), novináři z ostatních hudebních magů si řeknou, že kritizovat český hip hop je netaktické a taky ji pochválí a navíc se přidají wankeři z velkých periodik, kteří chápou jen to, že hip hop letí a musí ho chválit. Nejvíc ji samozřejmě pochválí v Bbarku - deska perfektně zapadá do jejich podoby hip hopu jako zakonzervovaného stylu, který se zastavil někdy v roce 1994. A Wich si v únoru půjde v sáčku pro Anděla za nejlepší klubovou hudbu.

Wichovo rapové impérium, představené na "Time Is Now" je bezpochyby excelentní vizitka pro českou scénu. Jenomže hip hop je o konfrontaci. Všechny články pražské scény - DJs, MCs, promotéři, časopisy - jsou navzájem prorostlé, zaseknuté v naplňování étosu "opravdovosti", který káže střežit se jakýchkoliv novinek či změn. Konkurenční scény v menších městech jsou slabé a vlastně si jich ani nikdo nevšímá. Trestuhodně zametené a zapomenuté "venkovské" desky De Zrechts a Naší Věci (na domácí poměry velmi slušné) dokazují, že hlavní město konkurenci nechce a nepotřebuje. Vždyť se stejnými beaty, se stejnými kecy a stejnou partou rozehranou to jde tak skvěle. "Time Is Now" dokazuje, že éra českého hiphopového undergroundu protkaného klientelismem se vyčerpala a de facto dospěla do konce. Domácí hip hop se může rozvíjet jen v konkurenčním prostředí, kdy si rappaz půjdou vzájemně po krku (obrazně, kurva). Jen tak se domácí hip hop začne konečně pořádně vyvíjet. OK, první vlaštovka je tady - Supercrooo. Drsní hoši to jsou, třeba zrovna oni to dokážou rozhýbat. I když i oni se na té desce klaní Wichovi...

První etapa domácího hip hopu končí ať si to hardcore headz uvědomí nebo neuvědomí. Do hry jménem český hip hop totiž vstupují velké labely, což jsou hráči s širokýma ramenama. Když jsem si četl první oficiální číslo časopisu Street, všiml jsem si jak často se vstup majors do českého (a slovenského taky) hip hopu skloňuje v rozhovorech. Je to velká změna, EMI vycítila, že hip hop v Čechách začíná být zajímavý i pro mainstream a rozhodla se investovat do Bow Wow a Čistychoviče. Na Slovensku Sony podepsala Kontrafakt. Majors už jednou domácí hip hop pěkně potrápili s Chaozz, teď už to pravděpodobně neskončí tak divoce jako tehdy - čeští rappaz přece jen už trochu vyspěli a vědí kde jsou hranice obětování se. Vyjít ven se svojí hudbou do velké hry chce odvahu a jestli domácímu undergroudu chybí, tak majors by ji mohli začít vyučovat. Posluchači mimo hiphopové ghetto kašlou na povídačky o "opravdovým postoji", chtějí zajímavou hudbu a tu jim bohužel domácí hip hopu nebyl schopen nabídnout.

Na úplný závěr jsem chtěl vyhodit seznam zvukově zajímavých českých h/h tracků za poslední tři roky, ale i po dlouhém přemýšlení mi tam zbyl jen Orionův "Dokumentek" (originál z From Prague To Amsterdam, remix na "Vol.1" je flop). Hm, poradí mi někdo? Tenhle týden čekám v poště Bow Wow i nějaké novinky z Brna, uvidíme jaký to na mě zanechá dojem. Time Is Now, kurva.

Buzz Single: John Legend - I Used To Love U

Už jsem pomalu začal přemýšlet nad tím, že Kanye West se dočista vyčerpal a pak jsem slyšel tenhle singl. John Legend je můj tip na velkou R&B hvězdu zítřka. Má k tomu všechny předpoklady. V průmyslu se pohybuje už nějakou dobu, jeho služeb využívala třeba Laureen Hill, Janet Jackson nebo Alicia Keys ale psát a hrát pro druhé Legendovi nestačilo a začal připravoval vlastní materiál. No a pak už to šlo ráz na ráz, Kanye West, který ho podepsal pro svůj label. Pilotní singl "I Used To Love U" (stáhni zde z jeho stránky) je delikátní neo-soul s hitovými ambicemi. Zatím to vypadá, že West bude Alicia Keys s poklopcem, ale srovnání s D'Angelem nebo Cody ChesnuTTem prý také není od věci. Pokud se nepletu, tak jeho albový debut "Get Lifted" vyjde na světlo boží 25.října.

