Buzz single: Dynamite MC - Ride

James Brown se nemusí stydět. Jeho stařičký nick Mr. Dynamite po něm převzali jednak nadějná R&B pěvule Miss D. a také jungelový MC Dynamite. Zatímco první za svůj debut sklidila Mercury Award, ten druhý byl zatím ve stínu svých DJských a producentských kolegů ze slavného britolského dnb labelu Full Cycle Roni Size, Die nebo Suva. Dynamite byl členem Reprazent a na proslavné jedničce "New Forms" shodil několik rýmů a dle mého byl hlavním hrdinou na pozapomenuté "In The Mode". (Vzpomínáte na sampalnický punk jungle "Who Told You"? Já jo!) Čekal jsem, že Dynamite půjde rychle svojí vlastní cestou, ale nestalo se tak až do dnešních dnů. Moc se mi zalíbil na white labelu Zincových "People4" a povedl se i joint s Origin Unknown "Hotness". Jistý buzz zapůsobilo, že Dynamite track prodával za 99p po netu (prý vůbec první oficiálně prodávaný dnb track - zívám!). To byl remix od newcomerů Clipz, teď je konečně venku "original club remix". Odstartují ho syntetické disco smyčce a slapová basa, ale pak nastoupí tuctová dnb beatová rutina. První zvedák... a... A prase! Dynamite nerapuje, ale zpívá!! Něco jako Joe nebo R Kelly! Uf, to byl ale jen refrén. Víte co, ten chlapík nepotřebuje žádné featuringy, prostě si zazpívá a odrappuje všechno sám. Jinými slovy P Diddyho nočního můra. Jinak nic moc. Nejzajímavější jsou tam ty disco elementy, jinak na dnb scéně vychází takových singlů jedenáct do tuctu (nebo aspoň vycházelo než jsem ji před třemi lety přestal bedlivěji sledovat :) Včera večer minul o pár trochu delších fousů britskou Top 40. Clipzův remix je o malinko více hardcorovějeí a ten Dillinjův z toho vybrusil pekelnými beaty. A ještě jedna otázka na MC Dynamite? "Who told you to do it like this?"

Scéna mp3 blogů žije!

Každému je snad už jasné, že blogy změnili internet a nyní hýbají i mp3 scénou. Pokud nevěříte v p2p, pak jsou tu pro vás blogy specializované na mp3. Samozřejmě, že se potýkají s velkými potížemi, proto na žádném z nich nechybí ujištění, že zveřeňované mp3 jsou jen pro propagační účel a nikoliv kvůli profitu. Naštěstí je hudební vkus bloggařů natolik vybroušený, že asi příliš nekoliduje s obchodními stragiemi hudebních magnátů. Pokud máte zájem o bližší inspekci, tak na Thom Blog vyšel ve čtvrtek obsáhlý seznam aktivních mp3 blogů. Pokud budu mít trochu více času, tak bych moc rád brzy začal na Karl Labu zveřejňovat i top ten internetových mp3. Nechte se překvapit.

Hate 2 Love It (But I Can't Help Myself)

No tak, určitě je taky máte! Desky, které sice máte moc rádi, ale nijak se s nimi nechlubíte, nikomu je nevnucujete, dost možná je máte někde
schované v šuplíku. Běda, kdyby se o tom někdo dozvěděl, byli byste všem svým známým pro smích! V angličtině se jim říká "guilty pleasures", tedy něco jako "potěšení s pocitem viny" a daly by se přirovnat i k čokoládě nebo tvrdému alkoholu pro lidi, kteří o sobě tvrdí, že žijí zdravým životním stylem. (ne, probůh, já to zatím nejsem!).

Tak a tady je můj provizorní žebříček guilty pleasures:


1. Thomas Bangalter - Spinal Scratch / Trax On Da Rocks Vol. 1 - po pravdě dost úděsná kopa instrumentálního happy house od člena Daft Punk, která mi supluje nedostatek jiného materiálu od pařížských funkatýrů. Několikrát jsem opravdu hluboce přemýšlel, jestli Homem Christo je takový génius, když dokáže z Bangaltera u mixu dostat tisíckrát lepší věci než jsou tyhle. Jenomže stejně si to pak pustím a ...


2. Dillinja - Cybotron LP - dlouho očekávaná deska, která vyšla v době, kdy dnb už nikoho nezajímal. Ani Mr. Bass Destroyer už to nezachránil, Cybotron je jen slaboučký odvar jeho klasických singlů na Metalheadz, navíc absurdně ředěný vokály. Přesto, deska, kterou si z dnb pustím vedle Chemistry Dom&Rolland asi nejčastěji. Proč? Bůhví. Dodnes čekám s každým dalším Dillinjovým singlem, že znovu způsobí nějakou sonickou revoluci, i když je mi jasné, že je to více než marné.


