středa, října 20, 2004

Jacques Derrida R.I.P.

Derrida dodekonstruoval, dopsal svůj text života a navždy pro nás zůstane jen pouhou stopou. 8.října zemřel nejdůležitější myslitel konce 20.století. Má to snad něco společného s hudbou? Asi ne, ale Derrida je pro mě klíčovým filosofem, jeho pojetí filosofie jako svého druhu literární kritiky dočista změnilo můj pohled na dějiny kultury a zaslouží si, abych si na něj vzpomněl. Neřekl bych, že nějak ovlivnil to, jak poslouchám hudbu, spíše to, jak se o hudbě píše, ale i to velmi vzdáleně. Pokud vím, tak Derrida se o pop music zmiňuje jen velmi okrajově a ačkoliv se jedna z jeho přednášek jmenuje "Odysseův gramofón". Nečekejte žádné turntablistické triky (ačkoliv to je dekonstrukce v praxi), spíše meditaci nad posledním slůvkem Joyceova Odyssea. Existují sice aplikace dekonstrukce na hudbu (zde interaktitvní dizertační práce Cobussena , ale jsou značně vratké. Derrida je dnes v Evropě podstatně méně populární než třeba Deleuze a Guattari, kteří na "negativním" Derridovi postavili "pozitivní" kulturní teorii. D&G jsou klíčoví myslitelé třeba pro Simona Reynoldse a na berlínský label Mille Plateaux si nejen půjčil jméno z jejich nejslavnější knihy, ale věnovali Deleuzemu celou kompilaci abstraktního techna "In The Memory Of GD: Folds & Rhizomes ".

Žádný label se po Derridovi nejmenuje (počítat se dá snad jen britský Deconstrucion)
a písní, které zmiňují Derridu je pramálo. Jedna, přímo nazvaná "Jacques Derrida" je k nalezení na albu "Songs to Remember" welšské neo-wave kapely Scritti Politti. Jejich šéf Green Gartside o Derridovi kázal ještě v době, kdy jeho popularita byla v plenkách. Píseň si můžete poslechnout zde, v textu je něco jako "I'm in love with a Jacques Derrida. Read a page and I know I need to Take apart my baby's heart. I'm in love".
Derridovi svoje rok staré album věnoval japonský skladatel Riuychi Sakamoto, při bližším zjistění zjistíme, že jde o soundtrack k americkému dokumentárnímu filmu stejného jména o JD.

V době, kdy jsem hltal "Gramatologii" (tedy spíš v angličtině "Of Grammatology", v češtině to nevyšlo) nebo "Psaní a difference" jsem si s ním spojoval hlavně avantgardní breakbeatovou scénu (Aphex Twin, Squarepusher, etc.) ale vlastně ani nevím proč. Možná protože mi rytmická smršť připomínala Derridovo myšlenkové bombardování, od počátku jednoznačně neuchopitelné a nebezpečné. Podobně jako Aphex Twin se dokázal Derrida opájet myšlenkovým ambientem a ve chvíli udeřit. K Derridovi se hodí i "elektrický" Miles Davis desek jako "Bitches Brew", "Pangaea", "Agharta" nebo "On The Corner". Poslech těchto desek je stejně spletitý a "obtížný" jako Derridovy texty a přitom podobně osvobozující v okamžicích, kdy konečně začne všechno zapadat do sebe. Způsob jakým Derrida psal mi navíc připadne velmi podobný Davisovu hře na trupku. Je to tvorba, která vypadá víceméně jako mimochodná, přesto je ale geniální.

Derrida je jedním z nejdůležitějších a také nejnenáviděnějších filosofů. Jeho haterz si s jeho smrtí asi příliš neodpočinou, na to zanechal příliš velkou šlápotu v dějinách filosofie. Kdybych měl jednou větou shrnout dopad, který měl Derrida na mě, tak by to asi bylo takto: "Naučil mě myslet jinak."

Žádné komentáře: