(HISVoice 5/08)
Norská vokalistka doom metalových kapel Thorr's Hammer a Khlyst přichází s první sólovou deskou. Vznik inspirovaly její vědecké studie schopnosti DNA šroubovic zesilovat miniaturní změny nabyté v procesu evoluce a vytvářet tak nové životní formy. Skladby na Amplicon vznikaly obdobným zesílením zvukových střípků, jež se vhodnout manipulací mění v sonické aurální útoky. Svoji roli na desce samozřejmě hraje i hlas Gammelsaeter, který střídá zpěv, recitaci a záhrobní chrapot. To je ale to jediné, co zavání metalovým klišé. Jinak jsou její meditace nad životem a smrtí prokládané laikovi děsivě znějícími odbornými termíny z oblasti molekulární chemie mimořádně originální počinem.
good music = good music
pátek, září 19, 2008
Díky bohu, že je sobota / M83: Saturday = Youth
(Novy prostor)
Který den v týdnu je ten nejlepší? Odpověď závisí na vašem věku. Když je vám patnáct tím vyvoleným dnem je sobota. Strasti z týdne jsou rychle zapomenuty a pondělní škola je ještě zatraceně daleko. Francouzský projekt M83 si dal za úkol zhmotnit sobotní náladu do podoby alba Saturdays = Youth.
Sobecký puntičkář
Když se Anthony Gonzalez v roce 2006 konečně vrátil z turné propagující úspěšné album Before the Dawn Heals Us, byl tak vyčerpaný, že se na několik měsíců úplně přestal zabývat hudbou. Jeho projekt M83 si svými třemi dlouhohrajícími deskami vydanými od začátku tisíciletí vybudoval bezmála kultovní postavení a s hity jako Teen Angst nebo Don't Save Us from the Flames předznamenal návrat stylu shoegaze. Rozmazané plochy kytarových riffů dostaly na začátku 90. let jméno podle kytaristů, kteří hráli na kytaru v nehybné póze s očima zabořenýma do země. Přesně tak se představili M83 v roce 2005 na festivalu Wilsonic v Bratislavě, tam se ovšem jejich honosný a puntičkářsky vypiplaný zvuk vylepšený o stařičké klávesy utopil ve zdech Paláce kultury u Dunaje.
Aby si vyčistil hlavu, dokončil Gonzalez během roku 2006 několik delikátních syntezátorových miniatur, které se nevešly na předchozí desky. Půlhodinové album Digital Shades má prý být počátkem čistě ambientní série a přísluší mu podtitul Volume 1; fanoušci ho ale mezi regulérní studiové nahrávky nepočítají. Už tehdy měl jasno, že s shoegaze je konec a že nové album bude úplně jiné. M83 ostatně nikdy nebyli zvyklí opakovat jeden trik dvakrát a s každou novou deskou svůj styl proměňovali. Množné číslo je na místě, protože při prvních dvou albech byl součástí jádra kapely také Nicolas Fromageau, který odešel po průlomové desce Dead Cities, Red Seas & Lost Ghosts. „Ukázalo se, že jsem sobec a že se nechci o svoji hudbu s nikým dělit. Mám rád samotu,“ přiznává Gonzales otevřeně v rozhovoru pro časopis Remix důvodu rozchodu se svým parťákem.
Zvuk rok výroby: 1985
Největší vliv na novinku Saturdays=Youth prý měly teenagerské komedie z 80. let, které Gonzalez kdesi vyhrabal při své hudební dovolené. Zamiloval se do jednoduchých kýčovitých příběhů a hlavně do hudby, která je doprovázela. Zvuky starých syntezátorů ho vždy fascinovaly, tentokrát se rozhodl postavit na Roland Alpha Juno, rok výroby 1985 celou desku. Zvuk M83 dostal retro nádech, čemuž určitě pomohl také zvukař Ken Thomas, který míchal Queen, Davida Bowieho nebo The Cocteau Twins. Vytažené syntezátorové bicí a vysoké klávesové trylky - definující elementy kýčovitého popu osmé dekády přinesl do studia on.