3. 187Lockdown - The Album - jediné reulérní speed garageové album, kvůli kterému scéna splaskla stejně rychle jako se zrodila. Skoro to až vypadá, že kvůli této desce prostě všichni přišli na to, že speed garage je mrtvé rameno taneční hudby. A stejně, děsivý update "Kung Fu Fighting" mě vždy stoprocentně zvedne ze židle.


4. Ozzy Osbourne - Ozzmosis - tak tady opravdu nevím. Snad že to byl soundtrack k mým posledním středoškolským létům, sjížděný na klasické "polské originálce" pořád dokolečka. Dokone i nedávno, když jsem si ji náhodou pustil v autě, jsme s kamošem strávili hodinu před klubem poslechem celé Ozzmosis, samozřejmě i s patřičným karaoke doprovodem.


5. 2Live Crew - As Nasty As They Wanna Be nejsprostší rapová deska všech dob, primitivní asi jako Kameňák3 s rapem tak mizerným, že by se za něj nestylěl ani DJ Bobo. A vidíte, sjíždím si ji častěji než "Paid In Full" nebo "Illmatic". Nikdy bych nevěřil, že někoho může bavit hodinu rapovat (a někoho jiného poslouchat) hodinu vyprávění o nekonečných podobách orálního sexu.


6. Arfful Dodger - Its All About Stranglers - neskutečně vyhoněná a pak zase neuvěřitlně splasklá byla tahle deska prvních opravdových two stepových superstars Arful Dodger. Nakonec jim zlomila krk a já vlastně ani nevím proč. A vůbec, je mi to jedno, protože na ni nedám ni dopustit. Možná to není tak intelektuálské jako MJ Cole, ale pro mě je to něco jako hitový výběr fiktivní kapely, která zbořila svět.


7. TQ - The Second coming - něco vám řeknu. K R&B jsem se dostal přes tuhle desku. Když si ji pustím dnes, jasně slyším jak těžká sračka to je, ale navěky to bude moje první R&B album, které jsem si těžce zamiloval. Dost možná to bylo tím, že jsem neměl s čím srovnávat nebo jsem byl v nějakém podivném duševním rozpoložení, tak či onak mě to dost nakoplo. Občas si ji z nostalgie pustím, ale je to jako dívat se na fotku holky, kterou jste kdysi milovali, než jste zjistili, že to je největší omyl vašeho života. Ale občas mě baví snít o paralením vesmíru, kde by TQ byl popovým králem. Brrrr.

Tak a teď už znáte moje nejtajnější úchylky... a co vy? Jak jste na tom?

Uprostřed hudební schizofrenie

Možná už bylo někdy ještě hůře, ale dnes jsem měl opravdu pocit, že se moje osobnost pomalu začíná štěpit na několik malých Karlů. Zjistil jsem z čista jasna, že zároveň a)píšu o nové desce finských noiseových bohů Pan Sonic b)poslouchám garageové remixy "Fit But You Know It" The Streets a zároveň se po očku koukám na DVD Beyonce Live in Wembley. A aby toho nebylo málo, tak se v discmanovi ještě točí nový singl Kelis, jenomže na zesilovači zrovna dostal přednost Mike Skinner a v jiném notepadu čekají nedokončené otázky pro rozhovor s Franz Ferdinand. Nejde o to, že bych se chtěl chlubit, co všechno poslouchám, jen jsem opravdu začal mít trochu strach, aby se to nějak nepodepsalo na mém duševním zdraví. Bývaly časy, kdy jsem si dával týdenní kůru bez jakékoliv hudby (a také ještě dlouho předtím týdny bez internetu). Ani jedno si teď prostě nějak nemůžu dovolit, tak mi snad aspoň pomůže to, že zítřejší celý den strávím nekonečnými hodinami angličtiny.

Franz Ferdinand přijedou do Roxy

Věřte tomu, nebo ne, ale 28. srpna budou hrát v Roxy skotští hošani Franz Ferdinand. Věřte tomu, nebo ne, ale po dlouhé době zase budeme mít šanci ochutnat, nad čím šílí v Británii nebo ve Francii. Pomalu jsme si začali zvykat, že česká pódia jsou vyhrazena jen pro zahraniční kapely, které už mají svoje nejlepší léta za sebou. Je to logické, jsme na "dálném východě" a než se tady něco proslaví, musí to už být opravdu něco hodně velkého. Marně vzpomínám na nějaký koncert, na kterém by se ukázal někdo, kdo by byl zrovna aktuálně in ve světě. Poslední takový byli snad The Strokes v Akropolil, v březnu 2002, tedy sotva tři měsíce, poté, co je většina hudebních časopisů v UK a USA jmenovala kapelou roku. Tehdy na ně přišlo z 90% americké publikum a zbytek byli domácí hudební novináři. Strokes hráli sotva půl hodiny, protože víc materiálu prostě neměli. To stejné bude asi platit i o Franz Ferdinand, kteří ale, počítám, budou k publiku vřelejší než Casablancas a spol. tehdy před dvěma lety. A ještě jedno... hádejte, kdo s nimi bude dělat rozhovor pro Lemon? No přece já! :)

mp3 4ever

Poslední dobou začínají být mp3 formáty na internetu vytlačovány streamováním ve formátu real audiu. Pro některé je to cesta jak se vyhnout problémům s právním tažením proti P2P a filesharingu vůbec. Přiznám se, že nenávidím streaming. Moje linka není tak rychlá a stabilní, aby držela stream po celou dobu přehrávání skladby a tak staré dobré stažení mp3 zůstává jistotou. Tak abych trochu podpořil tuto scénu, tak přidávám pár odkazů na mp3 mixy, které mě poslední dobou baví.

http://www.culturedeluxe.co.uk/download.htmje kompletní remixové album The Clash - London Calling a ještě dva mixy, na které jsem narazil díky mailing listu Macrosoundu. Jeden je "amiga 500 mix" od chlapíka otro (80.léta se všemi jejich zvuky) a další je zase podepsán jen jako edmonton mix a jde o tvrdé elektro v mixu pěkně natvrdo.

Bomb Album: !!! - Louden Up Now

Podobně jako u Felixe trochu předbíhám, ale za chvíli je tu červen a s ním i tahle hodně očekávaná placka. Jediný singl "Me And Guiliani Down By The Schoolyard (A True Story)" z nich udělal miláčky trendařů discopunkového revivalu a ačkoliv by to někomu mohlo stačit, k tomu, aby !!! (nepůjde to číst jinak než: čik, čik, čik) začal leckdo nenávidět. Ignorovat jejich dlouhohrající věc "Louden Up Now" by ale asi byla největší chyba vašeho života (tedy aspoň tenhle pro tohle léto). Je to totiž neuvěřitelně groovoidní deska, přímo napěchovaná radostí z tancování a nekonečnými vibracemi, které sálají přímo z funkového prazdroje. Připomíná třeba první album Daft Punk, ale všechno je samozřejmě hráno naživo a navíc je tady zpěvák Nic Offer, který připomíná Joe Strummera, frontmana The Clash a celý ten cirkus táhne do politických teritorií a punkové naštvanosti. Plus mínus - konečně jsem pochopil co vlastně všichni míní tím pojmenováním punk/funk. Současný singl "Pardon My Freedom" nebo "Hello? Is This Thing On?" jsou přímé funkové bouráky, zatímco "The King's Weed" nebo krácená verze "Me And Guiliani..." jsou zase exkurze do vesmíru alternativního disca. Středovým bodem alba je ale dvojdílný epos "Shitsheissemerde", který rekapituluje co všechno je na !!! dobré. Jen by občas mohli řešit finále skladby jinak než vytažením zdeformovaných dechů. Album rozhodně překonalo placku The Rapture a dokud LCD Soundsystem nevytvoří odpověď, zůstanou tihle hoši na čele disco/punku (punk/funku).

Desky které vyprávějí příběh

Když jsem psal o nové desce The Streets, slíbil jsem, že se ještě vrátím ke koncepčním deskám. Nakonec z toho vznikl článek pro červnový Lemon, takže pro Lab jen několik necudných myšlenek.

Desky-příběhy nějak extra nevyhledávám, ale přiznám se, že v době, kdy jsem byl posedlý čtením sci-fi a příbuzných žánrů, jsem miloval alba Kinga Diamonda. Dokonce si pamatuju, jak jsem si v metalovém fanzinu Metaliště objednal speciální číslo, ve kterém vyšly překlady všech Diamondových textů. "Them" jsem pak bez svolení autora přetiskl ve svém sci-fi fanzinu. Moc pěkné! Přibližně o deset let později jsem propadl Bowieho a Enově společné desce "1. Outside" s příběhem vraha-umělce, po jehož stopě se vydává detektiv. Bohužel, sotva Bowie rozehrál všechny postavy, byl konec desky a druhý, natož třetí díl nikdy nevyšly. Možná že tím pohorším jeho fanoušky, ale lepší album od něho neznám. Loni v létě jsem se k Bowiemu vrátil a najednou jsem byl trochu zklamaný, že neznám nějakou pořádnou hiphopovou koncepční desku. Chvíli jsem studoval a zjistil, že můj oblíbený producent Prince Paul vydal "A Prince Among Thieves". Příběh mě zaujal, četl jsem si texty, bohužel desku jsem dodnes nesehnal. Poslední album The Streets je pro mě tedy jediným opravdovým hiphopovým příběhem uvnitř drážek, který jsem si opravdu prožil. Ani se mi to nechce věřit, takže pokud někoho napadne ještě něco dalšího, ať mi dá echo.

Na druhou stranu jsem moc rád a hodně poslouchal "Discovery" Daft Punk, až jsem po "5555:Interstella" zjistil že je to vlastně taky koncepční deska. To stejné i s Microphones a "Mount Eerie", ale tam jsem si to později pozorně poslechl i s příbehem. Jsem moc zvědav na nové Tata Bojs, jak se vypořádali s nástrahami takhle ambiciózního projektu. Neříkám, že budu šťastný, když budou koncepční alba natáčet všichni, ale když to čas od času někdo udělá, zlobit se nebudu. Aspoň kvůli tomu nemusím poslouchat black metal.


Moje Top 5 koncepční alb:
1. Bowie - 1. Outside

2. King Diamond - Them

3. The Street - A Grand Dont Come For Free

4. Microphones - Mount Eerie

5. Beastie Boys - B-Boy Bouillabaisse aneb závěrečná pasáž Paul's Boutique

ps: přiznám se, že mi trvalo pekelně vydolovat z hlavy, které další desky-příběhy jsem slyšel. Ještě teď jsem pěkně rozrušený z toho, že si nemůžu vzpomenout na moc dalších. Pátrání pokračuje...

Už fungují komentáře!

Tak náš milý blogger.com se vytáhl a umožnil do systému vkomponovat vkládání komentářů. Muzzik Lab zareagoval trochu pomaleji, ale pomohla intervence Adama Javůrka. Kdybych tak četl jeho blog.vozovna.cz, věděl bych to dříve. Bohužel, fungují až u nových postů, takže pokud máte na srdci něco k minulým, pište to sem. Nebo si to nechte pro sebe :)

Bbarak goes overground

V sobotu 22.5. proběhne v Praze první významější letní fesťák Semtex Culture. Jeho pořadatelem je Depo Crew, kteří provozují hiphopový časopis Bbarak a hlavní hvězdou jsou dánští rappeři Outlandish. Že tu něco nehraje? Zatvrzelí ochránci undergroundového hip hopu si na hlavní stage vybrali skupinu, kterou nahoru vyhnala nesmlouvavou reklamou firma BMG a která prorazila díky otřesnému cajdáku "Aisha". Hip hop?? Leda se skřípěním zubů, možná někam vedle Rapmasters nebo (MC) Hammera. Ještě jednou jsem si jejich album, které jsem kdysi recenzoval pro MS poslechnul, jestli se nemýlím. Ne, nemýlím! A pak jsem si znovu přečetl tiskovou zprávu, která přišla z Bbaraku/DEPO CREW AGENCY. Tam se o Outladish cudně zmiňují následovně "Mezi headlinery celého festivalu jistě patří Outlandish, kteří se svou „Aichou“ donedávna obývali první příčky všech světových hitparád."

Přiznám se, že mi Outlandish nijak nevadí, ať si je poslouchá kdo na to myšlenkově má, ale měl jsem pocit, že Bbarak si dává záležet na tom, jak moc je undergoundový. Ostatně i proto ho následují zástupy teenagerů, kteří si ho kupují místo Brava. Jejich nekompromisní výstupy proti komerčnímu rapu (Jay Z, OutKast a spol.) mi s propagací Outlandish nějak nejdou dohromady. Na fóru bbarak.cz se k tomu už jejich čtenáři vyjadřují a také to nějak nechápou. I když, co chápat? Ta akce určitě stojí kupu peněž a na někoho tam musí diváky nalákat, takže proč ne zrovna na "Aishu". I když jsem zvědav, jak se na budou tvářit Bbarakem vychovají zuřivý undergroundové přímo na koncertě.

Rappery zachvátila posedlost autenticitou

Tak se zdá, že stejně jako poslední dobou vydávají syrové desky s minimem produkční práce metalisté (Metallica, Korn), zachvátila horečka autenticity i rappery. Bůhví, kam to povede, ale soudě z pilotních singlů nových desek Beastie Boys, Nase a novinky Ghostface Killah, čeká nás masový úprk k hiphopovým kořenům (ať už to znamená cokoliv).

