Kevin Martin alias The Bug se v exkluzivním rozhovoru rozpovídal o tom jaký má vztah k Londýnu, filmové hudbě nebo dubstepové scéně.
Vloni jsi vydal skvěle přijaté album London Zoo. Nahrávka zní velmi apokalypticky, byl to záměr?
Neměl jsem v plánu, aby to byla temná deska. Chtěl jsem, aby na ní bylo něco temného a zároveň krásného. Rozhodně jsem ji ale natáčel tak, aby byla intenzivní. Je plná extrémů, krásy i napětí. Má zachycovat život v Londýně, kde posledních patnáct let bydlím. To město tě bez skrupulí umučí, pokud nemáš na to využít všeho, co nabízí. Je to skvělé město, které je zároveň neuvěřitelně na hovno.
Nepřemýšlel jsi nad tím, že by ses odstěhoval?
Nikdy předtím mě to nenapadlo, teprve vloni jsem o tom začal intenzivně přemýšlet. Londýn je zatraceně drahé město. Abys mohl platit účty za bydlení, musíš mít normální práci. Nikdy jsem nedělal hudbu, se kterou bych vydělával spousty peněz. Hudbu jsem vždycky dělal proto, abych úplně nezešílel.
Londýnskému klubovému undergroundu v posledních letech vévodí dubstep. Jaký je tvůj vztah k této scéně, s níž tě mnozí spojují?
Vždycky jsem dělal hudbu nezávisle na scénách nebo žánrech. Vydával jsem pod jménem The Bug předtím než vůbec někdo začal používat slovo dubstep. Jsem ale rád, že dubstepoví fanoušci si moji hudbu oblíbili a určitě mi to pomohlo. Když jsem vloni koncertoval po Evropě, uvědomil jsem si jak moc se dubstep chytl. Někteří lidé možná čekali taneční hudbu jakou dělá třeba Skream, ale mě vůbec nevadí trochu posluchače šokovat nebo provokovat.
V posledních měsících se zdá, že dubstep trochu ztrácí na síle a do popředí se derou konkurenční žánry jako bassline nebo funky house. Jak ty vidíš celou situaci?
Dubstep je v Londýně pořád hodně velký. Bassline a funky house jsou klubové fenomény spíše na severu Anglie. Nicméně dubstep je poslední dobou pěkně nudný. Stalo se mu to stejné co třeba drum'n'bassu. Zvuk se zploštěl, evoluce se neutralizovala a stal se z toho produkt pro sedmnáctileté kluky, kteří si vezmou piluli a jdou si zatrsat do klubu. Dubstep se stal se obětí vlastního úspěchu. Scéna nabrala spoustu fanoušků, kteří chtějí pořád stejnou hudbu a producenti jim ji ochotně dávají. Tohle se ale nakonec stane každé scéně, stalo se to hip hopu i punku a tak dále.
The Bug není zdaleka tvůj první projekt. Předtím jsi působil v Ice, GOD nebo Techno Animal. Jaká je souvislost mezi tvojí současnou tvorbou a tím, co jsi dělal dříve?
Pořád je v tom ta samá intenzita, obří grooves a psychedelický, vyšinutý hluk. Pořád jsem to já. Vyberu si nějaký styl, vypustím z něho blbosti, které se mi nelíbí a pojmu ho po svém. To co jsem udělal jako The Bug dancehallu jsem předtím provedl hip hopu s Techno Animal a jazzu a noise jako GOD. Pořád chci dělat hudbu, kterou nedělá nikdo jiný. To mě žene kupředu.
S poslední deskou jsi, zdá se, oslovil širší posluchačstvo. Jak se stavíš k takovému úspěchu?
Když jsem byl v GOD a Techno Animal, hráli jsme spoustu festivalů experimentální hudby. Všichni diváci vypadali a chovali se úplně stejně. Je to taková monokultura mužů bílé pleti v černých tričkách. Podle mě nemá cenu být experimentální jen proto, abys byl experimentální. Mnohem zajímavější jsou podle mě projekty jako Public Enemy, které spojily experimentální produkci a provokativní texty s funky beatem. Většina podobných věcí přichází z černé hudby, která má apetit míchat radikální věci s něčím, co zní sexy. Přitahují mě věci, které spojují tělo a mysl.
Tvoje koncerty jsou velmi intenzivní, je to v tom záměr?
Určitě. Snažím se, aby moje hudba byla maximálně fyzická. Když chci slyšet ambient, jdu do galerie, ale živý koncert má být všepohlcující zážitek. Nechci, aby si na mém koncertě lidi povídali.