To, co hudbu M83 vždy činilo výjimečnou ale na Saturdays=Youth zůstalo. Balancování na hraně popu s honosnými refrény se střídá se zvukovými stěnami, v nichž vrstvení ploch dodává zvuku kapely prostorový efekt a jistou rozostřenost. „Mám před sebou nekonečnou cestu, po které pojedu, dokud mi slunce nespálí kosti,“ uvádí dívčí hlas skladbu Highway of Endless Dreams, která evokuje dálavy pouště bez horizontu. Písně Skin of the Night a Graveyard Girl jako kdyby byly ovlivněné goth kulturou a jejím civilizačním nihilismem, ovšem melancholii hřbitovních písní rozrušuje pop-rocková melodie připomínající bombastičnost U2.
M83 se na ale nové desce popu nebojí. Proč taky? Gonzales svůj fetiš syntezátorového zvuku rok výroby 85 neudržel na uzdě jen v závěrečném jedenáctiminutovém kusu Midnight Souls Still Remain, který tvoří pouze jeden mírně modulovaný a efektovaný dlouhý tón, který posluchače uspí na pomezí sobotní noci a nedělního rána, jehož paranoia už na konci probleskuje. Jinak je ovšem Saturdays=Youth plná idylické atmosféry bez mráčku. Taková, která bývá jen v sobotu.
M83: Saturdays=Youth, Mute/EMI, 2008
Který den v týdnu je ten nejlepší? Odpověď závisí na vašem věku. Když je vám patnáct tím vyvoleným dnem je sobota. Strasti z týdne jsou rychle zapomenuty a pondělní škola je ještě zatraceně daleko. Francouzský projekt M83 si dal za úkol zhmotnit sobotní náladu do podoby alba Saturdays = Youth.
Sobecký puntičkář
Když se Anthony Gonzalez v roce 2006 konečně vrátil z turné propagující úspěšné album Before the Dawn Heals Us, byl tak vyčerpaný, že se na několik měsíců úplně přestal zabývat hudbou. Jeho projekt M83 si svými třemi dlouhohrajícími deskami vydanými od začátku tisíciletí vybudoval bezmála kultovní postavení a s hity jako Teen Angst nebo Don't Save Us from the Flames předznamenal návrat stylu shoegaze. Rozmazané plochy kytarových riffů dostaly na začátku 90. let jméno podle kytaristů, kteří hráli na kytaru v nehybné póze s očima zabořenýma do země. Přesně tak se představili M83 v roce 2005 na festivalu Wilsonic v Bratislavě, tam se ovšem jejich honosný a puntičkářsky vypiplaný zvuk vylepšený o stařičké klávesy utopil ve zdech Paláce kultury u Dunaje.
Aby si vyčistil hlavu, dokončil Gonzalez během roku 2006 několik delikátních syntezátorových miniatur, které se nevešly na předchozí desky. Půlhodinové album Digital Shades má prý být počátkem čistě ambientní série a přísluší mu podtitul Volume 1; fanoušci ho ale mezi regulérní studiové nahrávky nepočítají. Už tehdy měl jasno, že s shoegaze je konec a že nové album bude úplně jiné. M83 ostatně nikdy nebyli zvyklí opakovat jeden trik dvakrát a s každou novou deskou svůj styl proměňovali. Množné číslo je na místě, protože při prvních dvou albech byl součástí jádra kapely také Nicolas Fromageau, který odešel po průlomové desce Dead Cities, Red Seas & Lost Ghosts. „Ukázalo se, že jsem sobec a že se nechci o svoji hudbu s nikým dělit. Mám rád samotu,“ přiznává Gonzales otevřeně v rozhovoru pro časopis Remix důvodu rozchodu se svým parťákem.
