Londýnskou veřejnou dopravu obchází strašidlo. Britové mu říkají sodcasting, ale žádný strach, nejde o nakažlivou nemoc. Tento neologismus popisuje zálibu teenagerů dopřávat si pěkně nahlas v plném vagonu metra nebo v autobusu oblíbenou hudbu z reproduktorů mobilních telefonů. Britská média se v posledních měsících hemží zprávami o naštvaných pasažérech metra, kteří tvrdohlavé teenagery jednoduše na stanici násilím vyhodili z vagonu, případně je nechali odvést přivolanou policií. Rozhořčené stížnosti na sodcastery přidělávají vrásky šéfům metra. Na druhé straně tento čerstvý popkulturní fenomén baví internetové blogery, kteří se dohadují, jestli sodcasting náhodou není něčím více než jen projevem nevychovanosti a hulvátství mladé generace.
Tak třeba publicista Owen Hatherley z jižního Londýna se na svém blogu Sit down man, you’re a bloody tragedy (nastybrutalistandshort.blogspot.com) pokusil o částečnou obranu všeobecně odsuzovaných sodcasterů. „Není to náhodou pokus – který samozřejmě nemůže vyjít –, abychom se znovu naučili poslouchat hudbu na veřejnosti?” Tento fenomén by podle něj mohl ukončit dominanci atomizované recepce hudby ve veřejném prostoru, jež začala v osmdesátých letech s walkmany. Sodcasting je akt rezistence proti teroru všudypřítomného dopravního hluku a bezpohlavního hudebního pozadí v supermarketech nebo v čekárnách. Hudba, kterou mladí hrají ze svých mobilů, je alespoň součást živé kultury, a ne vnucená marketingovými tabulkami. Nakonec, pokud pojímáme populární kulturu ve shodě s italským politikem Antoniem Gramscim jako kolbiště, v němž se jedna kulturní forma snaží narušit dominanci jiné, pak hip hop, grime anebo nový styl bassline garage hřmící z titěrných reproduktorů znamená sympatické narušení kulturního stereotypu. Dobře, ale zkuste to vysvětlit pohoršeným babičkám v londýnském autobuse.
Už překlad termínu sodcasting naznačuje, co si většina Britů o teenagerech v metru myslí. Vznikl totiž spojením slova broadcasting (= vysílání) a hanlivého slangového sod (= idiot). V papírových příručkách ho ale asi ještě pár měsíců nenajdete, podobné výrazy zatím zaznamenávají jen flexibilní internetové slovníky. Mým oblíbeným je Urban Dictionary (www.urbandictionary.com), jehož uživatelé (a zároveň i tvůrci) zachycují fascinující proměny jazyka a doslova drží prst na tempu doby. Mezi novými termíny se to jen hemží aktuálními fenomény, ať už jsou spojené s probíhajícími americkými primárkami (obamania, Billary), komunitním portálem číslo jedna (facebook whore, facebookaholic) nebo populární kulturou (post-Potter depression).
Nemálo nových slov souvisí také s opakem sodcastingu – tedy posloucháním hudby do sluchátek. Pro tuto činnost, která mladou generaci poctivě zaměstnává i na několik hodin denně, se vžil termín ipoding, který slouží jako výchozí bod dalších variací. Tak třeba bipodding je poslouchání MP3 přehrávače ve dvojici, přičemž každý z páru má v uchu jeden sluchátkový špuntík. S nadměrným posloucháním hudby ve sluchátkách souvisí online slovníkem popsaný tzv. headphone syndrom. Teenageři, kteří mají sluchátka svého přehrávače permanentně nasazená, musí při mluvení zvyšovat hlas, aby překřičeli hudbu, která jim zní v uších. Rychle si na to zvyknou a místo běžné hlasitosti křičí i v situacích, kdy to není potřeba.
Nová slova jsou důkazem, že kulturní praktiky se generaci od generace mění. Zatímco dnešní třicátníci ještě svým prvním láskám nahrávali oblíbené písně na magnetofonové kazety a dvacetiletí kdysi vypalovali cédéčka, dnešní mladá generace sestavuje výběry z lásky na internetových stránkách, z nichž se dá v počítači přehrávat (streamovat) hudba. Donedávna neměl tento fenomén jméno, a tudíž vlastně neexistoval. Teď už je všechno jinak. Teenageři mu začali říkat podle internetové stránky muxtape.com, která umožňuje sestavování výběrů z otevřené databáze písní ve formátu MP3. Muxtape si sestavíte a odkaz na něj pak už jen stačí odeslat svému vyvolenému či vyvolené a čekat na reakci. Je pravda, že internetové muxtapes balancují na hranici dodržování autorských práv, a až toto číslo A2 vyjde, už možná nebudou existovat. Ale přijdou jiné. Vždyť písňové výběry pro zamilované jsou přece nesmrtelné, stejně jako touha teenagerů hrát nahlas svoji hudbu.
Žádné komentáře:
Okomentovat