Requiem za sníh, nebo surrealistický atentát?

Manifest umění hněvu podle Ferrymen Collective

Power Of The Exchanger / Síla měniče.

Scénář a režie: Ferrymen Collective. Česká republika / Finsko. 2 minuty 47 sekund. URL: http://www.youtube.com/watch?v=S3bQ012TUwk


Subjekt je totéž co objekt, záleží na příležitosti...
- Egon Bondy, Poslední vzkaz


Za naprosté ignorance příslušných médií i jindy tak pohotové blogosféry (kde nezájem hraničí s psychickým vytěsněním) vystoupil z příšeří internetu umělecký artefakt zcela původního slohu. Ještě neovládl intelektuální salony, ale je veřejným tajemstvím, že je s jeho obsahem již obeznámena řada význačných očichávačů pražského kulturního establishmentu. Autoři setrvávají v anonymitě pod skupinovým jménem Ferrymen Collective, a my se jim nedivíme.

Děj filmu Power Of The Exchanger / Síla měniče je kontraproduktivní rozvádět: na neznámém místě v neznámý čas (víme bezpečně, že jde o zimu) se mladý muž vysoce individualizovaného projevu utkává se sněhulákem. Příčiny a okolnosti jsou neznámé, divák je však na závěr dvou a půl minutového díla ujištěn o výsledku, jenž mimochodem může vybraným jedincům způsobit jistý šok. Jde nicméně o vzácnou jistotu, již film divákovi poskytne... Minimalismus plochy umocněný až totální syžetovou inercí mohutně loví v nejtemnějších zákoutích kolektivního nevědomí euro-amerického publika. A je třeba říci, že výlov je to přesný a černý jako fernet. Čí jsou dehumanizované hlasy na pozadí? Jsou více součástí díla, nebo aktu jeho recepce? Temný severský ambient na pozadí filmu v žádném případě nenapovídá.

Mezi prvními spontánními reakcemi na Sílu měniče (diskvalifikujeme-li projevy nekultivované nenávisti) lze sledovat spor, zda je dílo pouhou česko-finskou odpovědí na Blair Witch, anebo nesnadný průnik depresivním humorem Ferrymen Collective otevírá pole pro komplexnější interpretační strategie? Humor Síly měniče vyžaduje ten nejserioznější přístup, vezměme tedy dílo vážně.

První plán tvoří nekompromisní změna paradigmatu zimy: ladovská idyla je titánským gestem odhalena jako dávno nepřiměřená pro podmínky globálních klimatických změn. Jednoduchá myšlenka dává rozehrát až pasoliniovské radikalitě v pojetí obrazu a reality. V nejsvětlejších momentech dějin se obvyklá dialektika umělecké tvorby převrací a princip Reality je testován principem Poesie – takový okamžik nám opět nastává: jakkoli je běžné, aby umělec reagoval na život a to, co přináší, nyní jsou instituce života nuceny reagovat na znepokojivě nové formy kinematografické básně.

Romantický koncept dialektického vztahu člověka a přírody jako boje z 19. stol. chápou Ferrymen Collective aktualizovaně na pozadí otázek žité současnosti. Je to kataklysmatická revolta vůči sněhuláku – falickému symbolu, v niž ústí jejich novoromantismus, dovedený do freudiánského důsledku. Neprozrazujeme čtenáři pointu díla, když popíšeme vedoucí úlohu sněhuláka v díle jako negaci zfetišizovaného lidského produktu jeho osedláním, zrušení zmrzlé struktury lidské činnosti primitivním gestem.




Přitom zůstává mnoho důležitého jakoby nedořečeno. Je filmový sněhulák-falus produktem Ferrymen Collective samotných, nebo jsme svědky polidštění cizí práce? Demonstrují černým obřadem na bílém pozadí tvůrci převahu nad svým vlastním fetišem? Nebo je sněhulák zástupnou obětí pro kanalizování umělcovy misantropie, a přichází tedy o hlavu proto, aby zůstal naživu jeho stvořitel, divákovi neznámý? Pak by sněhulák paradoxně byl obětním beránkem lidství! Jsou to pozoruhodné otázky, jež kladou necelé tři minuty Síly měniče.

I těmito otazníky je dílo jakýmsi temným protipólem Antikrista. Snad právě temná opozice může poslední film Larse von Triera zachránit před pádem do neporozumění. Spojení dvou současných antigeniů jako by se zdálo zakládat novou avantgardu, avantgardu hněvu – první uměleckou internacionálu cele patřící do 21. století.

Vyslovme to na rovinu: Síla měniče je riskantní analysou základní existenciální situace současného člověka – jeho absurdní střet s vlastním výtvorem. Film je tedy svrchovaným řešením dialektiky člověka a přírody, aktualizující novoromantická (výrazovými prostředky) a surrealistická (svým sdělením) stanoviska.

Přízrak umění hněvu, jehož je Síla měniče zásadní manifestací, je tím nejlepším, co přejeme době, kdy underground obsadil pozice nejprogresivnějšího komunikačního prostředku, aby se jaksi mimochodem pustil do boje s malomocnou strukturou průmyslové zábavy.

Debut předznamenává společenskokritický potenciál Ferrymen Collective, jehož plné uplatnění čekáme od budoucích děl. Máme co dělat se skutečností, kterou je třeba podrobit Síle měniče; přesně podle hesla: „Krev myje, oheň čistí“. Po zhlédnutí již není zda a jak, pouze KDY!

Napříště sníh bude KONVULSIVNÍ, nebo nebude vůbec

Roman Rops