Primal Scream, fašismus a Rádio Wave

"Rada Českého rozhlasu obvinila Rádio Wave z propagace fašismu," informoval v pátek na webu DigiZone.cz Jan Potůček. Co tak strašného stanice Českého rozhlasu pro mladé provedla? Dovolila si prosím pustit píseň "Swastika Eyes" od Primal Scream.
více na musicserveru.

K tématu ještě AyCay, Newmusic.cz a nebo v dnešních papírových Lidovkách Apačka. Aktualizace: Klusák na blogu přetiskuje otevřený dopis Petra Viziny. Kdepak nějaké glosy, dneska je éra otevřených dopisů! :) Jen do nich! + Další otevřený dopis napsal Destroyer.

Neoficiální kanály

Některá čísla The Wire jsou fádní, ale některá zase vynahradí docela drahé předplatné. To aktuální mezi ně patří. Uvnitř najdete sbírku esejů o neoficiálních médiích, kterými si šíří hudba. MP3 blogy, black metalové kazety, bootlegy, hiphopové mixtapes, rave mixy a spousta dalších věcí, na které si teď nemůžu vzpomenou (a nějak se mi nechce zasahovat do hromady papírů, která mi leží na stole a kde ten Wire někde leží). Pět esejů je na webu (některé v papíru chybí):
Mastermix.org o webu archívujícím nahrávky z pirátských stanic, Balsam Flex o magnetofonových umělcích, o Jamaican DJ tapes, The Library of Babel o neskutečném webu Ubuweb.com a The Greatest Band You Never Heard o nejslavnějším jazzovém bootlegu. Nejlépe si ale skočte do Starcasticu a listopadový Wire 297 si tam kupte.

Šok z minulosti

Čas od času se mě někdo zeptá: „Co se děje v hudbě nového?“. Důkladně nadechnu a pak vždy zaváhám. O čem vlastně mluvit? Dubová paranoia z Londýna, metalisté hrající po vzoru My Bloody Valentine v amerických lesích, fúze taneční hudby a rapu z Baltimoru? Co z toho je vlastně původní a co je jen oživením zapomenutých postupů? V hudbě se nemůže stát nic nového, všechno tu už bylo, konstatoval by pesimista a i optimistu musí z pohledu na všudypřítomný chaos jímat děs. Žánrové škatulky přestaly fungovat, subkultury se přesunuly z měst na internet a psaní o hudbě se smrsklo na větu „zní to jako X a Y dohromady“.

Dějiny populární hudby jsou stejně jako kterékoliv jiné dějiny předmětem nikdy nekončícího procesu nenápadného přepisování. Díky dialogu s minulostí dokážeme pochopit naši přítomnost, jež pak zpětně mění minulost. Zdánlivě lineární narace střídajících se hudebních stylů podpořená vcelku stabilním kánonem velkých desek dávala smysl přesně do chvíle, než se díky internetu otevřel neomezený přístup do archívů populární hudby celého minulého století. Údajně slavné desky jsou předhozeny lvům subjektivního vkusu, který je může srovnávat s těmi, které zjednodušené dějiny dříve opomíjely. Možnost výraznější konfrontace s minulostí nutně zanechává výrazný otisk i na současné hudbě.

Nastalý šok z minulosti ale není jen výsadou naší doby. S nástupem CD nosičů na začátku 90. let se do obchodů začaly vracet reedice alb, které byly dříve nedostupné. Výběr byl selektivní a sledoval spíše komerční účel (umožňoval prodat nahrávky i těm, kteří si je už jednou koupili na jiném nosiči), ale přesto otevření archívů zesílilo citlivost na starší hudbu. To pomohlo na výsluní žánrům, které s minulostí systematicky pracovaly díky samplingu (acid house, hip hopu, nu-soul, acid jazz). Nebyla v tom nostalgie po starých časech, ale snaha najít alternativní zdroje progresivity a to třebas i v minulosti.