Zvuk rok výroby: 1985
Největší vliv na novinku Saturdays=Youth prý měly teenagerské komedie z 80. let, které Gonzalez kdesi vyhrabal při své hudební dovolené. Zamiloval se do jednoduchých kýčovitých příběhů a hlavně do hudby, která je doprovázela. Zvuky starých syntezátorů ho vždy fascinovaly, tentokrát se rozhodl postavit na Roland Alpha Juno, rok výroby 1985 celou desku. Zvuk M83 dostal retro nádech, čemuž určitě pomohl také zvukař Ken Thomas, který míchal Queen, Davida Bowieho nebo The Cocteau Twins. Vytažené syntezátorové bicí a vysoké klávesové trylky - definující elementy kýčovitého popu osmé dekády přinesl do studia on.
To, co hudbu M83 vždy činilo výjimečnou ale na Saturdays=Youth zůstalo. Balancování na hraně popu s honosnými refrény se střídá se zvukovými stěnami, v nichž vrstvení ploch dodává zvuku kapely prostorový efekt a jistou rozostřenost. „Mám před sebou nekonečnou cestu, po které pojedu, dokud mi slunce nespálí kosti,“ uvádí dívčí hlas skladbu Highway of Endless Dreams, která evokuje dálavy pouště bez horizontu. Písně Skin of the Night a Graveyard Girl jako kdyby byly ovlivněné goth kulturou a jejím civilizačním nihilismem, ovšem melancholii hřbitovních písní rozrušuje pop-rocková melodie připomínající bombastičnost U2.
M83 se na ale nové desce popu nebojí. Proč taky? Gonzales svůj fetiš syntezátorového zvuku rok výroby 85 neudržel na uzdě jen v závěrečném jedenáctiminutovém kusu Midnight Souls Still Remain, který tvoří pouze jeden mírně modulovaný a efektovaný dlouhý tón, který posluchače uspí na pomezí sobotní noci a nedělního rána, jehož paranoia už na konci probleskuje. Jinak je ovšem Saturdays=Youth plná idylické atmosféry bez mráčku. Taková, která bývá jen v sobotu.
M83: Saturdays=Youth, Mute/EMI, 2008
Pyramids: Pyramids / ASVA: What You Dont Know Is Frontier
(Hisvoice 3/08)
Jeden se tomu zdráhá uvěřit, ale i zarputilý metal má svoji ambientní odnož. Kapely jako Alcest nebo The Angelic Process udaly svojí fascinací zasněnými kytarovými plochami My Bloody Valentine směr podžánru, který vlastně metalem už vůbec není (na obal desek patří upozornění: testosteron free). Se svojí troškou do ambientního mlýna přichází na debutu američtí Pyramids. Deset epických skladeb se vznáší na pomezí snu a bdění a krásné melodie se pod nánosy kytarových riffů proměňují v noční můry. Mátožné kytarové hluky bez ladu a skladu podkresluje pumelenice (automatického ?) bubeníka jako v případě severoevropských pionýrů temného ambientního metalu Burzum a Xasthur, ale androgynní zpěvák je už ze zcela jiného světa. Mimořádně pozoruhodný je i druhý disk, který nabízí na tento žánr netradiční sbírku remixů. Fanoušci ambientu Lovesliescrushing či Jesu byli „bezpečná volba“, James Plotkin (Phantomsmasher, Khanate) či Blut Aus Nord přidali agresivní podtóny a vrátili Pyramids zpět do žánru, z něhož vyšli. Či lépe řečeno: z něhož chtěli na svém debutu utéci.