Je za tím nějaký konkrétní koncertní zážitek z tvého mládí?
Obrovský vliv na mě mělo setkání s reggae sound systémy, které jsem viděl po přestěhování do Londýna. Dostala mě intenzita, tělesnost a dezorientace, jež přináší maximální frekvence. Podobný zážitek jsem měl, když jsem poprvé uviděl Swans. Přivezli si vlastní reproduktory, což mě naučilo, že aparatura soundsystému je samostatný nástroj. V té době jsem se rozhodl přestat hrát s kapelami. Na rockových koncertech lidi nevnímají hudbu, jen koukají na kapelu. Všechno je to jen takové divadlo, předstírání nějaké aktivity. Já chci jen čistý zvuk, který má schopnost ovlivnit tvůj mozek.
Tvoje hudba ale stejně dobře funguje i na sluchátkách.
Ano, chtěl jsem se vyhnout chybě dubstepových producentů, kteří dělají hudbu tak, aby zněla dobře především v klubu. Pocházím z chudé rodiny a nikdy jsme doma neměli dobrou reprosoustavu a musel jsem hudbu poslouchat ze sluchátek. Hodně jsem sjížděl post-punkové desky jako třeba Public Image Limited a rád jsem se ztrácel v hudbě. Nicméně s The Bug mi nejde o únikovost, chci reflektovat skutečný svět.
Přesto ji v polovině devadesátých letech sestavil kompilace Isolationism a Jazz Satellites pro ambientní sérii labelu Virgin jako. Jak to s tím souviselo?
Tehdy to byla zajímavá doba. Najednou se objevila spousta muzikantů, kteří chtěli hudbu, která by nebyla postavená na klasických písňových strukturách nebo dynamice kapel. Spousta lidí si začala uvědomovat, že rock se proměnil v divadlo a přitom tu byly obrovské možnosti, jak pracovat se zvukem. Pro mě osobně to byla doba, kdy jsem se zamiloval do studio. Je to magický prostor, kde můžeš transformovat věci které zní v tvé hlavě. Studio má nekonečné možnosti.
Tvoje první album jako The Bug Taping The Conversation je ovlivněné Coppolovým filem The Conversation. Jaký je tvůj vztah k vizuální podobě hudby?
Televize vymývala konstantně mozek každému, kdo v posledních padesáti letech vyrostl na severní polokouli. To smyslové přetížení a spojitost obrazu a zvuku se muselo na naší kultuře nutně podepsat a já sám jsem produkt tohoto prostředí. Dobrá hudba by měla být vizuální, vzbuzovat něco v tvé hlavě.
Videoklip k Poison Darts působí trochu jako vizuální podoba tvé filosofie. Je to tak?
Po pravdě jsem nebyl s klipem moc spokojený. Přišlo mi, že vzali moje myšlenky a rozmělnili je tak, aby se to mohlo vysílat na MTV. Klip není špatný, ale já jsem chtěl intenzivnější video.
Jaké další projekty chystáš do budoucnosti?
Teď pracuju hlavně na dubové verzi poslední desky. Bude se jmenovat London Zoo in Dub, ale budou tam i věci ze starších desek. Pouštím se do toho s Adrianem Sherwoodem z On-U-Sound a něco jsem nahrál i s Markem Stewartem. K některým skladbám jsme přidali nové vokály, hlavním nástrojem jsou ale zvukové nahrávky, které sbírám po Londýně. Chodím po městě a nahrávám vlaky v metru, policejní sirény nebo zvuky ulice. Možná z toho vzniknout i nápady na další album The Bug, které bych chtěl nahrávat na Jamajce. Také jsem dokončil album King Midas Sound s vokály Rogera Robinsona. Deska vyjde na Hyperdub.
INFOBOX
Kdo je Kevin Martin alias The Bug
Hudebník Kevin Martin má za sebou dlouhou kariéru na scéně experimentální hudby. V devadesátých letech vytvořil s Justinem Broadrickem (Jesu, Napalm Death) projekty Ice, Techno Animal nebo God. S poslední jmenovanou skupinou hrál i saxofonista John Zorn. Od roku 1997 se věnuje extrémní podobě dancehallu a dubu pod hlavičkou The Bug. Jeho třetí album London Zoo získalo celou řadu ocenění, včetně nejlepší desky roku podle časopisu The Wire.
Žádné komentáře:
Okomentovat