To ale nebylo nic proti dnešnímu kulturnímu vertigu, kdy jediné kliknutí myši na příslušném MP3 blogu spustí skladbu z raritního mottownského vinylu, ukázku nigerijského funku ze 70. let nebo živý koncert Pink Floyd z roku 1968. Slova jako bootleg, rarita nebo obskurní nahrávky zcela ztratily význam, když na internetu publikují lidé jako jistý Thursdayborn, který pro svůj blog Awesome Tapes from Africa digitalizuje magnetofonové kazety s africkým popem a jazzem 80. let. Celé mi to připomíná situaci ze science fiction povídky Briana Aldisse Den kdy se vyřinul všechen čas ze slavné provokativní antologie Nebezpečné vize editora Harlana Ellisona. Lidé v ní najdou v zemi ložiska času, jež podobně jako psychotropní látky využívají pro účely rekreačních mentálních výletů do minulosti. Při důlní nehodě se však zbytkový čas vymkne z rukou a zamoří města, v nichž pak bloudí dezorientovaní lidé, kteří netuší, ve které historické éře je jejich domov.

Intoxikace minulostí sebou do současné populární kultury přináší patologické jevy jako je móda nablýskaných reedicí, revivaly a comebacky dávno rozpadlých kapel, retro vlny či všemožná zbytečná alba coververzí. Zdá se, že jsme se dobrovolně vzdali daru milosrdně zapomenout na to co bylo, který nám umožňuje jít dál. Nekonečné oživovaná minulost na nás vrhá stín velkých událostí, jejichž sílu umocňuje i to, že nám byly zafixovány v době, kdy jsme ještě věřili dějinám.

Zůstávám ale optimistou. Pro někoho, kdo ještě zažil jaké to je, když se o některé hudbě může číst, ale slyšet ji je skoro nemožné, je kompletní diskografie nahrávek kosmického jazzmana Sun Ra vyvěšená komunitou spiklenců kamsi na internet velmi blízká představě ráje. Čím dál častěji potkávám hudebníky, kteří se v rozhovorech odkazují na obskurní italské disco 70. let, africký funk, brazilský psychedelický rock z šesté dekády, německý kosmický "krautrock" či japonské avantgardní jazzmany z 50. let. Díky vyřinutému času vzniká dosud nepředstavitelná kulturní diverzita, jejíž mohutná kreativní síla zuří pod povrchem zdánlivé nehybnosti současné populární hudby. Stačí jen sestoupit trochu pod povrch a ona se rozevře do své krásy.

Vyšlo v Týdeníku A2

Manga overview : Yuichi Yokoyama - New Engineering

V poslední době jsem četl několik divných manga komiksů, třeba "Believers" od Naoki Yamamoto. "New Engineering" Džuiči Jokojamy (Yuichi Yokoyama), který dnes přišel z Amazonu je ale docela jiná liga. Hlavními hrdiny jeho povídek nejsou lidi, ale krajiny a věci. Příběhy se odehrávají v jakémsi mimozemském světě, kde lidé nosí na hlavách akvária, větráky nebo stolní lampy a z věcí, které se v nich stanou nebudete chvílemi moc moudří. Ne, nejsou to hnusárny jako třeba u Shintaro Kago, ale děj je znepokojující a ve své nelidskosti otřesně mrazivý. Neznám moc manga komiksů beze slov, vlastně jsem si vzpomněl na Walking Man od Jiro Taniguchi, který je poselstvím klidu a vřelým obsahem naprostým opakem New Engineering.



Jokojama naštěstí ke každé povídce přidává komentář, který často prozradí, že hledat děj je u některých povídek zbytečné. Třeba úvodní "Book" je celá o muži, který rozsekává mečem různé knihy a pro autora to byla jen výmluva, jak se věnovat studiím knih rozpůlených ve vzduchu. I tak povídka dostala nominaci na letošní Eisner Awards v kategorii nejlepší povídka (!), ale cenu nezískala, stejně jako New Engineering v kategorii Nejlepší překladová kniha z japonštiny. Jokojama je možná avantgarda, ale v listopadu vyjde v angličtině (překládají se všudypřítomné onomatopoa která dodávají textu další rozměr) jeho další kniha Travel. Jsem trochu na vážkách, stejně jako u Yoshimoto Tatsumota a jeho výročních sborníků mám pocit, že jedna kniha úplně stačí.