Kvarteto ASVA si s principem „hudby, která není“ hraje po svém. Jejich pomalé, rozvážné a značně dlouhé skladby se propadají do zvukového pozadí a posluchače nenápadně skrápí deštěm nízkofrekvenčních kytarových tónů. Až v jeden okamžik zjistí, že je v jejich moci až po krk (či uši). Druhé album příležitostného projektu ASVA (potkali se v něm bývalí členové Burning Witch, Mr. Bungle a Earth) navazuje na tři roky staré Futurists Against The Ocean, jež suverénně vydrželo test času jako jeden z nejlepších příkladů kreativního vzepětí hlemýždího metalového podžánru. Novinka vychází ze stejné gramatiky - teskné drones ala ranní Earth jsou zbavené ramenaté pózy a generují hustou atmosféru, v níž se dá hůře a hůře dýchat. Alespoň do okamžiku, než klávesy označí okamžik karaze, či chcete-li proměny posluchače v psychickou trosku. What You Don't Know Is Frontier má v sobě přes všechny smutné podtóny nakonec jistou dávku optimismu a jejímu kouzlu znovu rádi podlehnete.
Jeden se tomu zdráhá uvěřit, ale i zarputilý metal má svoji ambientní odnož. Kapely jako Alcest nebo The Angelic Process udaly svojí fascinací zasněnými kytarovými plochami My Bloody Valentine směr podžánru, který vlastně metalem už vůbec není (na obal desek patří upozornění: testosteron free). Se svojí troškou do ambientního mlýna přichází na debutu američtí Pyramids. Deset epických skladeb se vznáší na pomezí snu a bdění a krásné melodie se pod nánosy kytarových riffů proměňují v noční můry. Mátožné kytarové hluky bez ladu a skladu podkresluje pumelenice (automatického ?) bubeníka jako v případě severoevropských pionýrů temného ambientního metalu Burzum a Xasthur, ale androgynní zpěvák je už ze zcela jiného světa. Mimořádně pozoruhodný je i druhý disk, který nabízí na tento žánr netradiční sbírku remixů. Fanoušci ambientu Lovesliescrushing či Jesu byli „bezpečná volba“, James Plotkin (Phantomsmasher, Khanate) či Blut Aus Nord přidali agresivní podtóny a vrátili Pyramids zpět do žánru, z něhož vyšli. Či lépe řečeno: z něhož chtěli na svém debutu utéci.
Kvarteto ASVA si s principem „hudby, která není“ hraje po svém. Jejich pomalé, rozvážné a značně dlouhé skladby se propadají do zvukového pozadí a posluchače nenápadně skrápí deštěm nízkofrekvenčních kytarových tónů. Až v jeden okamžik zjistí, že je v jejich moci až po krk (či uši). Druhé album příležitostného projektu ASVA (potkali se v něm bývalí členové Burning Witch, Mr. Bungle a Earth) navazuje na tři roky staré Futurists Against The Ocean, jež suverénně vydrželo test času jako jeden z nejlepších příkladů kreativního vzepětí hlemýždího metalového podžánru. Novinka vychází ze stejné gramatiky - teskné drones ala ranní Earth jsou zbavené ramenaté pózy a generují hustou atmosféru, v níž se dá hůře a hůře dýchat. Alespoň do okamžiku, než klávesy označí okamžik karaze, či chcete-li proměny posluchače v psychickou trosku. What You Don't Know Is Frontier má v sobě přes všechny smutné podtóny nakonec jistou dávku optimismu a jejímu kouzlu znovu rádi podlehnete.
Zítra se bude válčit všude - The Bug: London Zoo
(Respekt, uncut)
Album London Zoo londýnského producenta The Bug přináší znepokojivé proroctví globální apokalypsy.
Před deseti lety podali Massive Attack na albu Mezzanine působivý obraz městské paranoie konce tisíciletí. Tehdy za fúzi britské elektroniky a jamajského dubu stáli introverti, kteří si libovali ve svých ponurých náladách, dnes stejné stylové manželství nabralo podobu temné vize války všech proti všem. Alespoň tak vidí současný svět producent The Bug a jeho vokalisté na albu London Zoo. Hříšná megapole globálního Babylonu popsaná v rastafariánské filosofii se otřásá v základech a apokalypsa je blízko.