Beastie Boys ohlašují svoji novinku "5 Boroughs" singlem "Ch-check It Out". Už název napovídá, že tohle rozhodně nebude nějaký hiphopový hypermodernismus ala "Intergalactic" nebo "Check Your Head". Singl nepřinese víc než klasický funkový break se smyčcovým přechodem a tři boys předbíhající se u mikrofonu v jakémsi dvojitém beefu (sami proti sobě a všichni proti ostatním). U Beasties mi hudební simplifikace moc nesedí, ale naznačili ji už na "Hallo Nasty". Zatím mě tenhle singl pěkně irituje (ačkoliv je v něm několik dobrých rýmů) a na konečný verdikt si počkám až po celé desce. Třeba se budu mýlit jako v případě "Fix But You Know It" The Streets.

Nasově poslední placce "God's Son" chyběl jen malý krůček k absolutní dokonalosti. Bylo vynikající vidět tohoto supreme MC zpátky v plné formě a "Thief's Theme", první ochutnávka z jeho novinky "Street Disciple", navazuje na jeho povedený návrat k oldschoolu. Pěkně temný track, kterému dominuje těžký kytarový riff (Led Zepellin??) a samozřejmě Nasův lyrický samopal. "Made You Look" to není, ale zase tak daleko to není.

Ghostface (ex-Killah se představuje jako "Pretty Tony" a potvrzuje svoji roli jediného Wu-rappera, který je schopen deset let po "36th Chamber" natočit solidní desku. Desku angloameričtí kritici vynáší do nebes, ale možná je to jen proto, že chtějí ukázat, jak v hiphopovém univerzu ovládaném Kanye Westem chápou kouzlo klasického trackmakingu. Jenomže zatímco Westovy skladby jsou vybroušené do posledního detailu, Ghostface (a jeho producenti, ať už je to kdokoliv) prostě jen velmi nahrubo nasází samply, 'face do toho nahodí pár rychle spíchnutých rýmů a hurá, jde se pařit. Má to své kouzlo, třeba "Run" je moc povedená věc (stejně jako první polovina desky), ale většinou máte pocit, že je to trochu odfláknuté. A ten singl s Missy ("Tush")? Od určité chvíle nemůžu Missinu vystát. Nevím proč, ale od chvíle kdy zhubla, mi připadne že shodila i zhruba polovinu svých skills.

Bomb Album: The Streets - A Grand Don't Come for Free

Tak už je to tady. Mike Skinner má konečně venku albovou novinku. Všichni jsme přemýšleli, jak by mohl překonat význam, kvalitu i dopad "Original Pirate Material" a on nás všechny překvapil koncepčním albem. Přečtěte si to ještě jednou: koncepčním albem!!! Přesně tak! Tohle se dělalo v době pokročilého art-rocku 80.let, kdy kapely točily desky spojené jednotným příběhem. Co měly společného? Nedaly se poslouchat! (Ke koncepčním albům se brzy vrátíme ve speciálním postu). U The Streets nejde naštěstí o žádný příběh o mimozemšťanech, kosmických lodích ani mutantech, ale velmi prostinkou story o cestě hlavního hrdiny krátkým životním údobím s přímo
joyceovsky epifanickým prozřením. Všechno je to ale schováno v subtextu, na povrchu jsou to jen malé epizody s přesnými postřehy a geniálně vystiženou atmosférou. Britský tisk se už teď předhání v tom, ke komu Skinnera přirovná - od Eminema přes Mersey básníky až ke Shakespearovi. Jasné je to, že Skinner jde ruku v ruce s Dizzee Rascalem, vstříc slibným zítřkům britského hip hopu, který možná naplní literární ambice, které jsou rapu čas od času vnucovány. Tak tedy o čem garageová opera "A Grand Don't Come For Free" je? Na začátku se Mike rozhodne na chvíli opustit teplé hnízdo bytu svých rodičů, ale hned na začátku se mu podaří ztratit balíček s tisíci librami a navíc zjistí, že mu nefunguje televize ("It Was Supposed To Be So Easy"). V klubu se jeho štěstí obrátí, protože potká Simone
(první milostné téma "Could Well Be In"). V "Not Addicted" ještě vysvětluje, že není závislý na ničem (drogách, playstation ani fotbalu), ačkoliv to spíš vypadá naopak. Po pár dnech se vrací do klubu, kde marně čeká na Simone. Záznam vnitřního hlasu "Blinded By Lights" je asi nejsilnějším momentem desky, postupně se propadá do paranoidních teorií o tom, kdo mu ji přebral a zároveň se opíjí a nakonec i sjíždí z E. Závěr je zabalen do halucinačních fantazií. Marně vzpomínám, kdy jsem slyšel něco takhle silného, ten závěr mě vždycky dostane. (Budoucí anglický singl
číslo jedna? Vsaďte se se mnou!). Ve "Wouldn't Have It Any Other Way" je už zase znovu v bytě své holky, pokuřuje jointy, užívá si její televize a medituje nad životem. Idylka ale netrvá dlouho, v následujícím traku ho Simone z bytu vypucuje (doslova "Get Out Of My House"). Mike se sice brání, ale odchází a na konci se objevuje motiv jeho sebelítostné mantry (nobody cares about my broken tv). Ve "Fit But You Know It" je kdesi u moře, kde si začne namlouvat nějakou jinou holčinu, avšak marně. (well, i have a girlfriend, anyway, řekne nakonec, čímž naznačuje, že rozchod se Simone nebral moc vážně. Jenomže ona ano a v "Such A Twat" mu nezbývá než litovat. Pořád tu jsou ty ztracené peníze a v "What Is He Thinking" začne obviňovat svého kámoše, že mu je vzal. Ten to samozřejmě popírá, což zuřivý Mike nějak nechce přijmout. Naštvaný a na dně (i have absolutely nothing) se začně ze zlého snu probouzet v "Dry Your Eyes", kde mu refrén dodává naději ("there are more fish in the sea"). Všechny motivy se pak sbíhají v závěrečném "Empty Cans", kde se Mike porve s opravářem televize, aby nakonec zjistili, že ztracené peníze jsou ... No, přece vám to nemůžu vyprávět celý! Závěrečné prozření, nalezení místa v bludišti každodennosti je dalším silným motivem, který ovšem Skinner opakuje z konce minulé desky. Hlubší a soustředěný poslech prozradí několik dalších paralelních dějových motivů (dobré je prý pustit si desku s náhodnou volbou skladeb, dostanete najednou alternativní příběh), perly padající ze Skinnerova ostrého jazyku (třeba nekonečné postřehy o mobilech) a samozřejmě také kvalitu netračního flow.

