Nárazník hudebního metablogu Vozovna informuje o úterní protestní akci na podporu Šedého alba DJ Dangermouse. O cause jsem už několikrát psal zde i na MS 1, 2 a Adam Javůrek v posledím postu na Nárazíku celou problematiku vysvětluje tak podrobně, že vlastně ani nemám co dodat. Tedy dodat bych měl, že Karl Muzzik Lab se k úternímu protestu také zahalí do šedé. Možná jste si všimli, že side bar od dnešního večera už šedý je, což zatím ještě není žádný protest, nýbrž krok k zpřehlednění blogu :)
Nerad bych tématicky předbíhal březnovém HIS Voice, který bude věnován problému copyrightů, leč rád bych přidal několik poznámek ke cause "The Grey Album". V žádném případě nejde o první problém, kterému některý hiphopový producent čelí. Důvod je jasný. Produkce hiphopových skladeb se řídí filosofií, která se dost podstatně liší od skládání rockové nebo popové skladby. Mnohem blíže má k jazzu a jeho reinterpretacím klasických standartů, ovšem ta není instrumentální nýbrž čistě restrukturalizační. Tu umožnily a podstatně zjednodušily nové technologie. Skládání hotových fragmentů skladeb do nové kvality od té doby střídavě je a není považováno za krádež. Když s podobnou technikou začali za oceánem v UK hiphopem odkojení umělci (The KLF - alias Kopyright Liberation Front :) a později i taneční scéna vzešlá z rave, stalo se samplování něčím co bez uzardnění lze nazvat největším hudebním vynálezem od dob elektrické kytary. Pro čtenáře Lyotarda je samplovací ráj 80.let důkazem toho, že postmoderna už nastala. Jak se z pop music stává mocnější a mocnější mašina na peníze (tedy v době, kdy velké firmy získávají vládu nad hudebním průmyslem) objevují se první případy použití zákona o autorských právech na poli hudby. Album Justified Ancients Of Mu Mu (AKA The KLF) "What The Fuck Is Going On?", které je sestaveno ze samplů Abby, Beatles nebo Jamese Browna, musí být v roce 1987 staženo z obchodů a všechny výlisky zničeny. O pár let později nastoluje za oceánem právní precedens případ alba hiphopových legend De La Soul. Jejich "3 Feet High and Rising" obsahovalo kromě stovky dalších samplů i fragment skladby skupiny The Turtles, kteří je za to zažalovali. Rozhodnutí soudu proti DLS znamenalo přelom v dějinách hip hopu i hudby obecně. Od té doby musí být na oficiální nahrávce každý rozpoznatelný sampl "vyčištěn" - tj. musí být jeho použití povoleno vlastníkem autorských práv. Na několik let se dokonce hiphopové skupiny vrátily k živým kapelám jako na konci 70.let. Z clearingu samplů se stal poměrně dobrý byznys, ale pro někteřé pozapomenuté hudebníky i možnost k návratu na scénu. Z mohutného samplingu svých skladeb těžil v 90.letech třeba James Brown nebo staré funkové kapely. Na stranu druhou sampl v Eminemově skladbě "Stan" upozornil a zrodil slávu i pro současnou nejprodávanější britskou sólovou zpěvačku Dido. S mashup a možnostmi internetu se v prvních letech nového tisíciletí zrodila paralelní hudební kultura, která na nějaké autorské práva kašle. Kromě prokazatelného krácení zisku hudebním magnátům a už o něco hůře prokazatelného "zubožování" muzikantů, přinesl tak internet návrat do svobodných let před "3 Feet High And Rising". V budoucnu se dost možná stane, že paralelní hudební kultura "pirátů" tu oficiální spolkne. Už pár let to naznačuje několik dobře viditelných symptomů. "Grey Album" bylo vylisováno v nákladu 3 000 kusů (a ne tisíc, jak jsem psal na MS). Několik se asi dostalo do rukou novinářů, pár jich má hrstka newyorských DJů, několik jich koupili fanové v malých hiphopových obchůdkách v Bronxu a dost jich skoupili sběratelé nebo spekulanti, kteří ho budou za pár let za těžké prachy prodávat na ebay. Dovedu si ale představit, že "Grey Album" v mp3 už v tuto chvíli stáhlo nebo zkopírovalo několik set tisíc lidí. A možná i milion. Možná už ho mají dva miliony, což je stejný počet, který vlastní "The Black Album" a zhruba polovina, kteří vlastní bílé album The Beatles. Dovedu si představit situaci, že o této desce budou psát v Time nebo ve Financial Times a album, které mělo náklad jen tři tisíce kusů se stane slavnější než Jiggův originál a zapomenuté bílé album Beatles. Žádné mp3 album zatím nemělo podobnou propagaci. Dost možná, že "Grey Album" bude klíčovým momentem v historii hudby. Nepředíhejme ale. Všechno je zatím před námi.
A ještě jeden aspekt celé causy mi přijde přinejmenším zábavný. Celý ten humbuk by asi nevypukl, kdyby v něm nefigurovalo jméno The Beatles. "Urkapela" hudebního popu, nedotknutelná modla a nedostažitelný vzor - The Beatles - totiž nikdy samplováni nebyli. Myslím oficiálně. Důvod? Jejich katalog kdysi v dobách své největší slávy skoupil Michael Jackson a ten za celých dvacet+ let nevydal jediné povolení použít hudební fragment Fab Four. Vzpomínám si, že kdysi u něj škemrali Beastie Boys, Liam z Prodigy (potřeboval jednu skladbu pro mix Dirtchamber Session) a určitě by se našli i další, ale Jacko byl neoblomný. A zatímco Jamese Browna, Parliament, Sly&The Family Stone, Girogio Morodera a další znají mladší generace hlavně ze samplů, Beatles zůstali v kolektivní paměti takoví, jací byli ve své době. Nedotknutelní. To, že Dangermouse toto tabu zlomil, píchl do vosího hnízda pevných tradic. "The Grey Album" je samozřejmě důkazem, že veškeré předsudky proti samplování Beatles jsou zbytečné, ale dovedu si představit, že zarytým nostalgikům může Jigga řádící na Lennových riffech dost vadit. Jenže tohle je prostě hudební vývoj. Pokud podporujete "The Grey Album", hoďte se v úterý do šeda. Tedy svoje stránky, myslím.
Žádné komentáře:
Okomentovat