K New Engineering více třeba:

FIGHT! FIGHT! FIGHT! The manga of Yuichi Yokoyama
Enigmatic Engineering - Yuichi Yokoyama's Visionary Architecture - Part 1
VOYAGE, COMBATS, TRAVAUX PUBLICS, Yuichi Yokoyama

To mi připomíná, že se mi podařilo shromáždit/prečíst/rozčíst už pátou z šesti knih nominovaných na letošní Eisner Award v "japonské" kategorii. Tady jsou:

The Ice Wanderer and Other Stories, by Jiro Taniguchi (Fanfare/Ponent Mon)
MW, by Osamu Tezuka (Vertical)
Naoki Urasawa’s Monster, by Naoki Urasawa (Viz)
New Engineering by Yuichi Yokoyama (PictureBox)
Tekkonkinkreet: Black & White, by Taiyo Matsumoto (Viz)
Town of Evening Calm, Country of Cherry Blossoms, by Fumiyo Kouno (Last Gasp)

Chybí mi Taniguči, což mě mrzí, ale na německým Amazonu už ho neměli a scanalation neexistuje. Monster jsem četl na počítači, ale nedostal jsem se daleko, stejně jako v anime seriálu (a přitom mám Urasawu hodně rád). Tezukův MW je dobrý, ale trochu jsem se už praotce mangy přejedl. Primitivní stavba děje, příliš mnoho dějových zvratů bez předchozího budování atmosféry, prostě prehistorie alternativní mangy. Town Of Evening Calm, Country Of Cherry Blossoms jsou dvě povídky o přeživších z Hirošimy. Příběh se odehrává až několik let po výbuchu (o kterém ale v manze nepadne ani slovo, přesto je tam ale pořád přítomný). Je to citlivější, abstraktnější a dokonce i o něco hlubší než Barefoot Gen. Existuje scanalation, ale musel jsem si to koupit i jako knihu (je to tenké). A na závěr jsem si nechal Tekkonkinkreet. Výtečný film od 4stupně, ale manga je na úplně jiném levelu. Marně hledám české slovo, anglicky je to "visual mindfuck". Nářez: kyberpunk bez počítačů. Žádný div, že právě Černý a bílý Eisnera nakonec dostal.

Obal nové desky Animal Collective

...kdo se bude dívat příliš dlouho, pozvrací si klávesnici.

Quiet Village - Hudba k filmu, který neexistuje

Lepit hudbu ze zvukových fragmentů vypůjčených ze starých desek je dnes už zcela běžné. Málokdo se bude ošívat nad tím, že i takováto hudba „na druhou“ má svá mistrovská díla. Desky jako Since I Left You australských The Avalanches nebo Endtroducing..... DJe Shadowa neobsahují žádné původní zvuky, ale jejich kombinace dává vzniknout nové hudební kvalitě. Podobnou metodu kreativní krádeže zvolil na svém debutové albu americký projekt Quiet Village. Lovec raritních vinylů Joel Martin a producent taneční hudby Matt Edwards stvořili na Silent Movie ze střípků minulosti fascinující hudbu, která je mimo čas a prostor. A také mimo všechny běžné žánrové škatulky.

Staromilská krása

Joel Martin je sběratel vinylů, který se zaměřuje na obskurní hudební žánry. Jeho sbírka se honosí soundtracky k italským béčkovým hororům, švédským erotickým filmům, starými disco vinyly nebo nahrávkami havajské taneční hudby. Z těchto elementů brakové kultury namíchal společně s Mattem Edwardsem obsah svého koktejlu jménem Silent Movie. Jakkoliv jsou možná některé vysamplované melodie podbízivé nebo přímo kýčovité, Quiet Village s nimi pracují bez vší ironie. Sólo na hoboj, bombastické smyčce, duchařské sci-fi zvuky těreminu nebo rytmy z Honolulu nemají vzbuzovat úsměv na tváří, naopak - Martin a Edwards chtějí, abychom se znovu naučili užívat si jejich staromilské krásy bez povýšeneckého opovrhování.