Že jsem nějak zapomněl na hudbu? Vynikající lyrický obsah bohužel není podpořen tak revoluční hudbou jako na OPM. Příliš mi nesedly balady (holy shit!) ani směřování k dubu. Jinak je pořád slyšet, jak moc v něm rezonuje estetika ranného rave. Šup tam sampl, šup tam vokální refrén, šup tam beat a skladba je hotová. Nemusím ovšem dodávat, že z této rovnice Skinnie vždy vytěží maximum. Stejně jako s OPM nelze než konstatovat, že The Streets jsou znovu na absolutní špici. "A Grand Don't Come for Free" je odvážná, inovativní a nezařaditelná deska, která si zaslouží chválu, která se na ní brzy snese. Čekejte minimálně několik Brit Awards, protože Mike už pomalu začíná hýbat i mainstreamem.

Anti Hip Hop.wz.cz je over!

Kdysi jsem psal o stránce Anti hip hop, kde jistý Radegast plamenně bojoval proti hip hopu, technu a příbuzným žánrům. Nebyl to vtip, jak jsem předpokládal, nýbrž se ukázalo, že za stránkou stojí chlapík, který provozuje zároveň stránku www.czechpatriots.wz.cz, zaměřenou silně nacionalisticky až neofašisticky (ačkoliv on sám by to nazval vlastenectvím). To samozřejmě zcela vysvětluje jeho hudební vkus a nenávist k černošské hudbě. Stránka Anti hip hop bohužel už dnes nefunguje. Jak vysvětluje Radegast osobně na úvodní stránce zrušené domény, sami fanoušci oněch pochybných žánrů svými vulgárními výpady potvrdili, že jejich hudba je méněcenná, ergo stránka se zavírá. Řešení hodné fašisty, že? Pokud někdo začne moje názory zpochybňovat, přestanu diskutovat. Ale možná v tom bylo i něco jiného. Na hiphopových serverech se v minulých týdnech objevovaly výzvy po získání přístupu ke zdrojovému kódu stránky. Možná se to nějakému zdatnému hackerovi povedlo a Radegast musel přiznat, že na tomto poli mají fanoušci elektronické hudby přece jenom převahu.
Což mne přivádí k povzdechu, že Muzzik Labu okénko pro názory čtenářů chybí. Ne snad, že by mě vaše názory nezajímaly, ale prostě proto, že blogger.com tuto službu nenabízí a já jsem příliš líný a málo html gramotný vytvořit nějaký ekvivalent. Slibuji, že na tom ale brzy zapracuji!!! (případná pomoc se neodmítá!!)

Weblink: Fotografie DJ Krushe

Na fotky, které nafotil hiphopový guru DJ Krush se můžete podívat v jeho galerii, která je součástí oficiálních stránek.