Broukovy temné vize
Napadlo vás někdy, že by se zvuk dal použít jako zbraň hromadného ničení? Britský hudebník Kevin Martin je touto fantastickou myšlenkou posedlý. Svoje agresivní choutky postupně naplňoval v alternativním metalu (Ice) a industriálu (God, Techno Animal), až dospěl k názoru, že jamajský dub a jeho mladší bratříček dancehall dospěli v umění sonické destrukce nejdál. Hluboko v 90. letech začal tvořit pod pseudonymem The Bug futuristický dub postavený na paradoxu rastafariánství, jehož poselství světového míru a pokoje v sobě obsahuje premisu bolestné zkázy všech hříšníků. Teprve současná klubová subkultura kolem stylu dubstep dodala jeho experimentům s kovovými rytmy a agresivní basovou linkou jasné referenční body a The Bug se postavil do čela inovativního proudu, který se pokouší překódovat poselství dubu do digitálního jazyka 21. století.
Není těžké odhalit, co britské hudebníky už od časů The Clash a Public Image Ltd. na jamajské hudbě vzrušuje. V 70. letech převzal subverzivní poselství rock’n’rollu jako hudba revolty. Dub má své dvojí ostří – na jedné straně je to hédonistická taneční hudba, ze které vzešel hip hop i celá řada klubových stylů v 90. letech, která je však zároveň napájena hluboce spirituální filosofií, jež slibuje strhnout stávající světový řád a osvobodit člověka z moci falešných bohů. „Každý, kdo má otevřené oči musí vidět, co se právě teď děje v Británii a v Americe,“ tvrdí Kevin Martin přesně v tomto duchu v rozhovoru pro časopis Fact Magazine. „Je to jako pád Římského impéria, kapitalismus konečně brzy stane tváří v tvář důsledkům své nekontrolovatelné hamižnosti.“
Poslední soud
Revoluce, kterou hlásá rastafariánství bude jiná, než ta slibovaná generací Woodstocku. Začne obří válkou, která pročistí lidské zrno od plev. The Bug natočil London Zoo s jamajskými i londýnskými vokalisty a rappery a i letmý pohled přes bariéru patois prozradí, že jejich texty slouží jako čítanka budoucí globální katastrofy, v níž bude stržen stávající světový řád. V Angry Tippa Irie vypočítává věci, které ho přivádí na současném světě k šílenství, o chvíli později Flowdan ve Warning varuje svět, že už mu zbývá „so little time“. Bitevní vřava spravedlivé války se rozhoří v Jah War a v závěrečné Judgement zpívá Ricky Ranking do honosných syntetických fanfár ohlašujících poslední soud smutnou diagnózu naší doby: „so much people are losing their minds, because we're living in a serious time“. Na značce proslulého londýnského vydavatelství Ninja Tune už dlouho nevyšlo nic tak znepokojujícího.
Jednomu z toho až běhá mráz po zádech, ale nic se nejí tak horké, jak se uvaří. The Bug vlastně jen od svých předchůdců z 60. let přejal lásku ke science fiction a apokalyptickou vizi jeho desky tak můžeme poslouchat jako verzi katastrofického scénáře, v němž hukot basy a industriální beaty zamořují Londýn stejně jako opičky nakažené smrtonosným virem v hororu 28 dní poté režiséra Dannyho Boyleho. Kevin Martin na třetí nahrávce pod jménem The Bug skvěle zkombinoval své dlouholeté producentské zkušenosti z nejrůznějších žánrů. Jamajské vize, tradici britské klubové hudby, nekompromisnost metalu a industriálu a prostorové kvality ambientu přetavil do podoby nahrávky, která může sloužit jako manifest sonického futurismu překračujícího styly.
Album London Zoo londýnského producenta The Bug přináší znepokojivé proroctví globální apokalypsy.