Rock Against Bush

Americké volby se blíží, Bush si to s Kerrym vyříkali ve třech debatách a ke slovu se v posledních týdnech kampaně znovu hlásí anti-Bushovská kulturní fronta. Z nějakého záhadného důvodu se ale ke Kerrymu hlásí kapely, které vydávají výjimečně mizerné desky.

Angažovanost je samozřejmou výbavou umělce, jednoduchý výstup reflexe světa ve vesměs klišovité fráze. V případě populární hudby je to velmi snadné téma jak se zviditelnit. Za vlády Clintona jako kdyby američtí muzikanti neměli za co bojovat, takže si to vynahradili až loni při protestech proti válce v Iráku. Kovboj Bush se ukázal jako vhodný nepřítel, jenomže i oponování má svá pravidla. Pokud je vyloženě nepovedené, nahrává spíše protinázoru. Vezměte si filmového dokumentaristy Michaela Moorea. Jeho i u nás promítaný film "Fahrenheit 911" je ukázka dokonalé goebbelsovské manipulace s filmovým materiálem a vrcholem filmu jsou záběry na hrající si děti v Bagdádu s komentářem typu "Bush zaútočil na tuto krásnou zemičku, kde je radost žít". Podobně podivná je podzimní móda vydávat protiBushovské desky. Nemyslím kompilace jako "Rock Against Bush", ale spíše kapely, které si na Bushovské opozici přihřívají svoji polívčičku a vydání nových desek naplánovali chytře na říjen a listopad. Bohužel ke škodě věci se na Kerryho stranu staví kapely, které už mají svůj zenit za sebou a svými bídnými výkony rozhodně k úspěchu svého kandidáta příliš nepřispívají.

Velké antiBushovské desky? Beastie Boys - To The 3 Boroughs? Zdaleka nejslabší deska jejich diskografie, to stejné platí o slaboučkém "Around The Sun" R. E. M. Green Day - American Idiot? Chtějí snad tihle šašouni předstírat, že jsou z nich opravdoví političtí puneři? Ne, bože! Prosím... Tak kdo je tu další? Pearl Jam, Dave Mathews...opravdu je ještě někdo poslouchá? A to ještě není venku nová deska U2, která slibuje další hřebíček do rakve irské party. (Mimochodem, "Beautiful Day" je oficiální hymnou Kerryho týmu.) Kdybych byl Američan a slyšel ty slavné protiBushovské desky, snad bych se rozhodl zvolit současného prezidenta. Ehm, ještě mě napadá, že jediný slavný proBushovec je Britney Spears. Ta holka je sice totálně vypatlaná, ale její produkční tým ji poslední dobou zásobuje hudbou několikrát zajímavější než vypouští zmínění AntiBushovci.

Dance dance...

Několik singlů, které mi poslední dobou dělají radost. Dost na to, aby mě zvedly ze židle...

The Go! Team - The Power Is OnZ nějakého důvodu jsem si myslel, že je to japonská pop-punková kapela, až jsem zjistil, že jsou z Glasgowa. I přesto jsou tři minuty "The Power Is On" geniální popovou zmenšeninou, která čerpá z osvobozujícího odevzdání se melodické smršti. Jednoduše zařadit skladbu do punk/funkové škatulky ji zbaví rock'n rollových kořenů a také smaže důležitost krásně obskurní japonské zpěvačky. Kdyby v Tokiu byl karneval, alegorické vozy i s kapelami na nich by se splašily, takhle by zněly poslední tři minuty před velkým výbuchem.

Kasabian - Reason Is Treason Dokážete si představit nějakou lepší hymnu pro pogo? Kasabian se patrně svezou na vlně chytrého tanečního rocku z UK, Franz Ferdinand je možná obviní z kopírování, stejně jako Stone Roses, ale arogantní čtyřka na to pravděpodoběn bude kašlat. "Reason Is Treason" ještě ve skutečnosti na singlu nevyšel, ale podle mého je to jednoznačný třetí singl z docela slušeného bezejmenného debutu. Funkovější a mnohem více >Stone Roses-like< "Processed Beats" se na singlu prodávají tento týden a jsem zvědavý, jak se jim bude dařit.

