Nanoru a jeho smrt(i)

Při nedělním obědě u rodičů vždycky probrowsuju MF Dnes za celý týden a co jsem tentokrát nenašel v sobotním vydání článek Revoluce už není to co bývala Michala Nanoru o konci hudby a jejího průmyslu. Redaktor Živlu (dobré živobytí, když Živel vychází stylem - jedno číslo za dva roky) snáší různé důvody, proč si myslí, že hudba jako taková (a nejen její průmysl) je mrtvá. Trochu nesourodé myšlenky elegantně rozhazuje do krátkých kapitol, kde vyjmenovává různé smrti hudby - od smrti českého metalu (respektive jeho kutilského ducha "Český fanoušek může vypadat jako Iron Maiden, stačí když zajde do obchodu), smrti hudební revoluce (všechno se opakuje :opěvování White Stripes jsou jen recyklovaní ranní Rolling Stones, mashup už tu byl v hiphopu 80.let - na pomoc přispěchá domácí hiphopový veterán - publicista Rodrigez "já to dělal taky") až ke smrti klasické distribuce (není to snad zároveň počátek něčeho nového?). Necháme stranou několik maličkých omylů (Darkness jako garážová kapela???, "bílé album" The Beatles je přeci "bílé dvojalbum") a klasický (i když pro MF trochu umírněný) Nanorův styl, na který James Brown řekl: "talkin laud but sayin nothin", a dovolím si nesouhlasit s trochu pesimistickým tónem celému článku. Jistě, decentralizace a detotalizace, které jsme svědky v kultuře posledních let znemožňuje velké kulturní revoluce a totální zlomy, ale řekl bych že to je spíše pozitivní změna než něco, nad čím bychom měli plakat. Malé revoluce se dějí a jejich nemasovost je jejich kouzlem, spíše než vadou. Hudba neumřela, hudba se pořád děje. Těžko ji může něco nebo někdo zastavit, klást překážky ano, dusit ji konzervativismem ano, ale zabít nikdy. Dost možná, že celý článek má být o smrti našeho předního hudebního textotepce Nanorua osobně. Když vám totiž připadne, že všechno kolem vás je mrtvé, je to pravděpodobně tím, že jste mrtvý vy sám. Osobně se bojím chvíle, kdy se častěji místo do budoucnosti začnu dívat do minulosti a dobře vím, že ta chvíle přijde. Pak je asi lepší přestat psát, koupit si houpací křeslo a teplou deku.

Teď nevím, jestli jsem o tom už psal, ale nedávno se do Nanorua v ZionMagu opřel Dezorz. Pod jeho názory se můžu s klidem podepsat. Nanoru sice píše moc zábavně a pekně, ale jaksi to přestává být hudební žurnalistika a začíná to být fejetonování. Pokud vím, tak na dobře rozehraný novinářský beef nijan neragoval. Škoda.