Před deseti lety podali Massive Attack na albu Mezzanine působivý obraz městské paranoie konce tisíciletí. Tehdy za fúzi britské elektroniky a jamajského dubu stáli introverti, kteří si libovali ve svých ponurých náladách, dnes stejné stylové manželství nabralo podobu temné vize války všech proti všem. Alespoň tak vidí současný svět producent The Bug a jeho vokalisté na albu London Zoo. Hříšná megapole globálního Babylonu popsaná v rastafariánské filosofii se otřásá v základech a apokalypsa je blízko.
Broukovy temné vize
Napadlo vás někdy, že by se zvuk dal použít jako zbraň hromadného ničení? Britský hudebník Kevin Martin je touto fantastickou myšlenkou posedlý. Svoje agresivní choutky postupně naplňoval v alternativním metalu (Ice) a industriálu (God, Techno Animal), až dospěl k názoru, že jamajský dub a jeho mladší bratříček dancehall dospěli v umění sonické destrukce nejdál. Hluboko v 90. letech začal tvořit pod pseudonymem The Bug futuristický dub postavený na paradoxu rastafariánství, jehož poselství světového míru a pokoje v sobě obsahuje premisu bolestné zkázy všech hříšníků. Teprve současná klubová subkultura kolem stylu dubstep dodala jeho experimentům s kovovými rytmy a agresivní basovou linkou jasné referenční body a The Bug se postavil do čela inovativního proudu, který se pokouší překódovat poselství dubu do digitálního jazyka 21. století.
Není těžké odhalit, co britské hudebníky už od časů The Clash a Public Image Ltd. na jamajské hudbě vzrušuje. V 70. letech převzal subverzivní poselství rock’n’rollu jako hudba revolty. Dub má své dvojí ostří – na jedné straně je to hédonistická taneční hudba, ze které vzešel hip hop i celá řada klubových stylů v 90. letech, která je však zároveň napájena hluboce spirituální filosofií, jež slibuje strhnout stávající světový řád a osvobodit člověka z moci falešných bohů. „Každý, kdo má otevřené oči musí vidět, co se právě teď děje v Británii a v Americe,“ tvrdí Kevin Martin přesně v tomto duchu v rozhovoru pro časopis Fact Magazine. „Je to jako pád Římského impéria, kapitalismus konečně brzy stane tváří v tvář důsledkům své nekontrolovatelné hamižnosti.“
Poslední soud
Revoluce, kterou hlásá rastafariánství bude jiná, než ta slibovaná generací Woodstocku. Začne obří válkou, která pročistí lidské zrno od plev. The Bug natočil London Zoo s jamajskými i londýnskými vokalisty a rappery a i letmý pohled přes bariéru patois prozradí, že jejich texty slouží jako čítanka budoucí globální katastrofy, v níž bude stržen stávající světový řád. V Angry Tippa Irie vypočítává věci, které ho přivádí na současném světě k šílenství, o chvíli později Flowdan ve Warning varuje svět, že už mu zbývá „so little time“. Bitevní vřava spravedlivé války se rozhoří v Jah War a v závěrečné Judgement zpívá Ricky Ranking do honosných syntetických fanfár ohlašujících poslední soud smutnou diagnózu naší doby: „so much people are losing their minds, because we're living in a serious time“. Na značce proslulého londýnského vydavatelství Ninja Tune už dlouho nevyšlo nic tak znepokojujícího.
Jednomu z toho až běhá mráz po zádech, ale nic se nejí tak horké, jak se uvaří. The Bug vlastně jen od svých předchůdců z 60. let přejal lásku ke science fiction a apokalyptickou vizi jeho desky tak můžeme poslouchat jako verzi katastrofického scénáře, v němž hukot basy a industriální beaty zamořují Londýn stejně jako opičky nakažené smrtonosným virem v hororu 28 dní poté režiséra Dannyho Boyleho. Kevin Martin na třetí nahrávce pod jménem The Bug skvěle zkombinoval své dlouholeté producentské zkušenosti z nejrůznějších žánrů. Jamajské vize, tradici britské klubové hudby, nekompromisnost metalu a industriálu a prostorové kvality ambientu přetavil do podoby nahrávky, která může sloužit jako manifest sonického futurismu překračujícího styly.
