pátek, září 03, 2004

Mr. Dynamite Special

Zítra je v Praze James Brown a já mám nutkání něco o tomto koncertě napsat. Přirozeně se těším na žijící legendu soulu a funku, chlapíka, který rozhodně patří mezi největší osobnosti historie populární hudby minulého století. Přiznám se ale bez mučení, že vůbec netuším, co Brown může ve svém věku předvést. Několik lidí už mi dokonce řeklo, že vůbec nevěří, že Brown ještě bude zpívat. Hardest workin man in shobizz se narodil 3.5.1933 a letos mu tedy bylo 71 let. Požehnaný věk, ve kterém těžko bude po podiu křepčit jako když mu bylo třicet. Dočkáme se pravděpodobně podobné show, kterou předvádí jeho souputníci Maceo Parker nebo George Clinton. Velký funkový band (ve kterém hraje i Brownův syn) s několika zpěváky prostě čas od času uvede za mikrofonem i Mr. Dynamite (prý občas hraje i na klávesy). Funkové pecky budou pravděpodobně střídat soulové balady, ostatně obojího má Brown na skladě na dvacet takových koncertů. Většina Brownových koncertů z poslední doby netrvá déle než hodinu, možná i proto před ním zahrají hned dvě předkapely. Guločar i Žáha rozhodně mají potenciál, aby publikum pořádně zahřály. Sakra, čím víc o tom píšu, tím víc se na to těším.

Brown je hlavně singlový umělec a jeho neslavnějším albem je - paradoxně koncertní záznam ze slavného klubu Apollo "Live at the Apollo" z roku 1962. Nedá se tvrdit, že by byl v dějinách populární hudby přehlíženou postavou, každopádně nelze říci, že by byl nějak přeceňován. Fráze jako "klíčová postava v dějinách černošské hudby" zní klišovitě, ale je pravdivá. S oblibou říkám, že na Brownových zádech leží polovina současné hudby...a to ta lepší polovina. Rhythm and blues a soul by nebylo bez Browna, o funku samozřejmě ani nemluvím. Brown patří i mezi první "rappery", jeho extatické výstupy zrovnoprávnily gospel a pop, důraz na rytmus vypustil džina taneční hudby (od disco music až po two step garage), rytmické postupy v jeho písních sloužily jako podklad pro první hiphopové tracky, později si s nimi hráli jungleoví a drum'nbassoví producenti. Raveová patička LA Style sice křičela "James Brown Is Dead", a ačkoliv Brown na naplnění tohoto hesla sám na začátku 90.let dost tvrdě pracoval, pravda to nebyla. Posledních několik let se sice o Brownovi píše hlavě v souvislosti se soudními procesy, které se s ním táhnou od černých 80.let, ale i když už dvacet let neměl hitový singl, pořád je to žijící legenda, která se narozdíl od jiných podobných (Rolling Stones, Pink Floyd) nikdy totálně neztrapnila (dobře, možná v době, kdy zkoušel disco, ale i to zvládal docela s grácií).

Ve své osobní diskografii mám asi dvacet Brownových desek, velká většina z nich jsou výběry. Ze studiových alb dám ruku do ohně kromě nezpochybnitelné klasiky "Live At The Apollo", i soundtracku k "Black Ceasar" (i když Hayesův "Shaft" i Mayfieldova "Superfly" ze stejné doby je podstatně lepší) nebo přelomové funkové desce "Papa's Got A Brand New Bag". Nejradši ale stejně mám výběry "The Big Payback", "Funky President" a nebo "Grandmaster Of Funk" a když mám náladu na Browna, pustím si je. Pokud někoho Brown zajímá, možná by si mohl zkusit sehnat i jeho autorizovanou autobiografii (JB, Bruce Trucker - JB - The Godfather Of Soul - Sidgwick&Jackson Ltd, London 1987). Není to sice tak explozivní čtení jako podobné vzpomínání Milese Davise a někdy je vidět, jak si Brown minulost maličko převrací, ale dozvíte se tam spoustu věcí o jeho životě.

Moc jsem se těšil na osobní rozhovor s Brownem, bohužel nevyšel. Pokusil jsem se přes pořadatele alespoň o emailový, ale ani na ten mi zatím James neodpověděl. Jestli je na téhle zeměkouli někdo, kvůli komu bych do noci čekal před východem z T-Mobile arény, pak je to rozhodně právě Brown. Make it funky, man...

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

heh, cetl jsi rozhovor v Reflexu? Nechci Ti kazit teseni, ale myslim, ze by ses na nej stejne nedockal :)
a.