Vznik žánru jménem microhouse je krásným příkladem toho, jak vznikají hudební proudy. V roce 2001 napsal do The Wire DJ Philip Sherburne článek o německých producentech, kteří spojují prvky minimalistického techna a objemných (syntezátorových) ploch deep house a click'n beepovými podivnostmi. Názvu, který scéně dal (tedy microhouse) se chytli ostatní a začali ho používat. Ačkoliv scéna se od té doby posunula jak hudebně (směrem k nekompromisnosti techna) jak geograficky (Finsko se zdá být v tomto ohledu nejúrodnější zemí posledních let), její jméno zůstalo. Loni, zdá se, zažila asi nejlepší rok. A to i přesto, že největší houseový vizionář současnosti (Mathew) Herbert vydal pod svým jménem pseudoswingové (!!!) album "Goodbye Swingtime", které ukazuje jak se dá dělat klasická hudba s novátorskými přístupy. Herberta (jeho "Bodily Functions" je masterworkem žánru stejně jako Isoléeho "Rest") nahradili obstojně jiní.
Přiznám že sílu microhouse jsem naplno pochopil až po poslechu singlu "Easy Lee" Ricarda Villalobose (narodil se v Chille, vyrůstal v Německu). Sice jsem znal už Farben, Herberta i Akufen, ale teprve tady mi svitlo. Je to přesně ten track, u kterého ani desetiminutová stopáž nestačí - maximálně hypnoticky efektivní, stejně funky jako je temný a chladný (přísahám!). Villalobos je geniální v hraní si s paranoidními náladami, dovedu si představit, že jeho zdeformovaný hlas ve zmíněné skladbě přifetované tanečníky na danceflooru děsí echem budoucího ranního motáka a stavu drogové kocoviny. Žádná oslava sexuálních radovánek, žádné vzývání spirituálních sil nebo psychotropních bohů. Kraftwerk spíš než Shamen, Welsh spíš než fucking McKenna nebo fucking Leary.
Nebudu dělat chytrého, vždyť rovné beaty nejsou moc moje parketa a odkážu zájemce na encyklopedické heslo v Jahsonic a podrobný článek ve Village Voice. A ještě doporučím Luomovo "The Present Lover" a "Salmiakki" Sami Koivikka.
Žádné komentáře:
Okomentovat