Flying Lotus : Los Angeles (HisVoice 3/08)
Steven Ellison alias producent Flying Lotus žije v Kalifornii, nicméně jeho druhé dlouhohrající album Los Angeles vychází na druhé straně oceánu - na britských Warp Records. Zatímco jeho debut 1983 tížil příliš velký stín velikánů abstraktního hip hopu, novinka jeho styl zachycuje ve stavu divoké vegetace, kde se k pomalým hiphopovým beatům roubuje dubstep, glitch a „dementní“ r'n'b. Los Angeles skvěle zapadá do aktuální vlny na elektronické scéně, kterou publicisté trochu zoufale pojmenovali wonky. Wonky je v češtině přibližně něco jako švihlý nebo nepadnoucí a první poslech vám prozradí proč. Ellisonovy beaty cvakají v různých rychlostech a jako kdyby jen náhodou se občas potkají. Doplňují je glitchové efekty praskání, šumové nepatřičnosti, neučesané zvuky z prehistorických počítačových konzolí a smyčky z lo-fi zvuků. Žádná recenze neopomene zmínit, že Ellison je prasynovec jazzové experimentátorky Alice Coltrane. Možná je to v genech, ale má skvělý cit pro evokaci zkouřených nálad, při kterých běžné vnímání jemně ujíždí do stran. Album Los Angeles je vlastně sbírka instrumentálních miniatur, beat udá náladu, přidá se nějaký motiv, případně nízkofrekvenční basa, všechny smyčky se roztočí a za chvíli se jde dál. V zdánlivé nedokončenosti skladeb je však velká síla, nový rozměr dostávají v plynulém toku desky, která se vyplatí poslouchat v jednom kuse. Některé motivy (překvapivě hlavně rytmické) se proplétají více skladbami a album střídmé stopáže 36 minut tak působí jako jednolitá masa. Zatímco jeho wonky souputníci jako Samiyam, Rustie, Hudson Mohawke nebo Harmonic 313 si zatím troufají maximálně na čtyřpísňové EP, Flying Lotus natočil koherentní album, které na poli abstraktního hip hopu v poslední době kvalitou snese srovnání snad jen s posmrtně vydaným počinem J Dilly Donuts.
neděle, září 14, 2008
čtvrtek, září 11, 2008
Remembering The Things Past
Chtěl jsem pro výroční pětistý post Labu něco speciálního. A vypadl mi z toho narychlo sestavený vzpomínkový mix sestavený z mých oblíbených drumnbassových tracků. Jistě, this is not cool any longer. Ale jak jsem se procházel starými CDčky (thx Gandalf a Quido!), vrátili se mi vzpomínky na první desky, které jsem si opravdu zamiloval. Je to v tom nostalgie, kterou nenávidím, ale nedokážu ji odpárat a dodnes pro mě hodně znamenají. Těžko říct, jestli to ještě bude někomu něco říkat. DnB pro mě skončil v roce 1998, což je vidět z datování tracků (i ten Dillinjův byl podle všeho natočený před tímto letopočtem, ale vyšel později). S odstupem musím říct, že tvrdé hardcore věci zestárly podstatně méně než ty popovější. A proto: No Roni Size! No Goldie! No LTJ Bukem!