Annie - Heartbreak Norskou zpěvačku Annie vytáhl na světlo boží Richard X (Chewing Gum), ona ale dokáže hodně i bez jeho pomoci. "Heartbreak" (v produkci jejích norských spolupracovníků) je výborný electro pop ala Toxic od Britney a pravděpodobně hit, který ji zviditelní v UK. Electro pop s jemným retro nádechem se pomalu stává stylem roku, vedle Annie se pod to podepsalo výborné album Natashy Bedingfield, Rachel Stevens a nebo aktuální singl božského Robbieho Williamse "Radio".

Maroon 5 vs. Eiffel 65

Nechutný komerční úspěch alba Maroon 5 "Songs About Jane" lze těžko přehlížet, takže jsem se rozhodl desku si také poslechnout. Byl jsem z ní dost rozpačitý. Nějak nechápu, jak milion lidí může poslouchat kapelu, která zní jako Red Hot Chili Peppers, kteří vstoupili do Hare Kršna, ale v pop music prostě nějaké "chápání" občas selže. Míra děsu stoupla ve chvíli, kdy zpěvák začal v aktuálním hitu "She Will Be Loved" zpívat přes vokoder. Najednou jsem si vzpomněl na Eiffel 65 a jejich podobně strašlivý europopový taneční hit "Blue (Da Ba Di)". Ta podobnost je až neuvěřitelná, jestli z toho někdo neudělá mashup, tak už opravdu nevím.

Junglisté vs. gardenisté

Jak maličké omyly ovlivňují chod kulturních archetypů?
Akademik zaměřující se na historii jamajské kultury Wayne Marshall zjistil, že ze gangy ze Západního Kingstonu, od kterých se odvozuje drsná podoba reggae byly nesprávně nazývání. Oni sami si totiž neříkali junglists, jak se obecně traduje, nýbrž gardenists. Chudinským blokům se totiž říkalo "Gardens", tomu konkrétnímu Arnette Gardens. Metafora betonové džungle, kterou si z dědictví reggae (->dancehall, ragga) vzali angličtí raveoví junglisté na počátku 90.let tedy nebyla více než jen přání, které předběhlo skutečnost. Tedy, junglisté opravdu existovali, Simon Reynolds na svém bloggu vysvětluje, že jeho vysvětlení původu stylového označení junglists pochází z informace, kterou mu dal jeden jamajský DJ, který hovořil o Concrete Jungle, slangovém označení jedné kingstonské čtvrti Tivoli Gardens. (viz. Reynolds - Generation Ecstasy s.257). Pravděpodobně to ale byla konkurenční parta junglistů a syrové proto-reggae nahrávky, které se dostaly do UK na kazetách koncem 80.let patrně pochází od party gardenistů. S Reynoldsem si ještě povzdechneme, že kdyby Maxim z Prodigy křičel "Ruff In Da Garden", historie anglického undergroundu by možná byla trochu chudší. Takže vlastně: díky za tu chybu.

Mimochodem, existuje i několik dalších paralelních teorií, které vysvětlují jak vznikl termín jungle. K tomu viz. diskuze na serveru ILX.

Apparat v Praze

Muteme nám nedají ani chvíli odpočinku. V rámci jejich Live Electronic Session 3 vystoupí 21.října v Roxy NoD berlínský experimentátor Apparat a jeho krajanka, laptopová básnířka básnířka Antye Greie alias AGF. Roli předskokana obstará projekt Ema Tomatucha, který vůbec poprvé představí plody spolupráce domácí elektronické špičky Floexe a ZKA4T.

iTunes i v Čechách

Podle zprávy na Technet.idnes.cz se do Čech chystá přinést internetový hudební obchod iTunes. Hoši z Apple Computer by ho měli otevřít v polovině příštího roku. Ve stejný den otevřel mp3jukebox iPod svůj kamenný obchod v Praze. Zavřete dveře na petlice, budoucnost přichází i na periferii civilizace.