Aphex Twin is mad

Věřte tomu, nebo ne, ale toto je spektrogram devítisekundového samplu z "Equation" Aphexe Twina (je to druhý track ze singlu "Windowlicker". Twin má v oblibě propagovat svoji tvář, ale že ji strčí i do své hudby, tak to bych nikdy nečekal. Jsem zvědav, co z tohoto objevu vyvodí ostatní? Je Richard J. James ďábel sám? Nebo snad bůh sám?

Podle internetové encyklopedie použil program MetaSynth). Sami si podobou srandičku můžete zkusit s programem Coagula.

Bloggers a MCs - blízká setkání třetího druhu

Vždycky jsem chtěl být MC, dokonce více než DJ. A vlastně jsem jím dokonce i na chvíli byl! Byly to tři, maximálně čtyři akce, možná jedna veřejná - popadl jsem mikrofon a začal jsem do něj vykřikovat věci, které jsem měl naposlouchané od MC Conrada nebo MC Dynamite - takové to "check it out, thats the sound". Vzpomínám, že s mojí přezdívkou MC Killa B se výborně rýmovalo strašně moc skvělých slov. Nějak brzy to ale skončilo, jednu akci ukončili nasraní kolotočáří, kterým jsme naším junglem/techstepem rušili produkci a tak nám uřízli elektriku a další dvě akce na zahradách zase zrušili policisté, které na nás poslali sousedi! A pak jsem začal o hudbě psát. Nikdy bych netušil, že MCing a blogging má tolik společného, ale díky Woebotu a Blissblogu, teď už vím, že to tak je.

Tu myšlenku zrodili na Woebotu a brzy na to ji rozvinul Simon Reyondls na svém proslaveném bissblogu. Dokonce jmenuje osm podobností mezi MCs z pirátských stanic a bloggery, kteří se potí nad klávesnicí. Je to moc pěkné, dočista mě to zahřálo u srdce.

Takže koukejte, jak to Simon vymyslel:

- operují na post mediálním poli (rozuměj po konci centralizovaných médií AKA po nástupu internetu. Čtenářů blogu je asi tolik, kolik je posluchačů pirátských stanic :)

- operují ve verbálním exhibicionismu. Stejně jako MC by někteří bloggeři vybouchli, kdyby se neměli kde realizovat.

- a jsou "ego driven" - tedy vedeni velikášstvím svého omnipotentního já.

- jsou hyperkonfliktní (beefy MCs + názory na blogu)

- fungují na bázi konkurence. Jen ta může zvedat kvalitu.

- stejně jako MCs kódují svůj jazyk tak, že jim rozumí jen jejich oddaní čtenáři

- operují lokálně, fungují globálně (Simon mluví o popularitě grime scény po celém světě a přitom je to čistě Londýnská záležitost a to ještě hodně minoritní. U bloggerů je to jejich pokojík. Sousedi vedle netuší, že se tam odehrává něco velkého! Btw: moji to asi tuší, protože se právě rozhodli odstěhovat!

- MCs platí za to, aby se mohli ukázat na pirátské stanici, neslyší je plus mínus skoro nikdo a přitom představují hudební avantgardu parexcelence. A bloggers? Mnohdy je jejich psaní několikrát lepší než to, co si můžete přečíst v papírových časopisech.

V jedné věci se přesto MCs a bloggers liší! Jde o to, že zatímco bloggeři básní o pirátských MCs, pirátští MCs bloggery totálně ignorují. A nebyl by to Simon, aby nevzal telefon a neobvolal přední grime MCs, aby napravili tuto nehoráznost! Wiley ani Dizzee prý telefony nebrali, ale celá myšlenka se zalíbila MC DT-Eye, který si nejprve nastudoval nejdůležitější bloggy, načež o nich složil garážovou rutinu s verši jako:
Longer texts can vex

Focuses on auteur

More than he oughta

Myths he'll debunk dem
.
Moc pěkné, že? A to všechno jsem se dočetl v den, kdy mi a) vyšel první velký článek v HISVoice b) se ztratily archívy Muzzik Labu c) mi v Lemonu nabídli, že budou přetiskovat některé posty z Muzzik Labu. Tenhle post nepotřebuje žádná závěr!

Buzz Album: Beta Band - Heroes To Zeroes

Beta Band jsou kapelou, o které se všeobecně tuší, že v nich vězí něco velkého. Jejich problém ale je, že tato očekávání nedokáží naplnit. Dost možná prostě z principu nikdy nebudou tak dobří, jak někteří čekají že by mohli být. Pokud jste čekali, že jejich novinka, která dnes vyšla, je konečně katapultuje do špičky, tak vás asi zklamu. "Heroes To Zeroes" je podstatně horší album než "Hot Shot II", potácející se mezi snahou být co nejchytřejší, nejujetější a zároveň co nejchytlavější. Moc jsou vidět švy, moc je cítit pot, který z nich ve studiu tekl. Všechno co na tomto albu funguje, už předvedli dříve a lépe. Jediný sonicky inspirativní moment je psychedlický kosmický funk "Liquid Bird", který vás pozývá na mohutný zvukový trip. Jinak moc nechápu směřování směrem k alt-country, převládající melancholie až beznaděj. Vzpomeňte si, jak rozverní a svěží byli na "Three EPs", teď zní jako životem unavení pantátové. OK, i přesto je to slušná deska, ale B.B. prostě vždy měli něco navíc. A teď to najednou už nemají.