Tracklist:
4hero - Mr. Kirk's Nightmare (1990, singl)
A Guy Called Gerald - Survival (1995, Black Secret Technology)
4hero - Wrinkles In Time (1995, Parallel Universe)
Omni Trio - Thru The Vibe (1995, The Deepest Cut)
Ed Rush & Nico - Proton (1997, Torque)
Dillinja/Cybotron - Nasty Ways (2000, single)
Ed Rush & Optical - Slip Thru (1998, Wormhole)
Dillinja - Fluid (1998, single)
Ed Rush & Optical - Gasmask (1999, single)
Johnny L - Piper (1997, single)
Photek - The Hidden Camera (1996, single/1997, Modus Operandi)
Stream:
download (33 min, 35 Mb)
S Mr. Kirk's Nightmare začíná slavný mix DJ dB "history of our world" a lepší začátek dnb setu neexistuje. Ten sampl z jedné protidrogové skladby ze 70. let má jednoznačnou interpretaci. Nastupuje rave! Otcové Anglie, vaši synové jsou pro vás od této chvíle mrtví. Vyznávají jiné náboženství než vy. Survival jsem objevil teprve nedávno na albu, které vynáší do nebes třeba vizionář afro-futurismu Kodwo Eshun. Teprve po letech mi bylo souzeno pochopit, že Timeless prostě není nejlepší dnb album všech dob. (Opravdu ne!). Wrinkles In Time a další zakódovaný vzkaz. Jedna je z alba Paralel Universe a jednak je pro mě připomenutím základní techniky vytváření breakbeatů, které spočívá v natahování času. Breakbeat je osobní stroj času, řekl by Eshun. Thru The Vibe je hymna. A pak je chvíle ticho, protože vstupujeme na temnou stranu. Pekelná kola Torque a nejlepší darkside kompilace. Už jen ten obrázek na obalu, který jednoznačně říká s čím budeme mít tu čest. Proton Pořádně divný jména dával svým trackům Ed Rush. Dillinja byl, je a bude pro mě producent číslo jedna. Nikdy nevydal pořádné album, jeho síla je na 12 palcích. (Marně se shnáním po bazarech po jeho starých vinylech.) Mr. Bassline destroyer, tisíckrát kopírovaný, ale vždy absolutně nekompromisní. Slip Thru vstup do červí díry. A zase ty časové metafory. Fluid jsem měl na kazetě a vzpomínám si jednou, jak jsem mě jednou pocit, že mě ten breakbeat nadzvedl několik centimetrů nahoru. Gasmask je klasika z Gasmask/Bacteria. Pro ten vinyl bych vraždil. (obrazně řečeno). Piper mě fascinoval, ale až později jsem pochopil, že někde za oceánem je Detroit. The Hidden Camera z nejlepšího dnb alba všech dob. Nesmím si ho ale pouštět moc často.
Don't respect wack music!
HisVoice 5/08 je venku
Hlavní téma je tentokrát: HUDBA PROTINOŽCů a k vydání je přiložené CD z labelu Splitrec. Ze článků mě na první pohled zaujal rozhovor s Kaspar von Urbach. Ze svých textů se chci pochlubit hlavně podrobnou historí alternativního diska (od Arthura Russela až po Quiet Village), přehledem noise na Novém Zélandu a kompilátem z rozhovorů Orena Ambarchiho. Kupujte originální hudební vize.
Kode9 & Spaceape @ Gilles Peterson BBC Radio1
Kode9 je inovátor! Tenhle set je sooooooo massive! tady ke stažení.
středa, září 10, 2008
Dave Grohl To Metallica: "Please Don't Make Another Shitty Record.
Sorry, Dave. Death Magnetic je nejhorší album, které jsem dobrovolně doposlouchal do konce za posledních pět let. Tím předchozím byl St. Anger. Už ten obal. WTF! A ty sedmiminutové tracky - wankerismus nejvyššího stupně.
úterý, září 09, 2008
TV On The Radio - Dear Science
...jako David Bowie a Prince v gay sauně. A oba dělají ženskou. Obyčejně se to po třech dnech nedá poznat, ale tentokrát jsem si jistý: Fuckin album of the year!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)