Když se občas některému svému známému svěřím, že mám rád jazz, štítivě se odtáhne a přemýšlí, jak by se mne nejraději zbavil. Když to neudělá hned, možná časem zjistím, že jsem byl svědkem tradičního nedorozumění. Jazz totiž opravdu není ta pekelně nudná hudba, kterou poslouchají lidé, kteří si dávají záležet na tom, co poslouchají, spíše než na poslechu samotném, jazz není to, co se hraje v luxusních barech nebo to, v čem se rozplývají teenageři, když je opustí jejich milovaný. Jazz, jak se dnes rozumí, je mrtvá, ve formaldehydu naložená hudba, kterou drží při životě jedna zvláštní sorta lidí, kteří chtějí hudbou "vybavovat svůj dům jako nábytek". A přesně pro ty je Norah Jones a její poslední deska. Nečekaný úspěch jejího poměrně slušného prvního alba se dá přičíst kupě různých věcí (od šoku ze 11/9 přes malou konkurenci v roce 2001, zajímavý životní příběh až k dokonalé náhodě), teď je tu však její dvojka "Feels Like Home", pro kterou je úspěch věcí prestiže posluchačů jazzu. Jde o nebetyčně nudné album, zatížené nepřekonatelnou sentimentalitou, kterou navíc táhne k zemi jakýsi nepochopitelný návrat k řepácké country. Přiznám se, že při druhém poslechu jsem náhle začal přemýšlet o světě, ve kterém se tato deska bude prodávat po milionech a následně i o sebevraždě. Bohužel Norah není sama. Británii v současnosti sužuje vlna vokálního jazzu (Katie Melua vede žebříček, další jsou v závěsu), na Ameriku patrně ještě čeká a u nás patrně marketingoví specialisté také nenechají nic náhodě. Někteří kritici se chtějí zalíbit masám a novou desku slečny Jonesové vynáší do nebe, Guardian to rozhodně nedělá a velmi moudře pojmenovává symptomy hniloby této desky.
Abych se ještě vrátil k začátku tohoto postu a vysvětlil co, je pro mne jazz. Jazz je hudba s ohněm v srdci, revoluční, bořitelská, jejíž jméno vzniklo z černošského slangového slova "šukat". Hudba, která je špinavá, výbušná, náladová, přemýšlivá a která mění svého posluchače. Tedy taková, jaká byla v podání Milese Davise, Coltranea, Monka, nebo jak ji dnes představují Mathew Shipp nebo Cinematic Orchestra. Ano, jaksi odmítám přijmout, že jazz už je definitivně mrtev. Mimochodem, existují i teorie, že jazz jako hudební postup se prostě jen převtěluje do každého dalšího hudebního stylu, který hledá nové cesty. A tak je pořád živý. Desky jako "Feels Like Home" prostě nejsou jazz, je to hudba pro lidi, kteří se bojí opravdové hudby.
Žádné komentáře:
Okomentovat