„Silent Movie je milostný dopis minulosti, zapečetěný polibkem parfému budoucnosti“ napsal o desce americký publicista Philip Sherburne. Laskavá komunikace s minulostí ale u Quiet Village nemá podobu pouhého retro obdivu „starých zlatých časů“. Na to je Silent Movie poskládán z příliš mnoha roztodivných zdrojů, od znělky propagandistického pořadu z 2. světové války až po zvuky ze sci-fi filmů z osmdesátých let. Obdobně velkorysé zvukové koláže dělají na druhé straně oceánu hudebníci z britského labelu Ghost Box (The Focus Group, Belbury Poly nebo The Advisory Circle). Jejich surrealistické koláže oživují aurální duchy minulosti z hudebních rozhlasových archívů, starých reklam nebo instruktážních filmů a stejně jako Quiet Village otevírají pochybovačnou otázku: Proč by měly být některé zvuky zapomenuty?

Exotické zvuky z tiché vesnice

Quiet Village možná znepokojují profesionála, který se zabývá hudební žánry, posluchač ale žádné škatulkování řešit nemusí. Bude okouzlen frenetickým funkovým groove Circus Of Horror, zasmušilými smyčci v Broken Promise nebo dramatickými trylky z Can't Be Beat. Celý albem se navíc proplétá jemný závoj kouzelné psychedelie. Skoro se až zdá, jako kdyby nám písně chtěly vyprávět nějaký příběh. Není to náhoda, Quiet Village se asi nejvíce inspirovali filmovou hudbou a její dramatičností, takže album vzbuzuje dojem soundtracku k nějakému zapomenutému bijáku. V něm by podle nálad písní bylo úplně všechno, co si masový vkus žádá - honičky aut, láska, mimozemšťané, balancování na hraně životě a smrti i romantická idylka šťastného konce.

Martin a Edward se už názvem svého projektu nenápadně odkazují na amerického pianisty a skladatele Martina Dennyho. V 50. a 60. letech natočil desítku desek (mimo jiné i album nazvané právě Quiet Village) s relaxační hudbou postavenou na havajských melodiích. Denny byl otcem stylu exotica, jehož idylické melodie Američany v časech studené války teleportovaly do čarokrásných krajin věčného slunce. Poslech Silent Movie má podobné únikové kvality, nicméně je dostatečně inteligentní na to, abychom se za jeho poslech nemuseli stydět.

Quiet Village: Silent Movie, !K7 Records
Vyšlo v Novém prostoru

Lindstrom na kosmickým vandru

Hans Peter Lindstrøm známější ve světě elektronické hudby jen pod svým příjmením se proslavil před třemi lety singlem I Feel Space. Pomalu gradovaná skladba s krásně retro arpeggio efekty ohlásila nástup sofistikované taneční horečky jménem space disco. V posledních třech letech navázali Lindstrøm a jeho krajan Prins Thomas na přetrženou tradici evropské kosmické hudby, která se zrodila v polovině 70. let z fascinace novými syntezátory a sci-fi filmy jako byly Hvězdné války. Lindstrømův aktuální dlouhohrající debut Where You Go I Go Too je poctou pionýrům kosmické hudby stejně jako lidské fantazii a schopnosti divit se. Navíc do současné taneční hudby vrací ambice vydat se do míst, kam zatím nikdo nikdy nevkročil.

Disco pro létání

Where You Go I Go Too trvá bezmála hodinu a tvoří ho jen tři instrumentální skladby. I ty jsou ale „vytyčené“ spíše kvůli vinylovému vydání desky a internetovým obchodům s pevnou cenou za jednu skladbu. Těch 55 minut alba je totiž jeden velký dlouhý zvukový výlet, v němž se přelévají detailně načasované nápady a nálady. Velkorysá stopáž dává Lindstrømovi možnost nikam nepospíchat a pečlivě si připravit posluchače na nástup hlavních nápadů, obyčejně nesených stařičce znějícími syntezátorovými riffy. Rytmus obstarává hypnotické groove, doplňované trylky kosmických efektů, ale těžko si představit, že by na to někdo dokázal tancovat. „To není disco pro tancování, ale pro létání,“ napsali o desce v časopise Prefix a těžko bych to mohl vyjádřit lépe.