Komediální rap - Britové vrací úder s Goldie Lookin Chain a MC Pitmanem

Komediální rap (comedy rap) je u nás pokud se nepletu zatím nezmapované teritorium. Hiphopoví parodisté to nemají na scéně, která přetéká sebevědomím, lehké, ale o to jsou zábavnější. Allmusic přiznává, že většina komediálního rapu je vlastně vážně myšlený hip hop střižený pouličním humorem, opravdových parodistů je ale počertech málo. Na začátku 90.let parodoval hiphopová klišé komik Arsenio Hall alias rapper Chunky A, o pár let později dělali něco podobného N.W.H. alias Niggers With Hats ve vynikajícím filmu "Fear Of A Black Hat". Podobných hrubozrných parodií na "tough guys" se vynořilo hned několik, jsou tu ale i inteligentnější záležitosti. Z posledních let je mým favoritem Mike Ladd a jeho kanadský žertík s kapelami The Infesticons a The Majesticons. Zatímco prvně jmenovaní představovali zaryté undergroundové klasiky (album Gun Hill Road, na kterém je i Rob Swift a Saul Williams), druzí se do nich pustili na albu "Beauty Party", které zase parodovalo postupy komerčního hip hopu. Nemusím snad dodávat, že všechny členy kapel hrál Ladd osobně.
Teď jsou tu noví králové komediálního hip hopu a tentokrát to jsou Britové. Jmenují se Goldie Lookin Chain a doma už byli i v Top 40. S typicky suchým humorem se pustili do gangsterského hip hopu, jen jejich téma jsou trochu vyšinutá. Dissovat všechny hiphopové hvězdy (refrén "Fuck Alicia Keys" v Shit To Me), rappovat o tom, jak se nelépe zabít (Self Suicide) nebo prostě se jen tak po southparkovsku bavit "Your Mother's Got A Penis). Většina skladeb jsou ujeté parodie na klasické hiphopové hity, takže podobně jako u N.W.H. platí, že čím lépe znáte klišé, tím více se budete bavit. GLC původně rappovali ve velšštině, teď vydávají nové album a budou předskakovat na současném turné The Streets.

I garageová scéna už má svého komika. MC Pitman je prý bývalý horník, který začal rappovat, aby vyprávěl jak drsný je život mezi uhlím. Nechá se fotit ve fáracím úboru a oslavuje pití čaje a rozhazuje urážky jako pravý gangster. Loni v srpnu vydal album "It Takes A Nation Of Tossers". Pokud zpráva ze Sonrecords nelže, Pitman byl nedávno zabit při tajuplném hornickém neštěstí. Předpokládejte tedy, že jeho akcie půjdou zatraceně nahoru. Zatím si ho můžete poslechnout v jeho singlu Pitman Says.

Nellyho dvě alba

Hip hop je v Americe hudbou číslo jedna a zdá se, že vydavatelé i rappeři samotní zkouší co všechno americký trh ještě snese. Rappeři vytahují svoje staré kamarády, kteří neumí rappovat a dělají z nich hvězdy (D12, G-Unit), vydávají dvojalba (OutKast, Master P) a zaplavují trh singly (Kanye West). Posledním a zdaleka nejambicioznějším počinem je zatím Nellyho plán vydat hned dvě nová alba ve stejný den. Jedno bude více party a druhé drsnější, tvrdí. ¨To všechno 19.srpna. Wait a sec... není to snad ten Nelly, který je nejžalostnější hip popovou postavou posledních let? Svezl se na úspěchu jižanského hip hopu (ačkoliv dirty south od něho nečekejte, spíše clean south), vytěžil maximum ze spojení s Neptunes (Hot In Herre), Kelly z Dest. Child (otřesné Dilemma) a vydal dvě podprůměrné desky, které se prodávaly nepřímou úměrou ke kvalitě singlů, které z nich vytahoval. Někdo by mohl v souboji dvou Nellyho desek vidět střet dvou hiphopových světů. Kdo vyhraje - R&B, hip pop nebo drsný gangsta rap? Fuck It!!! Já doufám, že vítězem bude hip hop a tudíž totální propadák obou desek!