Nu-Rave WTF

The Klaxons prosákli, jedno z nejočekávanějších alb, well, posledního měsíce, nakonec není tak dobré, jak se čekalo (výborné singly, zbytek vesměs vata), nicméně působí jako katalyzátor debaty kolem nu-rave (připomínám, maličko absurdní nálepka, kterou NME dalo kytarovým kapelám, které se hlásí k odkazu rave/acid house. Každý, kdo rave ve své době zažil asi tuší, že ta analogie je dost směšná, navíc i sami Klaxons, přiznávají, že to byl původně celé jen vtip. Ten si ale pak žil svým vlastním životem. Simon Reynolds (alias hudební publicista, kterého Karl cituje nejčastěji a jehož knihy mu plní knihovnu) na svém blogu otevírá téma *hauntology* (listopadový Wire), duchů, kteří obchází historii (nejen hudby) a spojuje ho s horečkou kolem nu-rave. To je podle něho finální testament taneční scény, když i její duch ovládl úhlavní nepřítel - kytarová hudba. "For this is the Enemy (or should i say NME) hijacking our memories, the hegemonic indie-rock culture despoiling our myth for its own ends."¨
Proč to celé píšu. Přemýšlím jestli o Klaxons a nu*rave napsat velký článek, když už o tom psali The New York Times. Je to ovšem spíše meta-téma, jak hudební tisk objevuje věci, které neexistují. (Nebyl jsem ze stejného obviněn já po článku o metalu v předposledním HIS?). Váhám, na stranu ano možná převáží fakt, že deska se jmenuje podle mé oblíbené sbírky povídek J.G. Ballarda a obsahuje píseň Gravity Rainbow, pro změnu podle románu T.Pynchona, dalšího oblíbence. (Měl by prý konečně vyjít i česky) Říkejte tomu: Bluf trap!