sobota, října 30, 2010

ARCHIV: Válka proti hipsterům - zápisník A2 (březen 2008)




Je vám mezi 20 a 30 lety? Sledujete nejnovější hudební trendy? Chodíte na koncerty kapel, které vaši kamarádi neznají? A kapely, které vaši kamarádi znají, pro změnu zcela ignorujete? Jste ještě k tomu posedlí módou a kluby měníte podle toho, který zrovna letí? Diagnóza je jasná: jste hipster! Žádný strach, dá se to léčit. Je ale jen na vás, jestli se nákazy chcete zbavit nebo ne. O její škodlivosti či prospěšnosti pro hudbu se právě vede debata.

Slovo hipster má v češtině vcelku přesný ekvivalent – trendař. V angličtině má ale bohatou historii. Hipster byl ve třicátých letech bělošský fanoušek progresivních podob jazzu, který se snažil napodobit způsob oblékání, mluvy či celkový životní styl svých hrdinů. Po celý zbytek 20. století se slovo stalo synonymem příznivců alternativní kultury, zároveň v sobě ale obsahovalo trochu pohrdavý nádech, který zní i z jeho českého překladu. Ten evokuje nestálost, přelétavost a podléhání módním vlnám podle hesla kam vítr, tam plášť.

Zatímco v devadesátých letech se trendy v populární kultuře šířily díky MTV, v naší době nabralo střídání mód a vkusů závratnou rychlost díky internetu. Hudební bloggeři či trendařská média typu Pitchfork jsou schopní stvořit humbuk kolem nového hudebního stylu či talentované kapely během několika málo dní. Obyčejně stačí dvě či tři skladby ve formátu MP3, pár fotek a přízeň několika klíčových tastemakerů a z neznámé kapely je přes noc hvězda. Alespoň na internetu, dopad takového statutu v reálném světě je trochu pochybný. O to více, že sotva se hipsterské hvězdy dostanou k natočení debutové desky, už nikoho nezajímají. Jejich pozici totiž dávno zaujal jiný objev.

Na vlastní kůži to nedávno zažila kapela The Black Kids. Vloni na podzim časopisy NME nebo Vice a stovky bloggerů nadšeně aplaudovaly jejich demonahrávce Wizard of Ahhhs. Když však „největší naděje indie rocku“ vydala letos v červenci dlouhohrající album Partie Traumatic, novináři ho přijali velmi vlažně. Pitchfork, který kapelu všemožně podporoval, desku dokonce ohodnotil podprůměrnými 3,3/10 a místo recenze zveřejnil pouze obrázek dvou roztomilých šťěnátek a nápisem: „Omlouváme se.“ Kapela z Floridy nemusí věšet hlavu. Nejsou první ani poslední, kdo se stal obětí přelétavého vkusu hudebních hipsterů. Ti už z principu své existence musí popírat svůj včerejší vkus.

Populární kultura funguje na principu (či alespoň vytváření zdání) inovací a jejím primárním motorem je oidipovský odpor proti statu quo předchozí generace. Rychlost, kterou při střídání kulturních modelů nabrali hipsteři, už ale nemá nic společného s vymezováním se proti generaci rodičů. Z generačního střídání se stal nikdy nekončící proud redefinování svého statutu výjimečnosti. Je to vina kulturního průmyslu, který musí zas a znovu hledat způsoby, jak prodávat zdání autenticity? Anebo těch, kteří mu nepřestávají věřit? „Jsme ztracená generace, která se zoufale snaží chytit něčeho, co je skutečné, ale zároveň se bojí to přijmout za své. Je to dědictví pokrytectví těch před námi, kteří kdysi zpívali písně rebelie a teď nám je prodávají,“ konstatuje hořce Douglas Haddow v článku Trendaři: Slepá ulička západní civilizace z antikonzumerského časopisu Adbusters.

Trochu jinou diagnózu sepsal v článku Proč musí hipsteři zemřít Christian Lorentzen z Time Out New York: „Trendaři v jejich současné nesmrtelné inkarnaci jsou lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou lepší než zbytek Ameriky. Jsou však nakaženi -ismem, z něhož sociologové ve 20. století učinili symbol pohrdání – narcisismem.“ Zdá se, že z trendařů se stali viníci všech neduhů, které provázejí současnou populární hudbu. Můžou prý za povrchnost, neboť nutí hudebníky zaujmout masy v co nejkratším čase. Jsou také zodpovědní za resuscitaci hudebních stylů, které předchozí generace označily za nedůstojné zájmu. Jejich na oko ironická rebelie špatného vkusu jim dovoluje poslouchat italské disco osmdesátých let, nosit heavymetalová trička a diskutovat na blozích o popových celebritách. A z hodnocení „tahle deska je výborná“ udělali soud s omezenou dobou trvanlivosti.

Hipsteři samozřejmě vracejí úder. „Zajímáme se o nové věci, protože se prostě zajímáme o nové věci. Pomáháme podněcovat kreativitu,“ brání se autor blogu Down by the Hipster. Upozorňuje také, že trendaři se odmítají podřizovat fetiši pravého fanouškovství, jež umožňuje hudebním dinosaurům (a jejich vydavatelům) prodávat masám průměrné desky ještě dlouho poté, co dosáhnou svého kreativního vrcholu. Co je vlastně lepší? Mít omezený, konzervativní vkus, nebo být cool a povrchní? Debata samozřejmě nemá žádný konečný výsledek. Jisté je jen to, že hipsteři a jejich konzervativní nepřátelé nemohou existovat jeden bez druhého. Vždyť proti komu by se jinak mohli vymezovat?

1 komentář:

Minerva and Shostakovich řekl(a)...

Ako sa stať hipster. Ako zbaliť hipster. Päťbodové návody na získanie uznanlivého pohľadu. Myslia si, že opúšťajú vo svojej "jedinečnosti" stádo a pritom ho zakladajú samí... Vo svojich statusoch s hrdosťou kričia: "Som HIPSTER!", lebo to kdesi započuli a rýchlo sa našli. Nový trend. Falošní "intelektuáli, fanatici, znalci, vintage milovníci,...", zmiešaní v nepoživateľné sústo. To sú tí, čo sa dnes nasilu s radosťou označujú hips... (Minerva)