Lindstrøm má mnohem blíže k německým kosmickým experimentátorům 70. let než třeba k disco královně Donně Summer, jejíž klasika I Feel Love prý inspirovala jeho přelomový singl. Where You Go I Go Too připomíná padesátiminutový monolit repetitivní elektroniky E2-E4 Manuela Göttschinga, který kytarista Ash-Ra Tempel natočil v roce 1984. Velkorysé syntezátorové plochy pro změnu evokují berlínské pionýry ambientu Tangerine Dreams. Lindstom ale nevychází čistě z elektronických zvuků, do svého mixu občas přimíchá také kytaru, živé bicí nebo zvonečky. Všechno je v pořádku, norský elektronický mág jen s klidem používá taktiky vlastní muzikantům prog-rocku. To je mimochodem slovo, které bylo stejně jako disco dlouho na seznamu stylů, na které je lepší se neodkazovat. Obojí bylo synonymem nesmyslné bombastičnosti. I ta ovšem může přijít vhod po dlouhém půstu éry hudebního minimalismu.

Cesta dovnitř hlavy

Byla by to ale chyba obviňovat Lindstrøma z okázalosti či hudební nabubřelosti. Where You Go I Go Too je jeho osobitým příspěvkem do současné debaty o tom, jestli má dlouhohrající album ještě smysl. Půlhodinová titulní skladba, jež desku otevírá je pádným důkazem proti všem, kteří dlouhohrající formát už pohřbili. Jako kdyby nás chtěl norský producent vrátit do časů, kdy se poslech vinylové desky rovnal zasvěcení do tajné nauky, která se dá pochopit pouze sluchem. Where You Go I Go Too není masová zábava, ale ideální materiál pro spiklence a velmi pravděpodobně budoucí artefakt kultovního zbožštění. Pro začátek to bude rozhodně jedna z nejlepších desek letošního roku.

Možná že naše civilizace opravdu žije ve zrychleném čase, ale to ještě neznamená, že se z toho věčného úprku nedá na chvíli vystoupit. A nechat svoji mysl putovat volně po vesmíru. Hans Peter Lindstrøm se učil o mistrů psychedelické hudby ze 70. let a dostal od nich klíč do světa, v němž se nikam nespěchá a hudba se vznáší ve vzduchoprázdnu. S Where You Go I Go Too nás do tohoto vesmíru pozývá.

Lindstrøm, Where You Go I Go Too, Smalltown Supersound
Vyšlo v Novém prostoru.

The future

K pobavení: dvě zábavná vlákna na ILM - The best albums of 2011 thus far a Top 5 singles for week of 1/27 -- 2012.
Třeba:

Britney's black metal side project is evil, awesome shit.

The new Celine Dion album scored 8.8 at Pitchfork :o
So, what else would you expect? Surely her new producer, Nigel Godrich, has gotten the best out of her.

KarlCast Vol. 28

Stream:



download (58 min, 56 Mb)
TV On The Radio - DLZ
Gang Gang Dance ft. Tinchy Stryder - Princes
T.I. ft. Kanye West, Jay-Z, Lil Wayne - Swagga Like Us
Jack One ft. MF DOOM - Trap Door
Mr. Oizo ft. Uffie - Stereoids
Neon Hitch - My Book
The Notwist - Boneless (Panda Bear Remix)
Carlos Peron - et (Betty Botox Edit)
High Places - From Stardust to Sentience
Hatchback - White Diamond
Tape - Moth Wings
Caina - ...And Ivy Wound Round Him
Runhild Gammelsaeter - Dying

jet lag is finally over

"Otaku spotting" v Akihabaře.


Číst mangu v tokijském metru. How cool's that!


Rodina je konečně pohromadě.




He's personal hero of mine.