KARL MUZZIK LAB

Jak Mark Fisher pohřbíval kapitalismus a Michaela Jacksona

Mark Fisher - Capitalist Realism: Is There No Alternative? (2009, Zero Books www.o-books.com) / Kapitalistický realismus (2010, př. Radovan Bartoš, Rybka Publishers)

Mark Fisher (ed.) – Resistible Demise of Michael Jackson (2009, Zero Books www.o-books.com)

Publicista Mark Fisher si udělal jméno jako jeden z kmenových autorů časopisu The Wire a hlavně psaním pro svůj blog K-Punk (k-punk.abstractdynamics.org). Kromě toho ale také přednáší filosofii a kulturní studia a hudba je pro něj proto vždy součástí širšího teoretického obrázku. Fisher je jedním z „potomků“ kyberpunkové/levicové buňky Cybernetic Culture Research Unit alias CCRU, kterou v polovině devadesátých let založila na katedře filosofie na University Of Warwick filosofka Sadie Plant. CCRU zanechalo velký otisk v současné hudební publicistice, kromě Fishera k němu patřili například teoretik afro-futurismu Kodwo Eshun nebo odborník na „sonické válečnictví“ Steve Goodman (alias dubstepový producent Kode 9). Hudba je pro Fishera počátek, od kterého se lze odrazit ke zkoumání současné kultury a archív jeho blogu je toho důkazem, vždyť na něm pokrývá témata od literární avantgardy až po urbanismus. Není proto náhoda, že se Fisher ideálně hodil jako jeden z prvních autorů nové řady vydavatelství Zero books, jež se si klade za úkol vytvořit prostředí pro kriticky-teoretické reflexe současné kultury, které budou „intelektuální aniž by byly akademické a populární aniž by byly populistické.“ Fisherova esej Kapitalistický realismus (Capitalist Realism) a jím posbíraná kolekce textů Vyhnutelný skon Michaela Jacksona (Resistible Demise of MJ) jsou přesně tímto druhem publicistiky. Ukazují, jak se dá o hudbě přemýšlet v nejširších souvislostech jako o důležité součásti kultury, která o ní (a samozřejmě i o nás) prozrazuje zásadní věci.

Vloni v listopadu vydaná útlá knížečka Kapitalistický realismus vzbudila velkou pozornost už i v domácím levicovém prostředí (ukázky a recenze se na jaře objevily v časopisech Literární noviny a  A2), aby se začátku léta dokonce objevila na pultech knihkupectví v českém překladu. Fisher v ní zasazuje krizi naší kultury do obecnější krize kapitalismu, jež se proměnil v zbyrokratizovaný systém, v němž všudypřítomná racionalizace udusila všechny možnosti inovace. Postřehy o kultuře přesycené svojí fascinací minulostí a přesvědčené o tom, „že nic nového se už nemůže stát“ patří k nejlepším částem prvních kapitol. Symptomy selhání kultury sleduje v popových žebříčcích a symbolem této krize je pro něj Kurt Cobain, který tváří v tvář pochopení, že „vše co zbylo je jen imitace“ zvolil sebevraždu. Následná globální popularita hip hopu je pro Fishera důkazem rostoucího nihilismu dnešních generací teenagerů, kteří si libují v obrazech Hobbesovské války všech proti všem v rámci neúprosného kapitalismu.

Obecnější poznámky z Kapitalistického realismu navazují na Jeana Baudrillarda nebo Slavoje Žižka, stejně zajímavé jsou ale Fisherovy postřehy z jeho učitelské praxe, v níž se setkává s znuděnými studenty deformovanými lacinými vzrušeními internetu a televize, kteří nejsou schopni vynaložit ani minimální soustředění a čekají „že pochopí Nietzscheho stejně jako snědí hamburger.“

Současný člověk je pro Fishera nadobro chycený v sítích konzumní společnosti, v níž nekonečná spotřeba nahrazuje touhu po spáse. Vedlejším produktem je individualizace slasti a analogicky k ní ztratila populární hudba svoji schopnost otevírat veřejné diskuze a uchýlila se do soukromé sféry oIpodských potěšení. Fisher se již v dalších kapitolách k tématu současného popu nevrací, přesto se nad textem stále vznáší obraz kultury, které dochází dech, stejně jako světu dochází zásoby pohonných hmot. „Jak dlouho může kultura přežívat, aniž by se obnovovala?“ ptá se v úvodu knihy, v němž mu metafora sterility lidstva ze sci-fi filmu Děti lidstva (Children of Men) slouží jako přesná diagnóza našeho stavu.

Podobné hrátky s teoretickou demontáží popkultury sliboval i sborník Resistible Demise of Michael Jackson, který Mark Fisher sestavil z esejů předních hudebních publicistů taktéž pro Zero Books. Vyšel necelý půlrok po smrti popového zpěváka, těžko ale můžeme vydavatele obviňovat z parazitování na posmrtném kultu celebrity. Eseje mají na svědomí hudební publicisté či bloggeři, jejichž texty mají daleko k čtivu masových magazínů. Kdo by ale čekal sršící analýzy, bude z velké většiny zklamán. Na textech je vidět, že vznikaly nedlouho po Jacksonově smrti, takže převažují spíše osobněji laděné vzpomínky prokazující Jacksonovi jeho uměleckou rehabilitaci podle vesměs uniformní šablony v níž je Off The Wall geniální deska a Thriller počátek úpadku.

Z řady poměrně banálních textů vybočuje The Real Abstraction of Michael Jackson od Jeremy Gilberta, který staví Jacksonův obraz s pomocí Baudrillardovského termínu „hyperrealita“. Podle Gilberta chtěl Jackson (a na něm závisící hudební průmysl) překročit hranice skutečnosti a vysvléci se z historie, rasy i pohlaví. Není náhoda, že jeho nejbombastičtější epocha spadá do „krásného nového světa“ začátku 90. let, kdy si západ vysnil svůj konec dějin, podle něhož liberální kapitalismus definitivně zvítězil nad všemi ostatními politickými systémy. Neslavný Jacksonův konec pak ne náhodou přišel v čase největší finanční krize, která svět postihla za posledních sedmdesát let. V eseji Michael’s labyrinth: A tabloid sublime připomíná Alex Williams, že Jackson byl zosobněním všech paradoxů kapitalismu, který kolem něj postavil konzumentskou mašinu pracující na „libidální fázi“. Všichni kteří pláčou nad Jacksonem jako obětí (ať už krutosti svého otce, svých snů nebo „systému“), by si podle Williamse měli uvědomit, že „v zrcadlovém bludišti nebyl chycen on, ale my sami.“

Fisherův ambiciózní „Jacksonovské sympózium“ naráží na problém, že o „Královi popu“ se už od osmdesátých let vedlo příliš mnoho intelektuálních debat na stránkách knih i odborných časopisů. Ne snad, že by už bylo řečeno všechno, ale několik měsíců po jeho smrti je ještě trochu předčasné utvářet zcela nový kritický konsensus, který by byl prostý nostalgie a sentimentu. To bude možné snad až trochu sedne prach zvířený jeho spektakulárním odchodem. Zatím se autoři shodnou především na tom, že jeho smrt byla – a tady si kniha protiřečí už ve svém názvu – vlastně naprosto nevyhnutelná.

vyšlo v HISVOICE 05 2010